poslal Nepřihlášený Odpůrci Druhého vatikánského koncilu a liturgické
obnovy po něm neustále znevažují mši
Pavla VI. Často
argumentují tím, že
tato mše podle
nich narušila liturgickou uniformitu v Římskokatolické
církvi, kde měla prim
údajně jediná legální
mše svatá, liturgie Pia V., čili gregoriánská mše, nazývaná
i tridentská mše. Jelikož označení tridentská
mše je nejznámějším, budeme toto označení používat
i v tomto článku přesto, že není nejsprávnější.
Odpůrci mše Pavla VI. zpochybňují její
platnost s odvoláním na bulu Quo Primum tempore, kterou papež Pius
V. údajně nařídil
Římskokatolické církvi používat jedině jím
stanovenou liturgii podle misálu Pia
V. Jaká je
však pravda? Ve
snaze předejít obviněním z vytrhávání věcí
z kontextu, budou v tomto článku záměrně
citovány celé dlouhé
pasáže textu buly,
i když se jedná o
zdlouhavé formulace.
V bule Quo Primum
tempore se mimo jiné uvádí: „Aby z toho záměru
a započaté práce sklízeli ovoce všichni, přikázali jsme po zralé úvaze v Římě
vytisknout misál a vytištěný vydat; totiž proto, aby kněží věděli, jakých
modliteb mají užívat, jaké mají napříště zachovávat rity a jaké ceremonie při
sloužení mší, aby to pak bylo odkázáno svatou církví římskou, matkou a
učitelkou všech ostatních místních církví, všichni si všude oblíbili a
zachovávali, ano napříště po budoucí věčné časy ve všech kostelech
patriarchálních provincií křesťanského světa, v kostelech katedrálních,
kolegiálních i farních, světských i klášterních jakéhokoliv řádu, jak mužských
tak ženských, též řádů rytířských, v kostelech nebo kaplích bez zprávy, v nichž
řádová zpívaná mše s chórem nebo tichá se má obyčejně sloužit, nebo se musí
sloužit podle ritu římské církve, jinak se zpívá nebo čte podle formuláře námi
vydaného misálu, byť by tyto kostely byly jakýmkoliv způsobem vyňaty,
omilostněny Apoštolskou stolicí, zvykem, privilegiem, také přísahou,
apoštolským stvrzením, nebo obdařeny jakýmikoli jinými fakultami; ledaže by od
samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným
zřízením, nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě
alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk
sloužení mše.“
Bulou Quo Primum tempore tedy papež Pius V. povoluje sloužit
starobylé rity Římskokatolické
církve, které měli v Římskokatolické církvi tradici
nejméně dvě stě let.
Tridentský koncil nezamýšlel zavádět absolutní liturgickou
uniformitu latinského Západu. Povolil slavit
liturgie s tradicí
starší než 200
let, takže dodnes
zůstaly platné jiné
obřady, které Římskokatolická
církev znala dávno
před Tridentským koncilem.
Liturgie Pia V.,
známá také pod označením
tridentská mše, nebyla před liturgickou obnovou
po Druhém vatikánském
koncilu první a ani jedinou platnou liturgií
Římskokatolické církve. Byla sice před
zavedením misálu Pavla VI. nejslavenější mší
v Římskokatolické církvi, ale vedle ní
se paralelně sloužily
i jiné platné liturgie.
Své obřady si
takto ponechali některé řehole (kartuziáni, cisterciáci,
premonstráti, karmelitáni a dominikáni), jakož
i diecéze Lyon
a Braga.
V platnosti zůstaly i starobylé
obřady galský a
keltský, které mezitím
zanikly, respektive přestali se používat, jakož
i dodnes živé
rity ambroziánský a mozarabský. Ambroziánská
liturgie (milánská liturgie) z 8. století se
dodnes slouží v milánském arcibiskupství a v některých údolích Tessinu.
Je pojmenována po
milánském arcibiskupovi svatém Ambroži. Milánská
arcidiecéze je svou
rozlohou 4 234 km2 a počtem farností 1.108 největší na
světě. Podle aktuálních
údajů žije na
území této diecéze
více než 5
milionů obyvatel, z toho je 4 860 053 katolíků. Více katolíků
(5 935 807)
žije pouze v
brazilské diecézi São Paulo, která
vznikla 6.12.1745.
Ambroziánský ritus si zachoval
mnohé starobylé prvky.
Jelikož se v
Miláně sloužil i v
době, kdy byl milánským arcibiskupem Giovanni
Battista Montini předtím,
než se stal
papežem Pavlem VI.,
není náhoda, že mše
Pavla VI. převzala
něco i z ambroziánské
liturgie, kterou Pavel
VI. důvěrně znal. Na této liturgii
je zajímavé, že v
milánské bazilice sv. Ambrože a v kněžském semináři ve
Venegonu byl celebrant
při vysluhování ambroziánské
mše už po staletí obrácen zásadně
tváří k lidu.
Dalším starobylým, dosud zachovaným obřadem
je mozarabský ritus.
Slouží se ve
španělském městě Toledo.
Své pojmenování má
podle označení křesťanů v těch oblastech
Španělska, které byly
v 8. - 15.
století pod arabskou
správou (Al-Andalus).
Tento starobylý ritus
se vyznačuje mimořádnou úctou k Panně Marii a hostie se během něj
láme na 9 částí, které se na
paténu ukládají do
tvaru kříže. Rozkvět ritu nastal hlavně
v 7. století díky
několika významným španělským biskupům, především
díky Isidoru Sevillskému. V současné době se
slouží podle obnoveného
misálu, jehož vydání
se uskutečnilo v
letech 1991/1994.
Kromě
zmíněných ritů zůstala na latinském
Západě zachována i
kontinuita
římsko-slovanské, tedy hlaholské liturgie
v Dalmácii, kde
ji v roce 880
zavedl velkomoravský biskup Metod. Lze
tedy jednoznačně konstatovat,
že již před
liturgickou obnovou po Druhém vatikánském
koncilu bylo v Římskokatolické církvi několik
platných liturgií. Liturgie Pia V.,
známější jako tridentská
mše, byla sice před zavedením misálu
Pavla VI. nejslavenější mší v Římskokatolické
církvi, ale nebyla
jediná. Musíme to opakovaně zdůrazňovat, protože
tento fakt je odpůrci liturgie Pavla
VI. neustále bagatelizován
a odsouván na
vedlejší kolej.
Nepřátelé katolické církve Druhého vatikánského koncilu a priori zpochybňují
platnost mše Pavla
VI. s odvoláním
na následující text buly Quo Primum tempore: „Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů,
administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to
byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního
místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali
všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které
se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu
a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také
při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo
modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál. A tak, aby mohli a směli tohoto
misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele
a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou
mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři,
kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem
nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.“
V bule je explicitně stanoveno, že žádný církevní
hodnostář až do hodnosti kardinála Katolické
církve nesmí sloužit mši svatou jinak, než
je dáno misálem
Pia V. Jenže mezi
těmito hodnostáři není uveden papež! Ani
nemůže být! Papež
jako vicarius Christi (zástupce Krista) totiž
může měnit nařízení
svých předchůdců! Jediné, co papež
nemůže změnit, jsou
Boží zákony a církevní
dogmata! Vše ostatní papež může změnit!
Ostatně, papežové často měnili rozhodnutí
svých předchůdců. Nejlepší příklady pro toto tvrzení poskytuje hlaholská
liturgie, která je liturgií římského obřadu v staroslověnském jazyce. Svůj
původ má na Velké Moravě po příchodu sv. Cyrila a Metoděje. V roce 868 papež
Hadrián II. slavnostně potvrdil římsko-slovanskou bohoslužbu na Velké Moravě a
schválil staroslověnský jazyk jako čtvrtý bohoslužebný jazyk Římskokatolické
církve. Už o pět let později, v roce 873, však papež Jan VIII. v důsledku
intrik franckých duchovních zakázal staroslověnskou bohoslužbu na Velké Moravě.
Jenže věrozvěstům sv. Cyrilovi a Metodějovi se podařilo znovu dosáhnout
schválení této liturgie v roce 880 v Římě týmž papežem Janem VIII., který ji
před 7 lety zakázal. V témže roce 880 se biskup Metoděj při návratu z Říma
zastavil v Dalmácii, kde rovněž zavedl tuto Římem schválenou liturgii.
Neustávající intriky franckých duchovních a jejich silný nátlak na Řím však
způsobily, že papež Štěpán V. v roce 885 definitivně zakázal římsko-slovanskou
bohoslužbu na území Velké Moravy. V Polsku a v Čechách se však tato liturgie
udržela i po jejím zákazu na Velké Moravě. Ba i v době, kdy Velká Morava v roce
907 zanikla pod náporem Maďarů, sousední slovanské národy zachovávaly
liturgické dědictví Velkomoravské říše. Dílo soluňských bratří našlo totiž
široké uplatnění i mimo území Velké Moravy, protože slovanská liturgie a
literatura se staly vynikajícím nástrojem evangelizace slovanských národů.
Metodějovi učedníci hlásali evangelium v Bulharsku, Chorvatsku, Bohemii a
Polsku. Bulharsko následně posloužilo jako důležitý misijní most pro christianizaci
Ruska.
V Českém státě se římsko-slovanská liturgie udržela
mnohem déle než na
Moravě a Slovensku,
a to až do poloviny 11. století. Později se
sice i zde přestala
sloužit, ale tento
obřad nikdy zcela
nezanikl. Až dodnes
se slouží v
Chorvatsku, kde se římsko-slovanská liturgie
nepřetržitě udržela až dodnes. Nebyla nikdy
zakázána, ale až
do 13. století
ani výslovně uznána.
V tomto období byla Římem tolerována jako
zvykové právo.
V roce 1248 papež Inocenc IV. výslovně
schválil římsko-slovanskou, čili hlaholskou bohoslužbu senjskému biskupovi
Filipovi pro jeho biskupství a pro ty kraje, ve kterých se slovanská řeč v
římské liturgii užívala jako zvykové právo. V Dalmácii si takto až dodnes, tedy
již více než tisíc let, zachovala kontinuitu římsko-slovanská, tedy hlaholská
liturgie, kterou schválil i Tridentský koncil (1545-1563). Liturgickým jazykem
zde byla staroslověnština, ba první čtení a evangelium se přednášeli v moderní
chorvatštině. Po chorvatsky se udíleli i ostatní svátosti. Tato liturgie se
časem rozšířila i do Čech v roce 1347 a do Polska v roce 1380. V 15. století
však hlaholská liturgie zaznamenala ústup v Čechách i v Polsku. K jejímu novému
rozmachu došlo až v 20. století. Papež Pius X. v roce 1905 podpořil vydání
hlaholského misálu. V roce 1906 stejný papež svým dekretem De usu linguae Slavonicae in sacra Liturgie dovolil natrvalo
používat staroslověnštinu v některých oblastech východního pobřeží Jadranu a
chorvatského vnitrozemí. Na úsilí Pia X. navázal jeho nástupce, papež Benedikt
XV., který v roce 1920 povolil používat chorvatský a slovinský jazyk ve
vybraných liturgických obřadech a při čtení evangelia během slavnostních mší.
Také legitimizoval použití českého jazyka při některých liturgických úkonech v
regionech, kde byla tato zvyklost zavedená již od 15. století. Během
pontifikátu Pia XI. vyšlo v roce 1927 ve Vatikánu nové vydání hlaholského
misálu a v roce 1932 byl znovu vydán slovinský misál.
Z uvedeného vyplývá, že v téže záležitosti,
platnosti hlaholské liturgie, bylo v průběhu věků přijatých 5 protichůdných
rozhodnutí papežů. Nejprve ji v roce 868 papež Hadrián II. slavnostně potvrdil,
pak ji v roce 873 papež Jan VIII. v důsledku intrik franckých duchovních
zakázal, avšak tentýž papež ji v roce 880 v Římě rehabilitoval a znovu
slavnostně potvrdil. Již v roce 885 však další papež, Štěpán V., definitivně
zakázal římsko-slovanskou bohoslužbu na území Velké Moravy. No ačkoliv se tato
liturgie na Velké Moravě a v okolních zemích přestala sloužit, nikdy nezanikla.
Již téměř 12 století se slouží v Chorvatsku, kde ji v roce 880 zavedl
velkomoravský biskup Metoděj. Až do 13. století byla Římem tolerována jako
zvykové právo. Teprve v roce 1248 papež Inocenc IV. výslovně schválil
římsko-slovanskou bohoslužbu senjskému biskupovi Filipovi pro jeho biskupství a
pro ty kraje, ve kterých se slovanská řeč v římské liturgii užívala jako
zvykové právo. Toto bylo v pořadí již páté rozhodnutí římských papežů, týkající
se hlaholské liturgie. A tak jak měli papežové právo měnit rozhodnutí
předchozích papežů, týkající se hlaholské mše, měl papež Pavel VI. právo změnit
rozhodnutí papeže Pia V., týkající se tridentské mše.
Ostatně samotná liturgie
Pia V. často
podléhala protichůdným rozhodnutím římských papežů.
Například v roce
1615 papež Pavel
V. povolil jezuitům
v Číně slavit
tridentskou mši v
čínském jazyce. O
140 let později, v
roce 1755, však
papež Benedikt XIV.
zrušil předchozí povolení sloužit mši svatou v
čínském jazyce v
důsledku známého sporu
o čínské obřady.
Změnám však podléhala
i samotná struktura
tridentské mše. Během
celých 4 staletí
od roku 1570
do roku 1962
v ní papežové
dělali výrazné úpravy.
Poslední velké zásahy
do této liturgie
uskutečnil papež Jan XXIII. Jeho misál
z roku 1962
se výrazně odlišuje od původního misálu Pia
V. z roku 1570.
Papežové - a
jedině papežové -
mají právo měnit
nařízení svých předchůdců. Na každého, který by zpochybnil toto stanovisko,
se vztahuje dogma
Prvního vatikánského koncilu, která říká: „Jestliže
tedy někdo říká, že římský velekněz má povinnost pouze dohlížet a řídit, ale
nemá plnou a nejvyšší jurisdikční moc v celé církvi, nejen v záležitostech,
které se týkají víry a mravů, ale i v těch, které se týkají disciplíny a správy
církve rozšířené po celém světě; nebo že má pouze větší podíl, nikoli však
naprostou plnost této nejvyšší moci; nebo že jeho moc není řádná a
bezprostřední, ať už ve všech nebo v jednotlivých církvích nebo u všech i
jednotlivých pastýřů a věřících: anathema sit.“
Náš Pán Ježíš Kristus
řekl svatému Petrovi:
„Ty jsi Petr – Skála
- a na té
skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji
nepřemohou. Tobě dám
klíče od nebeského království; co svážeš
na zemi, bude svázáno i na nebi, a
co rozvážeš na
zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16, 18-19). Pokud tedy
papež Pavel VI. svázal
na zemi misál, podle
kterého se dosud slouží mše Pavla VI., je tento misál svázaný i na nebi. Amen.
Liturgické bohatství Římskokatolické
církve spočívá v
pestrosti její obřadů.
K tomuto bohatství
patří tak ambroziánská,
jakož i tridentská
liturgie. Tak mše
Pavla VI., jakož
i hlaholská mše,
nebo kterákoliv jiná platná mše z těch, které znala
Římskokatolická církev už před Druhým vatikánským koncilem. Mimořádnou chválu
si v této
souvislosti zaslouží Kněžské
bratrstvo sv. Pia
X. za obnovení
tradice slavení hlaholské
liturgie na Moravě
v současné době. Je naší povinností
zachovat celé liturgické bohatství Římskokatolické církve pro naše potomky.
Karol
Dučák
