Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Oto.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16654, komentáře < 7 dní: 163, komentářů celkem: 429704, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 536 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116601081
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli?
Vloženo Úterý, 01. srpen 2017 @ 00:21:30 CEST Vložil: Tomas

Z našich církví poslal Nepřihlášený

Na internetu jsem narazila na článek Marianny Otterové. Oslovil mne, promlouvá do mé situace. Paní Marianna se před pár lety rozhodla odejít z církve. Svou víru si uchovala. Vedly jí k tomu tři problémy: náboženský, politický a sociální. Ten poslední obsahuje řadu postřehů, které prožívám také.

Elitářský prvek popisovaný v článku se začal projevovat u některých vztahů, zejména s mou skvělou kamarádkou. Nejsem z jejího sboru, ale dlouho jsme si rozuměly a měly hezký kamarádský vztah. Následně se stalo, že kamarádka začala mít nějaké osobní problémy. Sdílely jsme se spolu, důvěřovaly si a vše probíraly jako opravdové sestry. Po nějaké době se její situace začala zlepšovat. Pak asi po roce a něco se vše začalo vracet do starých kolejí. Začala se právě příliš upínat na tu svou komunitu z církve. I když stále v nejtěžších chvílích utíká za mnou, mám pocit, že už to není to, co bývalo. Že už si tolik nevěříme, zpochybňuje mne a z jejích slov jsem pochopila, že jí ta její komunita od mne odrazuje. A právě často i v radách, které ani nejsou podle bible. Je to spíše podle zvyků v jejím společenství, ke kterému se tak ještě více upíná. Její problém se tím jenom prohlubuje a vůbec neřeší. Jsem z toho dost smutná a nevím, co s tím. Jsme spolu čím dál méně. Pokud zrovna není na dně, tak si na mne mnohdy ani nevzpomene a vážný problém, co má, odkládá, přehlíží, vlastně ani nevím. Bojím se o ni. Jedná se o normální běžnou církev, ale z toho co jsem mohla poznat je tam něco nezdravého. 

Máte někdo s něčím podobným jako popisuje paní Marianna zkušenosti? Co si o tom myslíte? Z mého pohledu klíčové jsem potrhla a jsem zvědavá, co si o tom co paní zdejší věřící myslí. Není to až sektářké chování, co je tam popsáno a co prožívám u své kámošky také? Dále své trápení rozebírat neplánuji, mám ale pocit, že by mi snad pomohlo více takového sdílení o sociálních vazbách v církvi a jejich vliv na vazby mimo ni.

Pokračuji vlastním článkem, který je přečíst celý na odkazu dole:


Církev jako sociální problém

V poslední části zaměřím svou úvahu směrem ke konkrétní církvi, jíž je Českobratrská církev evangelická (ČCE), v níž jsem se řadu let pohybovala. Je ale možné, že podobné prvky lze objevit i u jiných menších protestantských církví. Čím menší církev, tím větší vědomí sdílené komunity.

Co považuji za jev hodný pozornosti - zvlášť v dnešní přeindividualizované době - je silné rodinné a komunitní zázemí, které život v církvi vytváří. Je celkem logické, že lidé stejně smýšlející si k sobě nacházejí jednodušeji cestu, vytvářejí pak spolu rodiny a společenství, v nich přicházejí na svět děti, které si už odmalička spolu hrají, časem spolu chodí a pak zakládají rodiny a opakují dále stejný model. Toto komunitní zázemí má řadu výhod: většina lidí se navzájem zná, a pokud ne osobně, obvykle se najdou více či méně vzdálení příbuzní nebo známí všech. Někdy se na takové téma narazí už po prvních pár slovech, stačí se představit a člověk hned dostává otázku: „Nejsi náhodou sestra/sestřenice/příbuzná toho nebo toho? Ty já znám z...“ Toto ujišťování o identitě dotyčného přispívá k pocitu bezpečí jako ve velké fungující rodině. Pochopitelně každý z nás by byl klidnější např. v situaci, kdy poprvé posílá své dítě na tábor, kdyby věděl, že tam bude někdo příbuzný či známý, který na dítě dohlédne, bude-li třeba.

ČCE však není zároveň ani tak malá, aby se skutečně všichni znali se všemi, na každém setkání mimo půdu vlastního sboru můžete narazit na hodně lidí, které vidíte poprvé a kteří vás něčím zajímavým překvapí (i když je také pravda, že často znáte z vyprávění poměrně dopodrobna osobní příběhy a charakterové rysy lidí, které jste sami nikdy neviděli). V době, kdy mnohokrát nevíme skoro nic o sousedovi v našem domě, je důležité být součástí nějaké širší skupiny, umět naslouchat druhým, učit se najít si své místo a úlohu v kolektivu, cítit zodpovědnost nejen za sebe a svou rodinu, ale i za větší skupinu lidí, vycházet v dobrém i s těmi, které by si člověk domů nepozval atd. 

Nechám teď stranou konvertity, kteří mají zkušenost i s nebytím v církvi. Stejně tak má slova nemíří vůči evangelíkům, kteří občas zajdou do kostela, ale aktivně se do „sborového života“ příliš nezapojují. Co mi přijde na modelu komunitní evangelické sítě rizikové, je právě opakování stále stejného vzorce chování u jádra této církve, u několika dynastií (jednou rozvětvenou rodinou myslím zhruba 150-200 lidí). Příslušníci těchto rodin se přirozeně cítí v církvi „jako doma“ a měšťácké elitářství, o němž jsem psala v prostřední části textu, přejímají. V některých sborech je situace dokonce taková, že zavedená evangelická rodina nenápadně, avšak důsledně „usměrňuje“ faráře. 

Nakonec i to, co se na první pohled zdá jako obrovská výhoda – sociální zázemí, se může stát nevýhodou. Člověk, který se „dobře narodí“, dostává do vínku ohromný sociální kapitál v podobě kontaktů. Nevím, jestli i toto není jedním ze zdrojů onoho měšťáctví. Děti z dobrých rodin se kamarádí s dětmi z dobrých rodin, hrají na různé nástroje, nacvičují spolu divadlo, čtou zajímavé knihy, časem se starají o menší děti, pro které připravují zábavné programy, učastní se vzdělávacích akcí pro mládež, pomáhají alespoň jednou týdně sociálně slabším, pokud to není přímo jejich zaměstnání, jezdí spolu na rodinné dovolené atp. 

Na první pohled idylická společnost však v sobě ukrývá mnoho pýchy a povýšenosti. Málokdo má zkušenost s existenčními problémy nebo skutečným pádem na dno. V takové velké rodině to ani není dost dobře možné, kdyby byl nějaký problém (s bydlením, s prací, s penězi), „bratři a sestry“ pomůžou. Vždycky budou po ruce nějací známí, kteří budou vědět o možném řešení problému nebo budou mít kontakty na další známé. Spolu s tímto zaopatřením se do mysli vkrádá i většinou nepřiznaný pocit výjimečnosti, ve smyslu „my jsme prostě něco lepšího“. Vzhledem k vysoké sociální inteligenci evangelíků není tato věta nikdy vyřčena nahlas, většinou tento pocit nepřizná ani jednotlivec sám sobě. To ovšem neznamená, že tento způsob nazírání na sebe a druhé neexistuje.

Kde je tedy hranice mezi zdravým pocitem bezpečí a sociální „rozmazleností“ z dobrého zázemí, navíc na celkem vysoké intelektuální úrovni? Má takto vyrůstající člověk skutečné porozumění pro situaci druhého, který neměl takové komfortní podmínky? Vím moc dobře, že mnoho evangelíků tráví hodně svého času pomocí druhým lidem v horších podmínkách, ať už zdravotních nebo sociálních. Někdy se mi však stejně dere na mysl otázka: dělají to skutečně pro ně, nebo pro svůj dobrý pocit, protože je to tak správné ? Podobně to formulovala Matka Tereza, když řekla: „Milujte lidi pro ně samé, nikdo si nepřeje být milován proto, že to řekl Pán Ježíš.“ 

Možná by mi tato otázka nepřišla na mysl, kdybych neměla zkušenost s reakcemi evangelického prostředí na jinakost. Nedávno mi jeden přítel prozradil, že o Benediktovi XVI. se říkalo, že byl navenek velmi přísný, aby udržel určitou disciplínu, ale v pastoraci velmi laskavý a s individuálním přístupem. Když jsem ho poslouchala, připadalo mi, že v ČCE to funguje přesně obráceně. Navenek se tváří jako velmi liberální, v mnoha směrech otevřené prostředí, ale když dojde na lámání chleba, běda kdybys vybočil z řady! 

My jsme tolerantní a otevření, buď tedy tolerantní a otevřený přesně jako my a nebude problém! Bohužel považovat za toleranci a znak liberálnosti shovívavost vůči stylu oblečení, výběru koníčků nebo sexu před svatbou vyznívá pro sekulární prostředí poněkud komicky. Typickým příkladem pseudootevřenosti by mohly být rozvody nebo homosexualita. Tady se totiž přesně objevuje onen rys, kdy navenek to většině nevadí, ale kdyby šlo o někoho konkrétního z rodiny nebo dokonce o našeho pana faráře – to by bylo špatně, to by se nám tedy nelíbilo. Navenek musí přece vše vypadat pěkně a obzvlášť ti z „dobrých rodin“ nebo faráři by měli jít příkladem.

Pokud se v minulém století hodně diskutovalo o tom, zda-li je nebo není mrtev Bůh, ve století současném bude otázka spíše znít, zda-li je nebo není mrtvá církev. Je pro společnost důležitá? Má šanci ještě někoho dnes oslovit? K čemu vlastně je? Pro mě osobně zemřela ze tří důvodů

Z důvodu teologického, neboť v momentě, kdy jsem řekla definitivní NE církvi, ožilo ve mě několikanásobné ANO životu jako takovému. Z důvodu politického, neboť z ní cítím příliš výrazný prvek elitářství, který má s kristovskou solidaritou, porozuměním a obětí společného jen velmi málo . A z důvodu sociálního, protože nestojím o to být součástí nějaké komunity, která bude uzavřena ve svých radůstkách a problémcích, víceméně odtržená od vnější reality

Pokud máme následovat Krista, měli bychom se minimálně zajímat o to, v jakých podmínkách žijí lidé pár kilometrů od nás, kolik zaplatí na hlavu za ubytovnu s úplavicí, vymýšlet, jak by šla vytvořit nová pracovní místa v oblastech, kde zkrachovaly továrny, jak podpořit lidi topící se v bezmoci zadlužení, jak ubránit sociální jistoty pro handicapované, jak zamezit diskriminaci nebo šikaně atd. Chce to vylézt z bezpečné ulity veliké rodiny a vnímat životní peripetie širšího spektra společnosti. Společenství Kristovo není Oddělení věřících v přiděleném prostoru, společenství znamená celý svět, a slovo „Kristus“ přitom ani nemusí padnout . Na následování v duchovní oblasti žádný návod neexistuje, každý věřící má svou individuální cestu, která – stejně jako ta Kristova – s sebou nese notný kus zoufalé getsemanské osamělosti, ukřižování některých jistot a absolutní důvěru vůči Nekonečnému.


"Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 33 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: tele v Středa, 02. srpen 2017 @ 14:33:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Šalom.


Předně bych, nepřihlášen(á) oddělil ve tvém příspěvku tvá slova (a tedy tebe) od článku pisatelky, který zde z části cituješ a ke kterému jsi tady vložila odkaz. Tedy tebe "neznámou" od autorky onoho článku. Mám za to, že rozhodně nejste tatáž osoba. (rozhodně bych tě, podle toho v podstatě jediného odstavce tvých slov, ve kterých píšeš o neuvedeném problému tvé kamarádky, a o vašem přátelském vztahu, nazval "upírem" nebo tvé jednání "upírstvím".)


Toto fórum není vůbec dobré prostředí pro odpovědi na to, co by mělo řešit "problém" tvé kamarádky, a myslím, že ani pro řešení tvého problému, který pociťuješ ze změny vztahu s tvou kamarádkou. 


Možná jen postačí přijímat svou kamarádku tak, jak se mění a být ji přítelkyní právě v těch dobách zlých, a být rád za to, že v dobách, kdy na tom tak špatně není, to zvládá sama, nebo i s někým jiným. 


Ony podtržené výroky z článku paní Otterové, si může však položit i člověk sobě o sobě. Snad by i měl, něž si je bude klást o druhých.


Nedávno jsem z teologické příčiny (ne důvodu) základního vyznání 4 konfesí z členství ČCE vystoupil (nechal se zapsat do knihy vystoupivších členů). Nikoliv však z komunity sboru a ČCE. Jsem stále pravidelným zapojeným účastníkem sborového života (bez hlasovacího práva, tedy rozhodujícího hlasu volby).


Řekl bych, že komunita církve může pokazit vztahy mezi věřícími mimocírkevními, mimosborovými přáteli (psala jsi až o sesterském vztahu), ale také rozhodně nemusí. Hodně záleží nakonec na vzájemné, přístupu individualit k sobě. Tvá kamarádka má prostě jen více přátel, s nimiž je častěji a sdílí s nimi i ty "malé radůstky a potíže" a s tebou, jako přítelkyní, ač se i neshodnete, řeší ty větší potíže". Byl bych rád za to, že má i jiné přátele, ale nevím, co tím "jejím problémem", na tom přeci spíše záleží. Mohu usuzovat, že tím problémem není ten "měšťácký". Ten "měšťácký" je spíše "opevněním", vybudovanou "obranou" před zraněním, které možná má z onoho osobního problému. Ale to nevím.


Nejedná-li se ti o sebe, ale opravdu o tu růži, ... věřím ti, že ano ... 








Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: JirkaB v Úterý, 01. srpen 2017 @ 19:18:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
cituji: My jsme tolerantní a otevření, buď tedy tolerantní a otevřený přesně jako my a nebude problém! Bohužel považovat za toleranci a znak liberálnosti shovívavost vůči stylu oblečení, výběru koníčků nebo sexu před svatbou vyznívá pro sekulární prostředí poněkud komicky. Typickým příkladem pseudootevřenosti by mohly být rozvody nebo homosexualita. Tady se totiž přesně objevuje onen rys, kdy navenek to většině nevadí, ale kdyby šlo o někoho konkrétního z rodiny nebo dokonce o našeho pana faráře – to by bylo špatně, to by se nám tedy nelíbilo. Navenek musí přece vše vypadat pěkně a obzvlášť ti z „dobrých rodin“ nebo faráři by měli jít příkladem.

Jestli jsem správně pochopil autorku, tak za správnou nepokryteckou církev považuje tu, která nemá problémy s rozvody, praktikovanou homosexualitou ... správné splečenství je to, které hřích nazývá dobrem ve jménu lásky. Ale nevím jestli jsem správně četl. Pokud jsem ovšem správně četl, tak autorka nehledá křesťanství, ale nějaké univerzální hladivé náboženství. Jirka



Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: martino v Úterý, 01. srpen 2017 @ 21:50:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli?

Co zas to je za kraviny?...to je vážně příspěvek pro magory....



Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 01. srpen 2017 @ 10:38:42 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nemyslím si, že je člověku zapotřebí mít zkušenost s pádem na dno.  Člověk opravdu nemusí úplně všechno zakusit na vlastní kůži. Když přijdeš o oko, máš sice zkušenost jednookého, ale je to zkušenost doživotní, nevratná. Pád na dno často doživotně sníží možnosti člověka, kvalitu života....



..."Pokud máme následovat Krista, měli bychom se minimálně zajímat o to, v jakých podmínkách žijí lidé pár kilometrů od nás ..."...


Hlavně bychom se měli usilovat poznávat a plnit Boží vůli, záměry, které s námi Bůh má, proč nás poslal do světa zrovna v této době a na tomto místě. A to je u každého z nás trochu jiné...


Společenství církve je pro křesťana životně nezbytné, vždyť jsme údy jednoho těla a fungovat nemůžeme odděleně! Kdo se oddělí od církve, stává se mrtvolou, odřezanou rukou či nohou, vypíchnutým okem ....



Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Úterý, 01. srpen 2017 @ 07:51:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Dobře popsané.

  Takové prostředí považuji za velmi zásadní pozitivum, podstatně lepší, než individualistické prostředí materialistické společnosti nebo lhostejné prostředí modlářského náboženství, ve kterém jsme vyrůstali my (o kontrastu těch prostředí jsem napsal článek Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost?)

  Prostředí funkční církve, společenství, které je extrémně inspirující a rozvíjející co se týče intelektu, lidských schopností a přirozených věcí, se samozřejmě může některým lidem stát "kamenem úrazu" k nadřazenosti či necitlivosti, neschopnosti pochopit situaci druhých, ale to není nijak nutné. Podobně to může být impulsem k nekajícnosti ve stylu "my jsme něco více, takže víme všechno dobře" nebo dokonce k odmítnutí evangelia.

  Ale taky vůbec nemusí.

  Zdroj těchto špatných postojů není v dobrém a funkčním prostředí vztahů, vzájemné podpory a inspirativním prostředí znalostí a vzdělání. Naprosto stejné postoje jsem potkal mezi lidmi žijícími v dluzích, na hranici bezdomovectví či mezi bezdomovci. Mezi těmito lidmi byl postoj "já vím všechno nejlíp a nic nebudu měnit" mnohem rozšířenější, než v církvi, což bylo také příčinou jejich beznaděje dostat se z vlastní situace ven. Nezažil jsem, že by bezdomovec byl ochoten uznat, že jeho situace je způsobená právě jeho sobectvím a izolací.


  Ještě k postojům autora článku: "Duchovní upír" je výstižné pojmenování. Člověku, který zřejmě jen bere, samozřejmě funkční společenství memůže dlouhodobě vyhovovat a dřív nebo později z něj musí mít "problém" a snadno si může svoje postoje promítat do druhých a jejich jednání. Pak je na místě se nad sebou zamyslet a změnit smýšlení a pokud k takové věci není člověk ochoten, tak neprudit ostatní a jít tam, kde mu bude situace více vyhovovat. Z citace Benedikta či matky Terezy odhaduju, že by to mohla být ŘKC ;-)

  Cizinec.



Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Úterý, 01. srpen 2017 @ 06:02:46 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Na následování v duchovní oblasti návod existuje, je jednoduchý a přímý. Je to láska k pravdě!

Z tohoto článku na mne přímo dýchl duchovní vampirismus. Duchovní upíři vysávají lidi kolem sebe, a přitom ničím duchovně neobohacují. Mají nutkavou potřebu aby se jim někdo zpovídal, ale přitom mají vlastní nitro zcela uzavřené. Mají potřebu se jiným šťourat v životech a intimitě, a když jim po časem jejich zombie zdrhne, tak obyčejně žárlí na to co jim vzalo duchovní potravu. Duchovní upíři ze začátku působí věrohodným dojmem, jejich oběť se jim začne svěřovat, ale po nějakém čase oběť zjistí, že je citově vidíraná, a manipulovaná. Což je nezbytná podmínka "kamarádského" vztahu s duchovním upírem.
Autorka článku zřejmě nemá to, co je na společenství a rodinách krásné. Chtěla by to, a přeji jí to, jenže aby byl člověk plnohodnotným členem společenství, tak se musį řídit slovy Krista. Blahoslavenější je dávat, než brát! Od toho kdo duchovně nic nedává, a jenom bere se zcela přirozeně ostatní odtáhnou. A pak zbude jenom nenaplněná touha, a nezdravá potřeba vysávat ty co mají to, co bys tak moc chtěla, ale nezasloužila ses o to.
Když je ti z nějakým člověkem dobře v jeho přítomnosti, položila sis někdy otázku, zda je mu dobře i s Tebou? Ten člověk dává, a co dáváš ty?




Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Úterý, 01. srpen 2017 @ 06:10:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
To, jak je církev v článku popsána, já osobně považuji za pozitivum a vlastně po takové (+-) církvi toužím. Je škoda, že v úvodu anebo na závěr nejsou zmíněny skutečné negativní aspekty tohoto uspořádání, aby si ti, co to nezažili na vlstní kůži, ale z nějakého důvodu je to přitahuje (třeba já) mohli opravit názor.



Re: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (Skóre: 1)
Vložil: Willy (stanislav.velicky@seznam.cz) v Úterý, 08. srpen 2017 @ 13:46:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
Původně jsem neměl v úmyslu na tento článek ani příspěvky v debatě pod ním komentovat, ale nakonec mne samotný titulek, aniž bych se seznámil s obsahem článku přiměl k reakci, poněvadž mám za to, že autor zřejmě neví, co je církev.
Věřící v Krista s porozuměním, co církev je a jsoucí v církevním životě, by článek s takovým titulem nenapsal.

Církev je totiž kromě jiného také Boží rodina, tzn. že jsme všichni bratry a sestrami. Můžeme mít v církvi přátele, ale ostatní věřící jsou především bratři a sestry v Kristu, což je mnohem bližší a lepší vztah, než přátelství s někým, kdo z mé rodiny není. Výraz přítel, přátelé pocházejí v Písmu NZ jen z úst Pána Ježíše v evangeliích, od Lukáše ve Skutcích zejména v souvislosti s Pavlovým pobytem ve vězení v Cesareji a v Římě a pak od Jana ve 3. listu Janově 1:15. Ostatní pisatelé listů NZ slovo přítel, přátelé nepoužívají. Z toho se dá usoudit, že sice mohu mít přátele v církvi, ale můj vztah k nim je především bratrský, založený na mnohem bližším, tj. rodinném vztahu, než "jen" přátelském. No a v Boží rodině, která funguje není možné, aby církev kazila v podstatě jakékoliv vztahy mezi jejími příslušníky. Vždyť máme naším Pánem a Prvorozeným bratrem všichni přikázáno, abychom se navzájem milovali a z Písma víme, že láska nepůsobí nikomu nic zlého, ale hledá zájem a prospěch druhých.
Tož tak.



Stránka vygenerována za: 0.33 sekundy