Mám vzpomínku z mého dětství na člověka, na kterého si dnes nikdo nevzpomene v dobrém a ani ve zlem. Jakoby nežil, neexistoval. A pokud existoval, jaký smysl měl jeho život ? Byl jsem malý pětiletý kluk a světu dospělých jsem moc nerozuměl a ani se mi ten svět nelíbil. Taková přetvářka a krutost je v tomto světě. Béďovi mohlo být tak čtyřicet roků. Bydlel v obecním domě s námi v přízemí a stejně jako my obýval jednu jedinou místnost. Bez vody a WC. Ten byl na dvoře. Dveře jeho bytu se nacházely proti našim dveřím. Nikdo jiný už tam nebydlel. Béďa se nikdy neoženil, možná ani nezamiloval, chodil stále v montérkách, které ani nevím kdy  a jak a kde si pral.  Také se dříve léčil  na psychiatrii. Nevnímal jsem nějaký zápach z jeho nečistoty. Vnímal jsem, že je to člověk. Později jsem vnímal i jeho trápení.

Jednoho dne mně malému klukovi udělal takovou radost, na kterou se nezapomíná. Vracel se z dopolední směny ve fabrice, kde pracoval jako pomocný dělník, a  pravou rukou nesl  a pak táhl malou tříkolku. „ Tu máš, je tvoje“, zvolal  a já nemohl uvěřit, že ta krásná tříkolka mi říká pane. Byla totiž i v něčem zvláštní, že takovou nikdo v okolí neměl. Asi nějaká samovýroba svařená ze silných trubek, bez brzdy a zvonku, ale pro mne s nádhernými koly. Trochu rezavá , možná namaštěná olejem. Béďa si mne získal  a já ho začal mít rád. A tak jsem sledoval jako dítě trochu více, jak žije. Párkrát se oblékl do čistých šatů  a už to nebyl ten špitaný Béďa, jak ho lidé pojmenovali. Proč se tak oblekl? Jak jsme tehdy zpozoroval, dovtípil jsem se , že se vydal za nějakou neznámou paní do vzdáleného města. Nevím, jak se  s ní seznámil. Možná na inzerát. Pak přijel a přivezl mi krabici bonbonů a mamince dal pytel hrachu, zda by nám všem neuvařila hrachovou kaši. Jednou se bohužel  vrátil s monoklem a strašně smutný.  Rodičům vysvětloval, co se mu přihodilo a moc plakal. Bylo mne ho líto. Jako dítě jsem těmto  problémů dospělých nerozuměl, ale pochopil, že mu tu bolest  a trápení  udělal někdo, kdo měl o tu  paní také zájem  a použil proti němu síly. Pak už jsem nikdy neviděl Béďu jinak než ve špinavých montérkách. Vím, že nevěděl nic o Bohu  ani o Pánu Ježíši a jeho lásce. Duc***** asi nevnímal, nemodlil se… V mládí se léčil na nervy a maminka mu asi ve dvaceti zemřela. Mně však udělal několikrát radost,.

     Také vzpomínám i na to, jak mne vezl asi 12 km do okresního města na svém kole,. Seděl jsem celou cestu na štangli, kterou maminka omotala kabátem a na něm jsem seděl. Pořádně mne z toho vše bolelo, ale byl to zážitek. V okresním městě jsme koupili vánočku, kterou jsem asi nedržel moc dobře a tak mi za jízdy ve městě upadla. Než jsem stačil pro ni doběhnout, převálcovalo její jednu třetinu kolo osobního auta. Smáli jsme se tomu a domů jsme dovezli prazvláštní vánočku. Když mně bylo sedm roků, přestěhovali jsme se a já už Béďu viděl jen málokdy. Málem bych na něho zapomněl, ale nějak to nejde. Je mi líto, že nepoznal Boha, že měl takový zpackaný život, že byl možná i duševně nemocný…, že …