poslal Nepřihlášený edoucí Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského
patriarchátu, rektor Institutu církevního doktorandského studia sv.
Cyrila a Metoděje, metropolita Volokolamský Ilarion, se s požehnáním
Nejsvětějšího patriarchy moskevského a celé Rusi Kirilla zúčastnil
akademické konvokace v Duchovním semináři sv. Vladimíra v New Yorku, kde
vystoupil s řečí, z níž uvádíme některé části.
Vaše Blaženosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti a Přeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení hosté!
Dnes bych chtěl hovořit o katholicitě (sobornosti) a primátu. Toto téma
nabylo v poslední době zvlášť na aktuálnosti díky práci Smíšené
mezinárodní komise pro teologický dialog mezi pravoslavnou církví a
římsko-katolickou církví. Tato otázka je důležitá i pro mezipravoslavné
vztahy, zvlášť v kontextu přípravy na Velký a svatý sněm pravoslavné
církve. Jeví se zvlášť aktuální ve světle toho, jak se nyní v
pravoslavné církvi realizuje prvenství na ekumenické (celosvětové)
úrovni. V důsledku této situace se hierarchové a teologové Pravoslavné
církve v Americe neúčastní ani pravoslavno-katolického dialogu, ani
přípravy na Všepravoslavný sněm.
(…) Jaký světový primát je
přijatelný pro pravoslavné a jak se uskutečňuje v absenci římského
biskupa prvenství v pravoslavné církvi?
Oficiální stanovisko Moskevského
patriarchátu na tuto otázku je vyjádřeno poměrně lakonicky: „Prvenství v
pravoslavné církvi na světové úrovni, jež je ze samotné své
přirozenosti prvenstvím cti a ne moci, má velký význam pro pravoslavné
svědectví v současném světě. Konstantinopolská patriarší katedra má
prvenství cti na základě svatých diptychů, které jsou uznávány všemi
místními pravoslavnými církvemi. Obsahová náplň tohoto prvenství se
určuje koncensem místních pravoslavných církví, vyjádřeným zejména na
všepravoslavných jednáních věnovaných přípravě Svatého a velkého sněmu
pravoslavné církve. Hlava Konstantinopolské církve může vystupovat s
iniciativami obecně pravoslavného rozměru, ale také se obracet k
vnějšímu světu jménem celé pravoslavné plnosti za podmínek, že k tomu
bude zplnomocněn všemi místními pravoslavnými církvemi.
Poté, co
byl tento dokument publikován, vyvolal emotivní reakci ze strany
jednotlivých pravoslavných hierarchů. Metropolita Prusský Elpidofor
napsal stať s názvem „Primus sine paribus“. V ní kritizoval Moskevský
dokument za to, že se v něm primát údajně mění „v cosi vnější a proto
cizí osobě prvohierarcha“. Místo toho navrhl, že každému církevnímu
institutu je vlastní „hypostazovanost osoby“ a že pramenem prvenství na
všech třech úrovních církevní organizace je sám prvohierarcha. Poprvé
pravoslavný archijerej otevřeně oznámil, že Ekumenický patriarcha není
primus inter pares (první mezi rovnými, pozn. překladatele), ale primus
sine paribus (první bez rovných, pozn. překladatele), tedy podobně jako
papež na západě. Ekumenický patriarcha je povýšen nad všechny ostatní
hlavy místních pravoslavných církví. Nepochybně jde o pokus nasadit
římsko-katolickou eklesiologii na pravoslavnou půdu.
Komentáře ve
vztahu k Ekumenickému patriarchátu uvedené v Moskevském dokumentu nemají
charakter teologických prohlášení. Nejsou ani vyčerpávajícím popisem
práv a výsad „prvního mezi rovnými“ v pravoslavné tradici. Spíše jde o
skromný pokus prezentovat současnou situaci ve světovém pravoslaví. V
dokumentu je klíčové slovo „koncensus“, které znamená souhlas všech
pravoslavných církví k výsadám, kterými je pověřen konstantinopolský
patriarcha jako první mezi nejvyššími zástupci církví. Tyto výsady
nenesou teologický charakter a nepřenáší se tak říkajíc automaticky na
patriarší prestol Nového Římu. Naopak vznikají souhlasem pravoslavných
církví, který je založen zejména na usneseních všepravoslavných
konferencí, které se uskutečňovaly v období mezi lety 1960-1980 za
účelem přípravy ke Svatému a velkému sněmu pravoslavné církve.
Jak
všichni víte, trvá příprava na tento sněm již více než půl století, a až
v březnu 2014 se nejvyšší představitelé pravoslavných církví rozhodli
urychlit tento proces tak, aby se sněm mohl konat v roce 2016 za
podmínek, že nevzniknou žádné nepředvídatelné překážky. Bylo dohodnuto,
že ekumenický patriarcha zaujme centrální místo v prezidiu sněmu. Kolem
něj se zprava i zleva rozesadí v souladu s diptychy jeho spolubratři -
nejvyšší představitelé církví. Viditelná podoba sněmu bude odrážet
pravoslavnou eklesiologii a bude v kontrastu s podobou sněmu
římsko-katolické církve, během něhož papež usedá na zvláštní trůn
oddělený od dalších biskupů.
Mimořádně důležité je, že rozhodnutí
na Všepravoslavném sněmu budou dosahována na základě koncensu a ne
hlasováním, a že potvrzovat je bude celé shromáždění biskupů a ne jeden
„celosvětový primas“. Toto ještě jednou poukazuje na principiální rozdíl
mezi pravoslavným a katolickým chápáním katholicity a primátu.
Římsko-katolická eklesiologie předpokládá, že primát na celosvětové
úrovni stojí výš než katholicita (sobornost), protože právě papež
potvrzuje rozhodnutí sněmu (synodu); bez jeho potvrzení nemůže být ani
jedno z usnesení sněmu považováno za zákonné. Pro pravoslavné stojí
katholicita (sobornost) výš než primát, protože představený se podřizuje
sněmu. Na regionální úrovni je jeden představený, který se podřizuje a
je odpovědný regionálnímu synodu, dokonce nehledě na to, že ho svolává a
předsedá mu. Na celosvětové úrovni se schází shromáždění nejvyšších
představitelů církví, které je odpovědné ostatním biskupům. Předsedající
tomuto shromáždění svolává sněm a také mu předsedá, avšak činí to spolu
s dalšími představiteli, kteří mu jsou rovni.
Praxe realizace
prvenství v pravoslavné církvi na celosvětové úrovni zůstává otázkou k
zamyšlení mezi pravoslavnými teology. Proces přípravy na sněm ukázal
určité rozdíly mezi autokefálními církvemi v chápání obsahové náplně
tohoto prvenství. Jedním z problémů, které jsou na pořadu dne v procesu
přípravy na sněm, je otázka autokefality. Kdo má právo udělovat
autokefalitu? Z dějin známe různé příklady toho, jak se dosahovala
autokefalita. Ve většině případů byla vyhlášena jednou určitou církví a
až později, někdy po dlouhé odmlce byla uznána Konstantinopolem i
dalšími místními církvemi.
Například Ruská církev se stala de facto
autokefální v roce 1448, kdy byl metropolita moskevský zvolen bez
souhlasu Konstantinopolského patriarchy (který se v tu dobu nacházel v
unii s Římem). Avšak až v letech 1589-1593 uznali východní patriarchové
její autokefalitu. Stalo se tak prostřednictvím dvou poslání podepsaných
nejen Ekumenickým patriarchou, ale i jinými východními patriarchy. V
těchto posláních byl uznán status patriarchy pro hlavu Ruské církve a
patriarcha moskevský se dostal na páté místo po čtyřech východních
patriarších.
Odmlka mezi vyhlášením autokefality a jejím uznáním
Konstantinopolem mohla trvat méně než 20 let, ale také více než 70.
Řecká církev například vyhlásila svou autokefalitu v roce 1832, ale ta
ji byla uznána až v roce 1879. Srbská církev obnovila svou autokefalitu v
roce 1832, ale uznána ji byla v roce 1879. Rumunská církev oznámila, že
je autokefální v roce 1865, ale uznání se dobyla v roce 1885. Bulharská
církev vyhlásila autokefalitu v roce 1872, avšak Konstantinopolský
patriarcha ji uznal až v roce 1945, kdy vydal Tomos. Albánská církev
oznámila, že je autokefální v roce 1922, ale autokefalita jí byla uznána
v roce 1937.
Gruzínská církev je zvláštní případ. Autokefalitu jí
daroval Antiochijský patriarchát v roce 466, avšak její autokefalita
byla zrušena ruským carem v roce 1811 a byla obnovena až v roce 1918.
Moskevský patriarchát ji uznal v roce 1945, zatímco konstantinopolský
patriarcha oficiálně uznal autokefalitu Gruzínské církve až v roce 1989,
kdy Ekumenický patriarcha poslal Tomos o autokefalitě katholiku -
patriarchu Gruzie.
Všechny tyto církve datují svou autokefalitu
okamžikem, kdy byla fakticky vyhlášena. Podle mínění Konstantinopole se
musí datovat okamžikem, kdy jim Ekumenický prestol daroval tomos o
autokefalitě. Do nedávna trval konstantinopolský patriarcha na tom, že
mu náleží výlučné právo vyhlášení autokefality. Tento pohled byl před
nedávnem prezentován metropolitou Elpidoforem, který oznámil, že v
„osobě konstantinopolského arcibiskupa vidíme unikátní sjednocení všech
tří úrovní prvenství, a to místní (je totiž arcibiskupem Konstantinopole
– Nového Říma), regionální (protože je patriarchou) a celosvětové
(protože je Ekumenickým patriarchou). Toto trojí prvenství se realizuje v
životě v podobě zvláštních privilegií, takových jako právo na odvolání a
právo udělovat a rušit autokefalitu“.
Během posuzování této
otázky v rámci přípravy na Všepravoslavný sněm bylo rozhodnuto, že v
budoucnu bude udělování autokefality probíhat na celopravoslavné úrovni a
budou ho účastni všechny autokefální církve. Na listině udělující
autokefalitu tedy budou podpisy všech nejvyšších představitelů církví.
Je ještě nezbytné dohodnout se, v jaké formě budou následovat podpisy
nejvyšších představitelů v tomech, avšak zdá se, že bylo dosaženo
koncensu ohledně nezbytnosti účasti všech církví v procesu rozhodování.
Pochopitelně ani autokefalitu nelze zrušit bez souhlasu všech
pravoslavných církví.
Tento koncensus možná připraví půdu k
vyřešení bolestivé otázky o autokefalitě pravoslavné církve v Americe.
Její autokefalita udělená moskevským patriarchátem v roce 1970 je uznána
pouze některými pravoslavnými církvemi, ačkoli kanonický status jejích
biskupů nebyl nikdy zpochybněn ani jednou z církví. Tato otázka stejně
jako další podobné nevyřešené problémy (takové jako kanonický status
současného nejvyššího představitele Pravoslavné církve v českých zemích a
na Slovensku), musí být rozhodnuty celou plností pravoslavné církve. K
řešení těchto problémů je nezbytné, aby se patřičně realizovalo nejenom
prvenství, ale i katholicita (sobornost) na celosvětové úrovni. Doufáme,
že na Všepravoslavném sněmu bude princip katholicity vyjádřen v plné
míře a prvenství se bude realizovat v rámci dohodnutých usnesení.
Na konec svého vystoupení bych chtěl citovat poslední paragraf dokumentu
„Pozice Moskevského patriarchátu k prvenství v Celosvětové církvi“:
„Prvenství v církvi Kristově je povoláno, aby sloužilo duchovní jednotě
jejich členů a dobrému uspořádání jejího života, neboť Bůh není Bůh
nepořádku, ale pokoje (1 Kor 14, 33). Služba prvohierarcha v Církvi,
které je cizí světská láska k moci, má za cíl budování těla Kristova
(…), abychom všichni (…) pravou láskou rostli v Toho, Kdo je hlava
Kristus, z Něhož celé tělo (…) roste a buduje se v lásce podle toho, jak
je každé části dáno (Ef 4, 12-16).
http://pravoslavnacirkev.cz/Novinky/Primt-a-katholicita-sobornost-v-pravoslavn-crkvi-/
