Grano Salis - Rozjímání o dvanácti apoštolech

poslal malesrdce

V dvanáctidílném seriálu o dvanácti apoštolech, který pro vás postupně připravuji, bych chtěl spolu s vámi, drazí přátelé, kontemplovat nad osobnostními rysy dvanácti Ježíšových nejbližších žáků. Uvědomuji si, že jsem si vybral velmi obtížné téma, ale snad se ho zhostím v co nejpravdivějším duchu. O to se vnitřně modlím ke zdroji vší Lásky. Úvodní článek je věnován Šimonu Petrovi.

Opěrný pilíř svých bratrů. Člověk upřímného a spravedlivého srdce. Člověk prostoduchý a velmi praktický pro běžný život. Rybář, který znal cenu práce. Jeho mozolnaté velké ruce věděly, jak těžce se vydělává na pozemský chléb. Miloval vodu, ryby, slunce, čerstvý vzduch. Na jedné straně dobrák od kosti, na druhé straně však člověk vznětlivého charakteru. Jeho vznětlivost však byla vyvažována jeho upřímností. Drsný obličej ošlehaný poryvy větru na otevřeném moři. Velké pravdivé oči člověka, kterému se dá věřit. Tak vídávám Šimona Petra ve své duši. Byl to právě Petr, kterému Ježíš určil jeho vůdčí postavení mezi dvanácti, právě pro jeho praktické schopnosti v běžném životě a pro schopnost kolektiv stmelovat a nerozdělovat. Petr vždy dokázal vidět cestu, tam kde ji druzí vidět přestávali. Ježíš mu určil tuto roli i přesto, že věděl, že ho právě Petr třikrát zapře. Věděl to, ale viděl také i všechny skryté souvislosti, které Petrovo zapření v něm samotném vyvolá a mohl tak vidět, že to bude jen pro jeho ( Petrovo ) dobro, kterým se dovrší očistný proces jeho duchovní přeměny. Když nadchází období Ježíšovi kalvárie, je Petr pouhým duchovňáčkem, který ve své prostotě jednoduchého rybáře není ještě schopný pochopit vyšší pravdy, které mu byly odhaleny, i přesto že jedině Petr dokázal u Caesareje správně odpovědět na Kristovu otázku: "Za koho mě pokládáte?" Avšak, jsem přesvědčený, že i když jeho Duch znal odpověď, on jako člověk ještě nedokázal pochopit celý dosah svých slov. Ale má nejlepšího z učitelů a tak má možnost rychlého duchovního růstu. Petr třikrát zapírá Pána, svého Boha, i když Ho zná tak, jak ho zná jen málokdo. Vždyť on s ním putoval, jedl s ním, spal s ním. Slyšel ho kázat, viděl všechny zázraky, které činil. A přesto si dovolím tvrdit, že až do chvíle, kdy Petr zapřel svého Boha, byl pouhým duchovním nemluvnětem, kdy nebyl schopný si plně uvědomit a pochopit Ježíšovu pravou duchovní podstatu. Až ve chvíli zapření Páně se Petr ocitá mezi upřímnou láskou ke svému Mistru a mezi strachem z lidí a z jejich mínky, která není v té době Ježíšovi vůbec nakloněná. I když opustil všechno a šel s Ježíšem, ještě stále u něho převládají lidské slabosti. Ještě se zcela neodevzdal svému duchu. Ale zkusme se na Petra zaměřit od samého počátku jeho duchovní cesty.

Na začátku cesty je Petr jednoduchým rybářem, který o duchovních záležitostech nemá ani páru. Ale je to také člověk přírody, který většinu svého času tráví na své loďce a loví ryby. Jak již bylo řečeno výše, je to velmi otevřený člověk a jako takový se ukazuje být vhodným nástrojem pro nadcházející duchovní revoluci. Když člověk zůstává otevřeným a neuzavírá se před tím co přichází, může do svého srdce přijmout semínka budoucí slávy. A v Petrovi tato semínka byla zasazena již při jeho stvoření. Byl to jeho bratr Ondřej, který Šimona Petra upozorní na skutečnost, že nalezli Mesiáše. A Petr, v němž jsou již od počátku zasazena semínka jeho životního určení pocítí naléhavost spatřit Ježíše. Tato naléhavost pramení z jeho vnitřního tajemného pocitu předurčení. V každém člověku se nachází jeho vlastní semínka budoucího určení. A i když mnozí z nás ještě nejsou schopni prohlédnout své vlastní role, které leží za hranicí hmoty a jenž jsou pro mnohé nepostřehnutelné, každému byla určena jeho budoucí sláva. Tak jako je zahrada plná pestrobarevných květů různých tvarů a velikostí. Květiny, jako jsou růže, pomněnky, levandule, orchideje či žluté chryzantémy; veškeré rostlinstvo je sjednoceno ve své vůni a své nádherné rozmanitosti. A přesně tak je to i s těmi semínky zasazenými v každé lidské bytosti. Když Petr spatří Ježíše, okamžitě vyciťuje své nejvnitřnější určení, i přesto, že to nijak slovy nedokáže pojmenovat, vyjádřit, přesto to ve svých hlubinách bytostně cítí.

Když Petr třikrát zapírá Pána, ještě stále má strach, bojí se smrti, bojí se bolesti, která mu jistě hrozila, kdyby Ježíše v té době nezapřel. Jeho víra ač byla pevná, nebyla ještě dokonalá. I když se to zdá paradoxné, s každým zapřením začíná Petrovo vykoupení. Je to jeho cesta uvědomění. Nic Šimona Petra nezasáhlo tak, jako jeho zrada Pána, kterého ze svého upřímného srdce miloval. Tak jako začínala Pánova kalvarie, současně s ní začínala i Petrova duchovní přeměna, která se završuje v Petrově ukřižování dolů hlavou. Tehdy už Petr nemá strach z bolesti a utrpení, protože už zná skryté souvislosti duše a cítí nezměrnou sílu svého Ducha a tehdy už nebere ohledy ani na lidská mínění. Jeho duchovní uvědomění se v tomto hmotném světě završilo, aby dále pokračovalo v nehmotné sféře. Stává se dokonalým ve své víře, pro kterou nakonec v Římě i umírá. A to je zároveň vykoupením jeho zrady. V Bibli nalezneme zajímavou pasáž a vůbec několik analogií, které bychom mohli dát do vztahu k trojitému Petrovu zapření. Je to např. ta pasáž, kdy se Ježíš už po svém vzkříšení z mrtvých zjeví Petrovi a jeho přátelům na břehu Tiberiadského jezera. Zde u tohoto jezera to bylo již třetí zjevení od Ježíšova ukřižování a právě při tomto třetím zjevení se setkává s Šimonem Petrem. Již tu si můžeme povšimnout nádherné analogie! A další analogii k trojitému Petrovu zapření můžeme vidět v trojité Ježíšově otázce zde na břehu Tiberiadského jezera, kdy se Ježíš ptá Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mě víc, než ti zde?" To se ho zeptá třikrát a Petr mu za každým odpovídá: "Ano, Pane, Ty víš, že Tě miluji."

Když nad těmito událostmi ve svém srdci rozjímám, natíská se mi otázka, jaký rozdíl byl mezi zradou Jidáše Iškariotského a Petrovou zradou zapření Krista a ten rozdíl vidím v dokonalé lítosti. Zatímco Petr po tom, co si uvědomil, co udělal, hořce plakal celou svou bytostí a litoval svého činu a prosil Pána za odpuštění, tedy se utíkal k Pánovi, svému zachránci a utěšiteli; Jidáš, který si také uvědomil, co učinil a který rovněž hořce plakal, ve své obrovské pýše však neutíkal k Pánovi, svému Bohu, aby ho prosil za odpuštění; ale naopak utíkal od svých spolubratrů a od Ježíše pryč do své destruktivní samoty a svůj útěk potom završil tím nejhroznějším způsobem - sebevraždou.

Když člověk kontempluje všechny tyto události ve svém srdci, přicházejí mu do mysle mnohé duchovní obrazy a podobenství. Pokud se člověk věrně bude přidržovat Pravdy, Pravda ho osvobodí; Avšak lež nikoho neosvobodí. Klam světa nás bude neustále lákat svými vnadidly. Jidášova sebevražda je známkou toho, že duchovně vůbec nic nepochopil. Naopak Petrovo povýšení na "pastýře ovec" (lidí) na břehu Tiberiadského jezera je opět nádhernou analogií, která nám říká, že i když učiníme něco nesprávného a neutíkáme od problému někam pryč jako to udělal Jidáš Iškariotský, či se neutápíme ve svých pocitech viny; ale se naopak utíkáme k našemu vnitřnímu učiteli, k hlasu svědomí a k Bohu vší Lásky, která spočívá v nás samých v upřímné lítosti a s předsevzetím odpustit si ve své duši a pokračovat dál s novým entuziasmem a novou vírou a touhou se neustále duchovně zdokonalovat a učit se; potom jsme pravými žáky živého Boha a tehdy svým životem tohoto vnitřního Boha v nás oslavujeme, stejně jako ho svým životem a smrtí oslavil i Šimon Petr.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace