Grano Salis - Co všechno patří do lidské přirozenosti?

poslal oko

Rád bych zde ostatním předložil náš teologický "spor" se Slávkem, zda mužství nebo ženství je součástí lidské přirozenosti.
Slávkovi se předem omlouvám, že do toho vtahuji i ostatní, ale snad to může být užitečné pro všechny.

Slávkův názor:

Promiň, ale jsi mimo. Když už nevěříš mně, otevři si Katechismus a zjistíš, že KC učí a vždy učila, že Bůh stvořil JEDNU lidskou přirozenost. A právě tato jedna lidská přirozenost utvořila v Ježišovi hypostatickou unii s jednou Boží přirozeností. Vztahovost s tím nemá co dělat. Pokud byla Marie počata neposkvrněně, pak měla stejnou přirozenost jako Adam. A ten mě stejnou jako Eva. Vždyť ty stavíš na hlavu i celou nauku o dědičném hříchu. A i my máme stejnou přirozenost (muži i ženy), akorát je pokažena hříchem. Přirozenost je to, co exigitivně, konstitutivně a konsekutivně patří k bytí člověkem. A být žena sem nepatří, protože já mám lidskou přirozenost a žena nejsem.

Mám rád teologii.
Protože její vlastností je věci utřídit, popřípadě oddělit, rozlišit. A já mám rád pořádek, přehled.

Jako když máte doma bednu plnou různých šroubů, matiček a vrutů, vysypete ji, roztřídíte na jednotlivé hromádky a nepotřebné vyhodíte. A najednou získáte přehled o skutečnosti, co doma vlastně máte.

Tak nějak je to i s teologií.
Zmatek myšlenek a protichůdných názorů v hlavě utřídí a vy najednou zažíváte opravdové poznání o skutečnosti, ten nádherný "dotek pravdy".

Co je tedy vlastně ta lidská přirozenost?
Předložím zde svůj názor a budu jen rád, když jej poopravíte či doplníte.

Podle mého názoru
je lidská přirozenost všechno, s čím jsme se narodili a co nás po celý život doprovází.
Proto i v duchovní oblasti rozlišujeme dvě naprosto odlišné přirozenosti člověka:
je přirozenost tělesná (Ef 2,3) a po znovuzrození z vody a z Ducha je přirozenost duchovní (2 Pt 1,4).

Jak jsem vyčetl z "chytrých knih", žádná osoba neexistuje bez své přirozenosti.

Osoba je ten, kdo jedná,
přirozenost je to, prostřednictvím čeho nebo silou čeho jedná.

Přirozenost je tedy souhrnem mohutností a daností, jimiž osoba disponuje, které dávají osobě možnost se rozhodovat, konat, působit. V případě člověka také např. tělesnost, smyslové vnímání, intelekt, vůle, vědomí ...). Přirozenost se taky může zdokonalovat, je tedy nositelem proměnlivosti, zatímco osoba je stále stejná.

Lidská přirozenost je také základem práv a povinností každého člověka i ideální rovnosti všech lidí před právem.

Podle Richarda od Sv. Viktora, který vnímá osobu jako druhému nepředatelnou existenci, plyne, že osoba je ten, kdo daruje, zatímco přirozenost je to, co představuje maximální dar, který osoba může druhému či druhým nabídnout.
Vidíme tedy, že lidská přirozenost je úzce spjatá se vztahy.
Osoba je tedy milující a přirozenost je to, prostřednictvím čeho se láska vyjadřuje jako sebedarování, i když osoba stále zůstává sama sebou. Mě z toho vyplývá, že i mužství či ženství je přirozeností člověka a že třeba v manželství se může stát vzájemným darem.

V trinitární teologii není osoba definována skrze Boží podstatu nebo přirozenost, ale znamená především subsistující vztah.
Výraz "subsistující" (čisté neomezené bytí) znamená, že osoba by mimo tento vztah prostě nebyla.
Otec by nebyl sám sebou bez Syna a naopak. Otec do otcovské role nevstupuje (jako lidští otcové), on prostě Otcem věčně Je.

U lidí je tomu ovšem docela jinak.
Vztahy otec - syn jsou čímsi případkovým, protože člověk je osobou dávno před tím, než se stane otcem dítěte.

Naproti tomu každý lidský jedinec je už od svého početí (mimo jiné) naprosto vždycky zároveň i něčím synem nebo dcerou. Tento vztah patří tedy, podle mého názoru, také do přirozenosti každého z nás. Není totiž případkový.

V opačném případě bych asi měl velké problémy s chápáním christologických definicí.
Ta Chalcedonská hovoří o tom, že Boží Syn je soupodstatný s Otcem podle božství a soupodstatný s námi podle lidství.
Že tedy má tvojí přirozenost, přirozenost Boha - Syna a svým vtělením oblékl přirozenost syna člověka.

Z toho je však zřejmé, že jak Boží přirozenost v (imanentní) Trojici, tak lidská přirozenost v dějinách spásy jsou předně základem a poutem společenství (uskutečňují se ve vztazích).
Vtělené Slovo ve svém božství je stejně Synem jako i Dcerou, protože Bůh není jen muž nebo jen žena.
Zde není problém.

Vtělené Slovo se však ve svém těle viditelně stalo jen synem člověka. Nestalo se dcerou člověka! Sám Kristus se takto nazýval: "Syn člověka" (Mt 8,20).

A pochopitelně, co nebylo Slovem přijato, nemohlo by být spaseno!

Mně z toho vyplývá, že Slovo jistě přijalo do své přirozenosti i "lidskou dceru" a to právě skrze vztahy dvou čistých bezhříšných lidí, skrze vzájemné vydání a přebývání srdcí v jednotě - Mariina neposkvrněného srdce v Kristově srdci.

Máte - li však někdo lepší vysvětlení, jsem jedno velké ucho.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace