Přítel spisovatele této úvahy měl psa, jenž přesně věděl, kdy se po dlouhé nepřítomnosti přibližuje příchod jeho pána. Běžel pak k zahradní bráně, pohlížel na ulici a vracel se s kňučením, zklamán ve svém očekávání; nebo se vrhl na křeslo, díval se z okna a jevil hlasitým štěkotem radost z blízkého příchodu svého pána, a tak to činíval tak dlouho, až jeho pán opravdu přišel. Ale jak to poznal, že se blíží příchod jeho pána? Zpozoroval, že se konají vždy určité přípravy. Pokoj jeho pána byl uklizen, polštáře a matrace provětrány atd. Z dřívějších příprav se naučil, co to znamená.

Podobně činí všichni, kteří milují to „slavné příští Jeho“. Jakou radost jim to působí, když přemýšlejí o dni, kdy celá země se skloní pod žezlem Jeho vlády, kdy vše, co žije a dýchá, bude chválit Jeho jméno. Písmo nám jasně ukazuje, jaké přípravy předcházejí tento den Jeho příchodu. I věřící se připravují vstříc Pánu svému. Jejich radost je důkazem, že svého Pána milují. Přípravy v domě vracejícího se chotě, mají svůj původ v lásce a dějí se za tím účelem, aby přicházející manžel byl potěšen. Tak se připravují ti, kteří Pána milují.

Jsou však i jiná znamení a přípravy, než jaké jsme vylíčili předešlým obrazem. Mám na mysli činy a skutky vyvěrající z jiných pohnutek než z radostného očekávání Jeho příchodu. Jsou to činy a skutky zjevující zlé srdce nevěry, které praví: „Prodlévá Pán můj přijíti“ (Mt 24,48). Zlí služebníci, kteří takto očekávají příchod Páně, vydají počet ze svých skutků, až Pán přijde.

Abychom vylíčili poměr Páně k oběma skupinám služebníků, použijeme prostého obrazu. Dejme tomu, že majetek nějakého pána je zle spravován za jeho nepřítomnosti, neboť většina služebnictva je nevěrná, jen několik málo služebníků zachovává věrnost a činí vůli svého pána. Jednoho dne se pán vrátí a vyzve nevěrné služebníky, aby vydali počet ze svých skutků. Prve však, než to učiní, setká se s věrnými služebníky na nádraží, je jimi radostně uvítán, rozmlouvá s nimi, vysloví jim pochvalu za věrné služby a hojně je odmění. A teprve potom spolu s nimi se odebéře do svého domu, aby potrestal nevěrné služebníky.

A tak tomu skutečně bude při příchodu Páně. Nejprve Pán přijde pro své věrné služebníky (pro církev), přenese je odtud, odmění jejich věrnost a teprve potom přijde spolu s nimi, aby činil soud nade všemi bezbožnými.

Mnozí věřící jsou ve svých myšlenkách o příchodu Páně více znepokojeni než potěšeni. Proč jim příchod Páně nepůsobí žádné radosti? Tři věci mohou zde být uvedeny jako příčina:

1. Jsou mnozí, kteří zajisté věří a vědí, že Kristus umřel za hříchy jejich, ale žijí v obavách a nejistotě, neboť jim působí starost hřích přebývající v nich. Když přemýšlejí o svém přenesení při příchodu Páně, pohlížejí při tom na sebe a tu hřích přebývající v nich se jim zdá vážnou překážkou jejich přenesení. Kdyby hřích v našem těle přebývající měl skutečně vliv na naše přijetí u Boha, pak by nebylo na zemi svatého, který by byl hoden, aby jej Bůh přenesl z této země. Skutečnost, že v nás přebývá hřích, se ovšem nedá popřít. Kdybychom chtěli říci, že hříchu nemáme, sami bychom se svodili a nebylo by v nás pravdy (Ř 7,17.18; 1J 1,8). Ale je nejen potřebí této skutečnosti nepopírat, je nutno též tento hřích soudit. Kdybychom hřích v nás přebývající neodsuzovali, zlehčili bychom Boží spravedlnost. V Kristově smrti byl však spravedlivě odsouzen i hřích v těle (Ř 8,3), neboť Bůh toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem (2Kor 5,21).

Naše přijetí u Boha (přenesení) se nezakládá na tom, co bychom snad my sami ze sebe byli schopni vydat jako ovoce spravedlnosti, nýbrž na tom, čím jsme učiněni v Kristu skrze milost Boží. Víra to uznává a přivlastňuje si, že Jeho milostí jsme vzácní učiněni v Tom nejmilejším. (Ef 1,6)

Za to, čeho jsme se stali účastni v Kristu, můžeme jen v údivu dobrořečit a naopak zlo přebývající v nás, v souhlasu s vůlí Boží odsuzovat. Jen když takto v Boží síle odsuzujeme hřích, docházíme osvobození a jen v tom, co Bůh v Kristu vidí, nalézáme jistotu svého přijetí v domě Otcově. „V něm jste doplněni“ (Ko 2,10). Až Pán přijde, nebude v našich vzkříšených a proměněných tělích žádného v nás přebývajícího hříchu. Naše tělo nyní ponížené, bude potom podobno tělu slávy Jeho a v něm není hříchu. Potom nás bude vyznačovat nepřítomnost hříchu právě tak, jako nás nyní charakterizuje odsuzování hříchu.

2. Jiní zase nerozeznávají v příchodu Páně první děj, ve kterém Pán přijde do oblaků a zachvátí své vykoupené z této země sobě vstříc (1Tes 4,17) a potom druhý následující děj Jeho příchodu se všemi vykoupenými, aby zde na zemi činil soud a panoval ve spravedlnosti. První příchod je do povětří, druhý na zem, prvý pro svaté, druhý se svatými, prvý bez jakéhokoli vztahu ke hříchu, druhý k soudu nad všelikou bezbožností.

Tato skutečnost, že Pán přijde se svými svatými je mnohým neznámou věcí a přece Písmo o ní jasně hovoří (Ju 14.15; Ko 3,4; 1J 3,2 aj.).

Jen v díle našeho Spasitele a v jeho zásluhách je naše jediné právo vejít ve slávu. Odměnu za své dílo však přijmeme teprve tam. To jsou zase dvě odlišné skutečnosti, které bychom měli přesně rozeznávat. Když věřící člověk mluví, že mu postačí, že tam toliko vejde, tedy ukazuje, že právo vejít ve slávu nezakládá jedině a cele na Kristově díle a Jeho zásluhách; a dále ukazuje touto řečí, že přijetí odměny, kterou má tam získat za své dílo zde na zemi, neliší od toho práva přijetí založeném toliko na díle Kristově.

Jiní si zase myslí, že obhájili své nebiblické postavení zde na zemi, když povrchně praví: „Pán se jistě nebude tázat na to, jak jsme zde stáli v Jeho věcech a s kým jsme byli ve spojení a obecenství. Kdyby byl dnes na zemi, jistě by řekl: Zařiďte si to, jak chcete...“ Tito bratři a sestry zapomínají, že se budeme muset ukázat před Jeho soudnou stolicí, až nás Pán vezme k sobě (2Kor 5,10). Tam bude zjeven a odhalen náš život a každý bude odměněn zvláštním postavením, které Pán udělí jednomu každému z nás ve svém království. On je spravedlivý soudce, který odmění každou věrnou službu v době Jeho nepřítomnosti. (srov. Lk 19,11-13; 1Kor 3,8-15; 4,5; 2Tm 4,7-8; 1Pt 5,4; Zj 19,8-10) Abychom byli hodni učiněni tam vejít, není potřebí žádné služby nebo našeho díla – avšak při odměnách, jež tam budou udíleny, bude se přihlížet ke každé naší věrné službě.

3. Jestliže jeho láska zcela zaujala naše srdce, pak nemůžeme být přáteli tohoto světa, který Jej nenáviděl a přibil na kříž. Jak může Jeho příchod být mým potěšením a mou radostí, je-li mé srdce spojeno s těmi, kteří bez Něho hledají své štěstí. A to je třetí příčina, proč Jej mnozí neočekávají s radostí.

Pozastav se ve svých myšlenkách nad těmito slovy a taž se, kde tě zastihne chvíle „zachvácení“. Budeš radostně plesat s vykoupenými, nebo zde budeš ke své hrůze zanechán? Dveře pokání pak budou zavřeny všem těm, kteří odmítli evangelium Boží milosti, ale nebudou zavřeny těm lidem, kteří nikdy neslyšeli hlasu evangelia. Všem těm se přiblíží skrze Ducha svatého radostná zvěst o přicházejícím králi (evangelium království) (Iz 66,19).

Milý čtenáři, když jsi okusil Jeho lásky, zůstaň mu věren; když jsi ji však ještě nepoznal, pojď k Němu! Bůh praví: „Všemu se pak přiblížil konec. Protož buďte střídmí a bedliví k modlitbám“ (1Pt 4,7).