Grano Salis - Modlitba očima katolíka z pohledu budování lidského srdce.

Modlitba, coby skutečný dialog lásky, může člověku dovolit, aby se stal vlastnictvím milovaného Božího Syna, vnímal dotyk Ducha svatého a v synovské důvěře spočinul na Otcově srdci.

Modlitba (ten druh modlitby, ve které zanecháme veškeré jiné činnosti a svůj čas věnujeme výhradně Bohu) je vlastně takovým lakmusovým papírkem kvality naší víry.
Jak často a pravidelně se člověk takto modlí, ukazuje na kvalitu a upřímnost naší víry, na hloubku vztahu s Bohem.
Svědčí o tom, zda jsme jen "křesťané" teoretici, nebo zda žijeme víru živou, budující.

Máte - li mít šanci pochopit, jak vnímá modlitbu růžence katolík, třeba k tomu určité duchovní "gramotnosti" , jejíž hlavní zásady se nyní pokusím nastínit.
Soustředím se pouze na určitý úhel pohledu na modlitbu, který se týká zamýšleného tématu, protože o modlitbě obecně by se daly psát tučné knihy.

Modlitba buduje lidské srdce.
Lidské srdce je jako nádoba o různé schopnosti každého z nás přijímat Boží milosti a být jimi naplněno. Je - li lidské srdce malé, většina těchto milostí obrazně řečeno "sklouzne" po člověku bez užitku.
Tuto schopnost lidského srdce, nechat se Bohem naplňovat, lze záměrně pěstovat, zlepšovat.
Je to podobné, jako když sportovec záměrně pravidelně cvičí, trénuje, aby uzvedl těžší činku, aby skočil dál, či výš, aby dokázal běžet rychleji. A to stejně u modlitby i u sportu vyžaduje cvičit se v kázni, odpírat si věci příjemné, vynaložit námahu a čas, budovat sám sebe - tělo, ducha. Prostě makat na sobě.

V případě modlitby zdaleka nejde jenom o lidskou snahu a lidské rozhodnutí - i když i ono je předpokladem pro úspěšné budování lidského nitra - Bůh sám a s radostí buduje takové lidské srdce, ochotné nechat se budovat.
Nejstarší modlitby, které budovaly lidské srdce, byly např. žalmy Starého zákona.

(Iz 55,10-12)
Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou -- dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí -- tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu. Neboť s radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. ...

Člověk se tedy v modlitbě duchovně buduje, protože tehdy ho i Bůh buduje. Vyslovuje - li člověk v modlitbě Boží slovo, ono ožívá a proměňuje člověka podle Božího záměru - připravuje ho na život věčný v nebi, na život s Bohem.
"Zavlažuje" srdce člověka, činí ho plodným a úrodným.
Takto se budoval i Kristus ve svém lidství, kdy odcházel na pustá místa, aby se tam dlouhé hodiny modlil - jako Izraelita se určitě modlil i žalmy.
Máme - li být duchovně plodní a úrodní, nejde to bez pravidelné a časté naší modlitby. Lenoch nevyroste, nemůže na olympiádu. A my přece běžíme závod!

Existuje i opak modlitby, kdy se člověk neotevírá Bohu, ale otevírá se zlému - je to proklínání. Přivolávat zlo na hlavu bližního je těžkým proviněním proti Bohu i bližnímu a deformuje lidské srdce ke zlému.

Naprostým opakem proklínání je naopak žehnání.

(Nu 6,23-27)
Promluv k Áronovi a jeho synům slovy: Takto budete žehnat synům Izraele. Říkejte jim: Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv! Ať k tobě Hospodin pozvedne svou tvář a zahrne tě pokojem! Budou klást mé jméno na syny Izraele a já jim požehnám.

A také my křesťané bychom měli žehnat co nejčastěji - manželé sebe navzájem, své děti, své dílo.
K eliminaci zla ve světě máme žehnat i našim nepřátelům: "Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří." (L 6,28).
Žehnáním tedy budujeme svá srdce v Bohu, jistým způsobem nastolujeme vládu Boha nad naším světem - činíme svět lepším místem k životu. Otevíráme se Bohu, aby mohl skrze nás v tomto světě působit, vylít stavidla své milosti....

A zde je nutno se už zmínit o také Božím slově - o modlitbě "Zdrávasu",
která obsahuje pro Marii hned dvojí požehnání od Boha: požehnání její osoby a požehnání plodu jejího života.

Toto dvojí Boží požehnání se ovšem už dávno nevztahuje jenom na Marii, ale i na každého křesťana; každý z nás má přece podobně jako Maria také přivádět Krista na tento svět!
Zde významným způsobem dochází právě k naplnění onoho smyslu Iz 55!

Toto Boží slovo svým dvojím požehnáním buduje lidská srdce, rozšiřuje je pro více lásky, více schopnosti milovat Boha a bližní.

Modlitba "Otče náš".
Apoštolové viděli Krista, jak se modlí a jak jej samotného modlitba proměňuje. Odtud pramení výraz prosebné touhy učedníků: "Pane, nauč nás modlit!" (L 11,1).

Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. (Mt 6,7-8).

Pánova modlitba je modlitba prosebná, obsahující sedm proseb. Prosebná modlitba nemusí být dlouhá - vždyť náš nebeský Otec ví, co potřebujeme.
Číslo sedm je číslo symbolické, je číslem plnosti, dostatečnosti, uzavřenosti. V biblickém smyslu to znamená, že kdykoli se modlíme modlitbu "Otče náš", prosíme Boha úplně za všechno, co potřebujeme. Nemusíme to vyjmenovávat!
Apoštol Pavel vysvětluje, že my ani nevíme, za co máme prosit, že sám Duch svatý prosí za nás!

(Ř 8,26)

A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.

Kdokoli z nás se tedy modlí Pánovu modlitbu "Otče náš", modlí se spolu s ním i Duch svatý - člověk je tak nadpřirozeným způsobem přímo vtažen - je účasten vnitrobožského dialogu! To je úžasná milost, úžasná výsada pro křesťana!
Tato modlitba je vlastně takovým vertikálním "rychlovýtahem" přímo k Bohu!

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace