Ale nyní k Martinu Konvičkovi. Když jsem si Martina Konvičku vědecky prolustroval, byl jsem udiven jeho H – indexem 26 na Web of knowledge a několika desítkami článků v prestižních, impaktových časopisech. Divím se, že není ještě profesorem. Proti takovémuto kalibru se těžce útočí. Pochopil jsem tedy, proč Konvičkovi nikdo nevmetl do tváře, že je pseudovědec. Není to totiž možné a jeho impakt tvoří velmi silnou a neprůstřelnou složku image jeho osobnosti.

Myslím ale, že musí prožívat jistou frustraci nad nepochopením svého boje a odporem, který budí. Do značné míry si za to – podle mne – může sám, a to způsobem svého vystupování.

Stejně, jako muselo být frustrující například pro Churchilla vidět předválečné počínání evropských států, stejně tak musí být pro Martina Konvičku zdrcující vidět přístup dnešních „elit a intelektuálů“ k islamizaci Evropy. A to zvláště, pokud má nastudovaný islám. Jeho přírodovědné vzdělání mu navíc umožňuje exaktní myšlení i v pohledu na společenské dění. Zatímco humanitně vzdělaný intelektuál má obvykle snahu jednoduché věci činit složité a na první pohled zřejmé pravdy vyjadřovat nejednoznačnými slovy a složitými konstrukcemi, přírodovědec naopak musí umět zjednodušovat a logicky vysvětlovat. Pokud bych psal přírodovědné články jako teolog, vraceli by mi je z redakcí jako nesrozumitelné. A pokud bych napsal teologické pojednání jako přírodovědec, bylo by s tím nakládáno jako s černobílým, zjednodušujícím viděním světa. Do značné míry to ale chápu, protože rozdíly zde (ať se mi to líbí či nikoliv) bezesporu jsou a musím je respektovat, ne zlehčovat.

Přírodovědec třeba řekne „dvě a dvě jsou čtyři“. Humanitní intelektuál řekne, že součet dvou čísel o dané hodnotě je podílem čtyřnásobku prvního sčítance vyděleným reálnou hodnotou sčítance druhého. První tvrzení je „vulgárně primitivní“. Druhé je „škrobené a nakadeřené“, i když v konkrétním případě uvádí stejný výsledek. Navíc platí jen v daném případě. Martin Konvička zřejmě nemá potřebu působit komplikovaně, protože to nemůže být stylem jeho práce přírodovědce. Přece jen by ale měl umět použít i strojený jazyk, chce-li oslovit i komplikované posluchače. Ne snad, že je to nezbytné, ale je to ryze praktické.

Také si myslím, že pan docent potřebuje vedle sebe někoho, kdo si těchto věcí bude vědom a bude schopen překládat jeho postuláty tak, aby byly stravitelné i pro „intelektuály“. Resp. ony nebudou nikdy stravitelné, ale budou mít stejné „mimikry“ a nebudou zesměšňovány z hlediska formy. Jako velmi dobrou volbu zde vidím Petra Hampla, který nedávno odešel od Svobodných. Vzpomínám na jeho geniální články v době jeho civilní služby, které kdysi publikoval v Životě víry a které dokázaly zvrátit v podstatě europeistické myšlení proslulé Křesťanské misijní společnosti. Přes Hamplovu naprostou originalitu psaných článků jsem ale trochu postrádal jeho jiskru v mluveném projevu. Jsem ale přesvědčen, že Petr Hampl má své „politologické“ charismata od Boha, a také jsem přesvědčen, že dobrým důkazem toho je, že bude mainstreamovým křesťanstvím odmítán.

Přesto si myslím, že Hampl vsadil tentokrát na špatnou kartu a domnívá se, že když se stylizuje do bonvivánského, odintelektuali­zovaného stylu, že tak lépe osloví českého občana. Osobně tomu nevěřím. Člověk podvědomě respektuje autoritu, u které má pocit, že toho ví více než on a nikoliv jen to, že tato autorita dokáže jen lépe vyjádřit, co si daný člověk myslí. Je jistě dobré mluvit jasně a srozumitelně, ale vždy je třeba držet úroveň alespoň o stupínk vyšší, než je posluchačstvo. Podvědomě k tomu přispívá i vizáž. Například na přednášku, kde jsou lidé v tričku, půjdu v košili. Tam, kde mají košili, vezmu si sako. Tam, kde mají sako, vezmu si kravatu a tam, kde mají kravatu, půjdu ve smokingu. Nejde o nadřazenost, ale o úctu k publiku. Podobně je to i s kulturou jazyka. Není pravda, že lidi nejlépe oslovím pouze „jejich“ jazykem. Musím být samozřejmě jasným a srozumitelným, ale musím ukázat, že dané věci také rozumím a lidé to musí vycítit. Pokud budu k lidem mluvit i o třídu „slušněji“, vyjadřuji tím i svojí úctu k nim a oni to i tak budou vnímat. Jestliže jsem služebníkem (což by v zemích s křesťanskou tradicí mělo být pro politika samozřejmostí), úctu k lidem vyjadřuji i oblečením a kulturou projevu. S tím se samozřejmě pojí i zdrženlivost a umírněnost ve výrazových prostředcích.

To jsou základní pravidla rétoriky, která by se měla učit (nepovinně) i na všech vysokých školách a měly by jí zvládat všichni, kdo oslovují své publikum. Každý, kdo si je osvojí, nakonec pozná, že se jemu i jeho posluchačům vyplatí. Tento postoj se týká i chování k oponentům, jakkoliv ho tito nemusejí vůbec sdílet.

Protože se též obávám nezvratné islamizace, uvádím několik návrhů, které bych oběma pánům doporučoval. Oba dva jsou podle mne osobami, které mohou mnohé změnit a troufnu si – možné málo pokorně – tvrdit, že by na sobě měli v tomto smyslu zapracovat. A to tvrdím i s tím, že mne oba intelektuálně minimálně o dvě hlavy převyšují. Zde jsou ona doporučení:

Myslím, že se Petr Hampl mýlí, že hnutí je schopné prosadit více věcí, než politická strana. Hnutí táhnou osobnosti, a pokud ty selžou nebo zmizí, hnutí se rozpadá. Naproti tomu politická strana, se všemi nedostatky, by měla stát na programu a ideových cílech (podobně je tomu i v křesťanských hnutích a denominacích). Doporučuji inspiraci nástupu ODS počátkem 90. let. Navrhuji tedy hnutí IVCRN transformaci do politické strany a jasný program, vyjádřený mírným a civilizovaným jazykem, který by stál na konzervativních hodnotách, vycházejících z křesťanské, tedy konzervativní tradice, a ekonomického liberalismu. Zde zeje prázdnota pozice, kterou vyklidila ODS a nezaplnili ji libertariálni ze strany Svobodných občanů. Je zde tudíž i potenciální voličská základna.

Doporučil bych panu docentovi změnit svůj mediální profil. Vyhnout se expresivním vyjádřením, natož vulgarismům a stát se programavě umírněným ve svém vystupování. Sprosťárny projdou knížeti Karlu Schwarzenbergovi a technikovi moci Miroslavu Kalouskovi, ale ne člověku hájícímu etické principy. Doporučuji proto diskusní příspěvky psát nejprve ve Wordu, upravit je, promyslet a až poté publikovat. Biblické „s umírněnými je moudrost“ nebo světské „desetkrát měř a případně pak řež“ je zde více než na místě. Je lépe deset věcí neříct než říci jednu věc špatně. Je třeba si být vědom, že cokoliv a kdekoliv člověk řekne, bude použito proti němu.

V rozhovorech a před kamerou se vyhnout „grimasám“ a postojům těla, které mohou být vykládány „bojovně“ nebo jako „pohrdání“. Nikdy neskočit oponentovi do řeči. Divák, který se hůře v dané věci orientuje, si všímá i nejen toho, co je řečeno, ale i jak je to řečeno. Pan docent musí počítat s tím, že ostatní nebudou mluvit pravdu, ale on to nesmí učinit nikdy. Nikdy také nesmí oplatit nefér úder, ale musí tyto údery trpělivě snášet. Divák si toho všimne. Vždyť i jeho „linč“ od komentátorky Hydeparku mu přinesl citelné body. Je lépe být oběť než agresor a to, co vypadá jako prohra se často stává výhrou. Jiří Paroubek uměl převálcovat v diskusích své odpůrce, ale v divácích to nakonec vzbudilo odpor.

Využívat cílené negativní propagandy proti své osobě. Není nic lepšího než rozlícený a nenávistí ideologicky zaslepený komentátor. Je třeba to trpělivě snášet. Geniálně to umí využívat Miloš Zeman. Články zaměřené proti osobě jsou výbornou reklamou a nejlépe ukazují na úroveň odpůrců. Velice rád čtu třeba Martina Fendrycha nebo Martina Mitrofanova, a pokud proti někomu píší, pak obvykle tuším, že se může jednat o zajímavou osobnost. Proto je někdy dobré vědět, co kritikům „chutná“ a na co vždy ochotně skočí a využívat jejich energii k negaci toho, co sami hlásají. Určitě bych si, být panem docentem, dal na své stránky viditelně parodii od Petra Čtvrtníčka.

Vzdát se programového „antiintelektu­álství“ resp. s nadsázkou chápaného „buranství“. Dnes to již nefunguje. Když Miloš Zeman použil vulgarismů, chopila se jich média, a tak dlouho je omílala, až prezidentovi poklesly preference. Slušnost není slabost a korektnost není synonymem „politcké korektnosti“. Prostě nepřestat být vědcem ani na poli IVCRN. Margaret Thatcherová rozhodně mluvila jasně a k věci, ale dokázala si podržet vysokou komunikační úroveň, stejně jako například Václav Klaus nebo Jan Keller, případně Václav Bělohradský.

Nebojovat proti lidem, ale proti myšlenkám. To znamená stát se vstřícným ke svým odpůrcům a každému dát místo k ústupu. Někdy by člověk rád změnil své názory, ale byl by napaden oponentem. Prostě nepočítat křivdy, trpělivě snášet rány a vždy být ochoten pomoci.

Najít ve svých řadách spíkry, ohnivé řečníky, kteří se nenechají zaskočit a umí jasně formulovat myšlenky. Nemusí to být nutně myslitelé a nositelé vizí. Ronald Reagan byl geniálním rétorem a nebyl ekonomem ani filozofem. Byl zapáleným konzervativcem, ale bez svých poradců, na které spoléhal, by nebyl nic. Ačkoliv mám trochu problémy s levicovou orientací Lenky Procházkové, málokdo umí svým projevem zaujmout jako ona a každé slovo v jejím projevu sedí. Nikdy se nenechala vyprovokovat a při mediálním tlaku reaguje nevinným úsměvem, zatímco odpůrci pění. Někoho takového bych IVCRN vřele doporučil.

Výčet výše uvedených bodů neznamenají nutně jejich absenci u pánů Konvičky a Hampla, ale jsou zde uvedeny pro jejich vzájemnou komplementaritu a komplexnost. IVČRN resp. Martin Konvička by se tedy měl profilovat mnohem umírněněji, zvolnit ostrou formu vyhrocených diskusí a upustit od cílené konfrontace. Vyhlášení války „intelektuálům“ nevidím jako dobré řešení. Je mnoho těch, kteří proislámské názory nesdílejí, jen nejsou slyšet a nevidím jako dobré se jim plánovitě vymezovat a odrazovat je předem :-)

Článek jsem psal jako kriticky přejný a rád bych, aby mohl být požehnáním.