Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Na počest 1150. výročí příchodu hlasatelů křesťanství Cyrila a Metoděje vznikl hraný dokument, jehož zrod podpořily katolická i pravoslavná církev.

Jak může taková spolupráce církví a České (klerikální) televize dopadnout, si dokážeme představit už z pořadů jako byla třeba Duchovní kuchyně nebo Rub a líc víry. Proto asi nikoho nepřekvapí, když se v recenzi Martina Svobody na aktualne.cz dočteme: Stvoření hlaholice proběhne během dvouminutové montáže. Po ní Konstantin podá Metodějovi papír formátu A5 s hotovou abecedou, ten se na něj na dvě vteřiny podívá a ustrnule prohlásí „ty jsi to dokázal“. Haleluja! Připomíná to i americké školní besídky, jak je známe z tolika komedií, v nichž děti rekonstruují třeba sepsání americké ústavy. Ano, církve s vynaložením všech svých sil dokáží vytvořit maximálně dílo na úrovni osvětově-agitačního filmu proti americkému broukovi. Mnohem zajímavější je však to, co ani v jedné ze čtyř epizod neuvidíte a na Velehradě se o tom jistě také nemluvilo. Co vlastně v legendě chybí?Cyrilometodějská mise, tak jak je líčena ve filmu je ekonomický nesmysl. Proč sem vůbec nejací věrozvěsti putovali a proč tehdejší vládce tak zajímala oblast, která byla osídlená kmeny živícími se na mnoha místech ještě stěhovavým zemědělstvím? Proč se vůbec snažili takové území ovládnout, když nemohlo nabídnout ani dostatečné množství kovů, ceněných dřev nebo koření a doprava kvalitního stavebního kamene nebo stavebního dřeva se z takových oblastí nevyplácela? Bylo tu něco, co se cenilo také velmi vysoko – lidé. Byzantská i Franská říše pokračovaly ve výrobní tradici starověkého Říma a proto neměly nikdy dostatek otroků. Východní Evropa byla vlastně v době raného středověku v podobné situaci, jako rovníková Afrika v době největšího rozmachu amerického otrokářství. Peníze z prodeje lidí ale tentokrát putovaly rukama zástupců církve. Šíření křesťanství ve slovanských územích obracelo naruby starší uspořádání společnosti. Z těch kteří přistoupili na novou víru se stávali noví pánové a z těch kteří setrvali v původním vyznání se rodila nová vrstva otroků v počtu jaký nikdy předtím u Slovanů neexistoval. Většina nově získaných otroků  byla samozřejmě vyvezena do ciziny. Ne nadarmo můžete úplně na začátku listiny Zákon sudnyj ljudem číst: 1. Před každým zákoníkem je třeba se zmínit o Boží pravdě. Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům této vesnice. Ti, kteří vykonávají oběti a přísahy, ať se prodají se vším svým majetkem a získaný výnos ať se dá chudým.(křesťanům) Slované i před příchodem křesťanství otroky znali, ale používali je spíše vzácně a po omezenou dobu. Teprve působení křesťanů udělalo z otrokářství významný obchodní artikl východu. Ostatně současné anglické slovo „slave“ pochází od latinského označení Slovanů „sclavus“. Začalo se používat pravděpodobně za Oty I. Velikého prvního císaře Svaté říše Římské, který ze svých výbojů získal obrovské množství otroků právě ze slovanských zemí. Jako v podobných případech v jiných dobách a na jiných kontinentech se do lovu otroků zpravidla nepouštěli samotní franští, byzantští či arabští obchodníci. To přenechávali armádám místních pokřtěných hrdlořezů, kteří si později často z peněz získaných za otroky budovali vlastní knížectví či království. Také Mojmírovská Velká Morava, Přemyslovské knížectví a později i České království takto obchodně vyrostly. A jak do toho zapadají naši věrozvěsti? Až příliš dobře! Toto se například píše v Legendě panonské (Život Konstantinův a Metodějův): Měl též dar prorocký (Konstantin neboli Cyril), nebo mnohé jeho předpovědi se splnily. Uvedeme z nich jednu či dvě. Jeden velmi mocný kníže pohanský, sídlící na Visle, tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal ,,Bude dobře, synu, dáš-li se pokřtíti dobrovolně v své zemi, abys nebyl z přinucení pokřtěn jako zajatec v cizí zemi a vzpomeneš si na mne…“ Což se i stalo. Jindy zase Svatopluk bojoval s pohany a nic nepořídil nýbrž otálel, a tu Metoděj když se přibližovala mše svatého Petra, to je služba, vzkázal mu řka: ,,slíbíš-li mi, že strávíš den svatého Petra se svými vojíny u mne důvěřuji v Boha, že ti je vbrzku vydá…“ Což se i stalo. Teď by mohla následovat otázka za pět bodů: Co se s těmi zajatými pohany stalo? Jenže to vlastně otázka není. V čtyřdílném doku-dramatu kromě lepších hereckých výkonů a digitálních efektů, zjevně scházejí také karavany otroků směřující na trhy v Římě, Konstantinopoli a snad už i v Praze. Zprávu o Praze přesně z doby cyrilometodějské mise nemáme, víme ale, že o něco později už byla významným tržištěm obchodu s otroky. Vzdělaný židovský, arabsky mluvící kupec Ibrahim ibn Jakub píše roku 965 (zhruba o sto let později) toto: Město Frága [Praha] je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Krakova Rusové (vikingský kmen Rus) a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Tato praxe trvala několik staletí a v jistém smyslu nikdy neskončila. Ve východní Evropě hrála podstatnou ekonomickou roli asi do poloviny 15. století. Křesťanství a později přímo katolická církev jsou často líčené jako bojovníci proti otroctví, ale je to tvrzení v rozporu s dějinnými událostmi. Když je například biskup Vojtěch v současných popisech líčen jako bojovník proti otrokářství, je jaksi vynecháváno, že mu nevadilo otrokářství samotné, ale to, že se kvůli němu vedly boje i na již christianizovaných územích a na trzích s otroky byli prodáváni i křesťané jinými křesťany arabským kupcům. Nástup křesťanství a boje o vliv mezi východní a západní větví křesťanství byly vedeny o moc a o obrovské množství peněz. V tom se podobaly conquistě Jižní Ameriky, nebo bojům evropských osadníků proti severoamerickým Indiánům a na životy těch „druhých“ se při tom nehledělo. Náš pohled (ano můj také) na tuto dobu je zkreslený představou, že se takové drastické metody christianizace týkaly spíše oblastí kolem Severního a Baltského moře. Někdo si možná ještě tak někdo vzpomene na pád Arkony roku 1168, ale nějak při tom úplně zapomínáme, že podobně kruté boje musely probíhat také zde. O otrokářství jako „motoru“ christianizace severu a východu Evropy se pak dočtete jen v odborných publikacích. Dobrá, ale proč se k tomu po 1150. letech vracet? Inu protože je představa dobrých, laskavých a osvícených křesťanů, přicházejících kázat Pravdu poloblbým barbarům používána k budování současného obrazu katolické církve a křesťanství. „Dar víry“ je opět povyšován nad historickou pravdu. Nejde tu vlastně už o minulost ale o budoucnost. Nemůžeme se poučit z minulosti, pokud si o ní budeme lhát.