poslal Frantisek100
Než se dostaneme k významu názvu tohoto článku, vžijme se do biblického
příběhu, který se udál při zatčení Pána Ježíše. Je časně ráno. Pán Ježíš je
unavený a nevyspalý, protože se celou noc modlil. Několikrát přišel
zkontrolovat své učedníky a zjistil, že většinou spí. Je strašně lidsky sám.
Ví, že ho čeká těžká chvíle, v níž se rozhodne o záchraně lidstva. Proto
přišel jako Boží Syn na svět v lidském těle a prožívá všechny lidské slabosti
i bolesti. Má moc Boha, ale tělem je člověk a Boží moc v této těžké
chvíli nesmí použít. Zastupuje člověka, mne, Tebe, nás.
Ještě byl večer, když učedníkům řekl, že tuto noc od něho všichni
odpadnou. Petr však prohlásí, že on nikdy neodpadne. Teď brzy ráno
přichází zástup s holemi a meči, jak kdyby přišli zatknout toho
největšího zločince a Jidáš s nimi. Zajímavé je, že to nejsou
římští vojáci, ale sluhové velekněží, kteří jsou také s nimi. Akce má být asi v
utajení. Vždyť v Jeruzalemu je dnes plno lidí. Znamením polibku dává Jidáš
znamení strážcům, kdo je z těch postav Pán Ježíš. Je asi ještě přítmí a
není moc zřetelně poznat, kdo je kdo. Stráže Pána Ježíše obstoupí a zatknou. A
právě Petr je jediný z učedníků, který má odvahu Ježíše bránit. Usekne
sluhovi velekněze ucho. Pán Ježíš Petrovi řekne, aby vrátil svůj meč do pochvy
a dává mu jednu z důležitých rad. „Copak nevíš, kdo meč berou, mečem padnou?
Myslíš, že nemohu požádat Otce, aby mi hned dal dvanáct legii andělů? Jak by
se naplnila Písma, že to tak musí být?“ V Lukášovi se také dovídáme, že Ježíš
zraněného sluhu uzdravil a ucho mu znova přirostlo. Ale tento zázrak Petr ani
ostatní učedníci nějak neregistrují a prchají pryč. Jak málo stačí ke změně
člověka a jak silný je strach. Kolikrát si říkám, proč s Ježíšem aspoň
nezůstali ? Aby mu byli poblíž a posilou ?
Kam ale utíká Petr? Má opravdu tak velký strach?
Zvědavost je silnější. Jak si jinak vysvětlit, že jeho cesta nevede někam do
úkrytu, ale na velekněžův dvůr, aby zde sledoval, co se bude dít. Je tu jistě
ještě Jidáš. A tak se stává z učedníka pozorovatel. Na to má
odvahu. To má zvědavost a ta je asi u něho větší než strach. Vždyť je jen
divák. Opravdu? Zatím co pozoruje trochu zpovzdálí, co se děje, jedna
služka ho poznává. „Ty jsi byl také s tím Ježíšem
z Galileje?"
„Nevím o čem mluvíš“ brání se Petr. Změní tedy
místo a přesune se k bráně. Ale i tam je poznán. Jiná žena dokonce
sděluje ostatním, že tenhle člověk také byl s Ježíšem. „Toho člověka neznám“
odpovídá Petr a dokonce se dušuje. To už je moc zlé. Za malou chvíli je
však obstoupen lidmi : „Určitě k nim patříš i tvé nářečí tě
prozrazuje."
Opět Petr tvrdí. „Toho člověka neznám“ a dokonce
se začal zaklínat a přísahat. To už je maximum. Jak strašně se vzdálil od Pána
Ježíše. V tom zakokrhal kohout. Možná to byl kohout někde v kleci u obchodníků
s obětními zvířaty. Ježíšova slova se naplnila.
V Lukášovi čteme, že Pán Ježíš se obrátil směrem k
Petrovi. Nevíme, jak byli od sebe daleko, ale ten pohled stačil. Vždyť Petr
se „potápěl“. Kdyby kohout nezakokrhal a Pán Ježíš se na Petra
nepodíval, možná by Petr zapíral Ježíše až do smrti. V těch očích Pána Ježíše,
v jeho smutném a trpícím pohledu byla lítost, smutek, ale také láska k nám
hříšníkům a tedy i k Petrovi. Tím pohledem chtěl říci, já tě chápu
Petře, ale ty nesmíš zapomenout. Petr vyšel ven a hořce zaplakal.
I my potřebuje, aby v našem životě často
„zakokrhal“ kohout, abych naše svědomí se probudilo jako v Petrovi
a my zaplakali. To je projev pokání a cesta zpět
k Bohu.
Ještě uplyne několik dní a stanou se velké události
a Duch Svatý, zaslaný Ježíšem, dá učedníkům a nejen jim Boží
moudrost i útěchu. Teď je čas aspoň na pláč a čekat a čekat.
Jidáš byl na tom hůř. Byl na tomto dvoře také. Viděl, co
se stalo a možná očekával, že Pán Ježíš přivede ty legie andělů, aby mu
pomohli a ukáže svoji moc, kterou si bohužel Jidáš přestavoval jinak. I v něm
se hnulo svědomí, ale úplně jinak. Nečiní pokání, aby se obrátil
k Pánu Ježíši, aby ho prosil o odpuštění, ale jedná zkratkovitě
s fatálními následky.
A tak při studiu této události si uvědomuji, jak často i
v mém životě“ kokrhal kohout“ a já si uvědomil, že jsem sešel
z cesty. Zasáhlo to moje svědomí, ucítil lítost a opravil svoji
cestu.
Díky Ti Pane za vedení v životě.