Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

"Mně byly hříchy odpuštěny před křtem, tehdy když jsem uvěřil, že Ježíš je Kristus. Protože jsem uvěřil, tak jsem se nechal pokřtít ...
kdybych v mezidobí zemřel tělesně, tak jsem byl spasen a zachráněn i bez křtu."

"... Bůh přijal mé pokání a odpustil mi a mě spadl pytel kamení ze zad a naplnila mě radost z Boží lásky.
O křtu, jsem se dozvěděl později a ještě později jsem byl pokřtěn. Při tom jsem nezažil nic. "...




Tuhle větu slýchávám opakovaně v různých mutacích jako prožitou zkušenost některých z vás.

Přitom je zcela evidentní, že pokud by byla skutečně úplnou pravdou ve smyslu jak jí rozumíte a jak ji také vydáváte, tak ve svém významu zcela popírá ta místa v Písmu, která hovoří o odpuštění hříchů ve křtu, o smytí hříchů (smytí nikoli tělesné špíny - 1 Pt 3,21) o záchraně ve křtu (či vzkříšení) pro život v novosti (Ř 6,3-4; Kol 2,8-14;), o znovuzrození z vody a z Ducha - J 3,5   (nikoli jenom z Ducha) ...



Jelikož nejsem natolik vzdělaný katolík, abych v tak podrobných nuancích o víře vydával svůj osobní názor za oficiální učení římskokatolické církve, tak upozorňuji, že se v dalším jedná výhradně jen o mé soukromé vidění tohoto problému. I když doufám, že je v souladu s učením římskokatolické církve, přesto připouštím, že se  mohu v něčem mýlit.



Už několik z vás zde svědčilo podobným způsobem: uvěřili, vydali svůj život Kristu - a poznali, že jim byly odpuštěny hříchy a usoudili z toho, že v ten okamžik byli spaseni.
Usoudili tak proto, že cosi výjimečného přitom prožili...

Jak najít pravdu?
Odsoudit to jenom jako vlastní sebeklam se přímo nabízí - ale kdo si cení pravdy, vidí realitu. A ta realita je o tom, že oni jakýmsi způsobem změnili své životy a že nyní žijí více jako křesťané... A za to mají moji úctu i moje sympatie.



Nyní zde musím uvést v celém znění Kristovo podobenství o milujícím otci. Na jeho základě pak vysvětlím své postoje:

(Lk 15,11-24)
Řekl: „Jeden člověk měl dva syny.   Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek.   Po nemnoha dnech mladší syn všechno sebral, odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.   A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on začal mít nouzi.   Šel a přichytil se jednoho občana té krajiny, a ten ho poslal na svá pole pást vepře.   A toužil se nasytit lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.   Tu přišel k sobě a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já zde hynu hladem!   Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou.   Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘   I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho.   Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘   Otec však řekl svým otrokům: ‚Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály.   Přiveďte tučné tele, zabijte je, jezme a radujme se,   protože tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.‘ A začali se radovat. ...





Osobně tomu rozumím takto:
Bůh miluje úplně každého člověka a jako milující otec z podobenství o ztraceném synu uvítá každého, kdo poslechne nabádání Ducha ve svém srdci a vrací se domů; špinavý, zasmrádlý vlastními hříchy a v roztrhaných šatech. Vrací se dokonce bez prstenu - atributu synovství. Nevrací se tedy ani jako syn - a je si toho vědom a chce být alespoň nádeníkem v otcově domě - ale vrací se v pokání a lítosti nad dřívějším způsobem života.
A Otec ho nedočkavě a vášnivě obejme....


Takové obejmutí se pozná, to nejde přehlédnout, to nejde vyhodnotit jako vlastní sebeklam. Také znám velmi dobře objetí nebeského Otce, kdykoli učiním pokání ze svých hříchů. To nejde s ničím zaměnit!.
V tomto obejmutí otce je tedy už i odpuštění hříchů - v tom souhlasím.
Kdybych v tomto okamžiku zemřel, jsem zachráněn pro věčnost.



Je však v Otcově objetí ale také už i smazání hříchů? Náprava stavu?
Určitě ještě ne! A otec si to dobře uvědomuje.
Syn s*****í dál  stále stejně, i když mu otec odpustil a objal ho, je stále stejně špinavý, stále stejným trhanem. A stále nemá ani prsten - znak synovství.




Zde  tedy vidím zásadní  rozdíl v našem chápání odpuštění hříchů.

Je to rozdíl mezi světem skutečným, ve kterém se změny dějí skutky a světem pohádkovým virtuálním, ve kterém se změny stanou kouzlem.

A tak v pohádkovém světě, když otec s láskou obejme svého ztraceného syna, špinavého smradlavého trhana, ten se v jeho náručí rázem promění na voňavého prince ve vzácném rouchu a s prstenem na ruce....



Ve světě skutečném, v tomto našem světě, stvořeném našim Bohem tomu ale tak není:

Mezi odpuštěním a zahlazením hříchů (očištěním od hříchů) je třeba vykonat další skutky.
Skutek musí vykonat Bůh (příkazem služebnictvu - církvi), musí ho vykonat určený služebník skrze službu církve (pokřtít - Mt 28,19;, nebo hříchy odpouštět  - J 20,21-23 ) - a nakonec musí skutek vykonat i onen navrátivší se syn.  Bez  skutků vykoupání, bez skutků ušití nových šatů a obléknutí, bez skutku navléknutí prstenu na ruku není ještě skutečného reálného  návratu do stavu synovství, i když hříchy byly už dávno odpuštěny.





My katolíci tedy chápeme odpuštění hříchů v komplexnosti  i s očištěním - už jako uskutečnění návratu do stavu svatosti před Bohem - vykoupán, ve slavnostním rouchu a s prstenem na ruce.
Když jsem jako malý chodil na vyvučování náboženství, učili nás, že k úplnému odpuštění hříchů je zapotřebí pokání z pěti bodů:
1.) S pomocí Ducha svatého zpytovat své svědomí - poznat své hříchy.
2.) Těmito hříchy jsem zarmoutil Boha i lidi  je třeba toho upřímně litovat a toužit po obrácení (to je okamžik objetí kajícníka nebeským Otcem).
3.) S tím souvisí nový postoj srdce - předsevzetí žít nadále s Bohem.
4.) Zpověď - vyznání hříchů Bohu i církvi (skutek kajícníka i skutek služby církve i skutek očištění od hříchů samotným Bohem - přibití na kříž).
5.) Dostiučinění - svým dalším životem potvrzovat pravdivost svého obrácení.




Podobně to platí i pro situaci, jak se člověk ve křtu stává křesťanem.
Pohan Kornélius pocítil objetí nebeského Otce, pocítil Boží lásku, ale nestal se tímto hned i křesťanem.  Křesťanem je možno se stát zase jenom skrze skutek Boha a službu církve - skrze Krista ve křtu. Jinak se nejde znovuzrodit do Božího dítěte.

Ne v tomto našem reálném světě.
Kristus je a zůstává pro všechny jedinými dveřmi do nebe. Buď ho oblékneme ve křtu a staneme se křesťany, nebo ho oblékneme po smrti při setkání s Ním.  Není jiný způsob, jak se dostat do nebe. Až Kristus nás může očistit od hříchů - poprvé ve  křtu při společném ponoření do jeho smrti  přibije naše hříchy na kříž.

Odpuštění hříchů teprve otevírá cestu k očištění ze hříchů.
Kristus už za svého pozemského života odpouštěl hříchy. Ale i tyto hříchy musel později přibít na kříž! Až tehdy byly zcela smazány a hříšník byl "vykoupán" a čistý.


Z tohoto je také patrná opodstatněnost existence katolického "očišťování po smrti" -  i když hříchy byly už odpuštěny.  Pokud člověk v tomto mezidobí mezi odpuštěním a očištěním by zemřel tělesně, bude spasen - ale až se vykoupá, oblékne šaty a prsten. Do nebe nic nečistého vejít nemůže.