poslal Nepřihlášený Oltář zády k lidu
Při pohledu na dnešní Církev (klérus – liturgie – teologie) je tradiční
katolík nejdříve pobouřený, poté zarmoucený, a nakonec propuká v smích.
M. Gomez Davila, kolumbijský katolický spisovatel (1913 – 1994)
Kdyby jste náhodou nevěděli, jaký je rozdíl mezi katolickou Mší
svatou a luteránskou bohoslužbou, pak Vám doporučuji 39. číslo Katolického
(?) týdeníku (roč. XIV), kde se otec biskup Václav Malý dělí o své postřehy
z návštěvy Švédska.
Švédsko je tedy země čistě protestantská, nicméně tato církev (sic!)
(luterská) má některé rysy, které my z českého protestantismu neznáme.
Například zachovala biskupskou službu (sic!), ušní zpověď a je úzce
spojena s anglikánskou církví ve Velké Británii, s níž si vzájemně
uznává svěcení (sic!) a společné stolování při eucharistii (sic!).
Struktura její nedělní bohoslužby se velmi podobá katolické mši svaté,
takže ve Švédsku na první pohled nepoznáte, že jste v luterském
kostele (sic!). Rozdíl je pouze (sic!) v tom, že oltář bývá obrácen
zády k lidu (sic!). – Ekumena ve Švédsku funguje, str. 5
Myslím, že těch „siců!“ by prozatím stačilo. Podívejme se na ně
nyní trochu podrobněji.
Ad 1. sic!: Dokonce i dokument Kongregace pro nauku víry Dominus Jesus
deklaruje, že o společnostech vzešlých z protestantské reformace není
možné hovořit jako o církvích. Zdá se, že jej otec biskup nechce brát
jaksi na vědomí. Není to však tak nepochopitelné, neboť od člověka, který
nebere na vědomí takřka dvoutisíciletou tradici Církve, nelze očekávat,
že jej ze zaběhlých kolejí vykolejí nějaký Ratzinger.
Ad 2. sic!: Zde nacházíme pěknou ukázku pokoncilní terminologie
neterminologie. Je biskupská služba možná bez biskupského svěcení? Tedy
bez toho, aby někdo byl vůbec biskupem? Otec biskup sugeruje, že to možné
je. Je ovšem otázkou, co pro něj biskupské svěcení znamená. Třeba je přesvědčen,
že luteráni mají platná biskupská svěcení. Ovšem ta jejich, která se
plodným ekumenickým dialogem kouzelně přemění na svěcení pancírkve nového
věku.
Ad 3. sic!: Je hezké, že si švédští luteráni vzájemně s anglikány
uznávají svěcení, ale vzhledem k tomu, že se o žádná svěcení
nejedená, tak to má asi takovou hodnotu, jako kdyby můj redakční kolega
Martin Doležal uznal moje kněžské svěcení a já uznal jeho biskupské.
Pochopitelně nás takový nesmysl nenapadne ani na Silvestra, avšak náš světící
biskup je toho názoru, že je možné uznávat svěcení, která neexistují.
Ad 4. sic!: Stejně tak otec biskup nevidí překážku v tom, že někdo
„společně stoluje při eucharistii“, kterou vůbec nemá. Spíše to připomíná
pohádku Obušku, z pytle ven!, kde si Lála Pešek pochutnával na
jitrnici, kterou svět neviděl. Termín „společné stolování“ ve mne
vyvolává reminiscence na „společné stravování“, a na to nemám ty
nejlepší vzpomínky, takže jej ponechávám bez jakéhokoli komentáře.
Ad 4., 5. a 6. sic!: Nadchází zlatý hřeb. Rozdíl mezi katolickou Mší
svatou a luteránskou bohoslužbou je pouze v tom, že oltář bývá obrácen
zády k lidu! Představte si to, přijdete do kostela a tam naleznete oltář
otočený zády k vám! Děsné! Naštěstí jsem nikdy takový zvrhlý stánek
nenavštívil. Ale abych nebyl příliš jízlivý, již jsem si zvykl na svéráznou
pokoncilní terminologii otce biskupa. Oltář obrácený zády k lidu není
žádný oltář obrácený zády k lidu, ale jedná se o tradiční oltář,
který je čelem k lidu, při němž obětující kněz zaujímá pozici zády
k lidu. Prosté, drahý Watsone.
Nepřeme se však o slovíčka, daleko zajímavější je biskupovo poselství
těm kněžím, kteří ještě stále otočeni k lidu zády slouží u oltáře
otočeného zády k lidu. Pánové, nejednáte katolicky. Vaše chování připomíná
spíše luteránské manýry z chladného severu Evropy. Není čas se nad
sebou zamyslet?
My, kteří propukáme v smích, čteme citovanou větu otce biskupa Malého
následovně: „Rozdíl mezi luteránskou bohoslužbou a modernistickou mší
je pouze v tom, že celebrant slouží zády k lidu, přestože se
Pavel VI. liturgickou deformou snažil mši přiblížit právě luteránům.“
Ovšem pokud budeme hovořit o katolické Mši svaté, pak najdeme jiné rozdíly
s protestantskou bohoslužbou, než pouze postavení celebranta, které je
dokonce v tomto konkrétním případě shodné. Katolická Mše svatá je
„ustavičná oběť Nového zákona, ve kteréž se Ježíš Kristus pod způsobami
chleba a vína Otci svému nebeskému nekrvavým způsobem obětuje. Mše sv.
jest pravou obětí. Ačkoli při ní Kristus skutečně neumírá, a tudíž
ona není obětí naprostou, jakou jest oběť kříže, jest přece obětí poměrnou,
vztažnou, t.j. Kristus se nám jakožto za nás umírající a Otci se obětující
představuje. Není však mše sv. pouhým obrazem neb pouhou upomínkou na oběť
kříže, nýbrž skutečnou obětí, poněvadž tu Kristus skutečně jako obětní
dar i jakožto obětující přítomen jest.“ A kdo koná oběť Mše svaté?
„Oběť mše svaté konají biskupové a kněží, činíce totéž, co činil
Ježíš Kristus při poslední večeři.“
Rozdíl mezi katolickou Mší svatou a nedělní luteránskou bohoslužbou
tkví právě ve výše uvedených skutečnostech, které tradiční katolický
ritus jasně vyjadřuje i svojí strukturou.
Nezralí Litevci
39. číslo KT (respektive Perspektivy 9/2003) přináší i jednu potěšitelnou
zprávu. V článku Litevští katolíci lpějí na tradici autor „od“
píše:
Zdá se, že se litevské církve koncil nedotkl. Nadále se dělí na církev
„učící“ a „slyšící“, promluvy zní z kazatelen, liturgická
reforma tam neproběhla. I papežský nuncius mons. Zurbriggen, původem Švýcar,
je netrpělivý a naléhá na změny. O ty ale litevští katolíci nestojí,
necítí jejich potřebu. Myšlenka aggiornamenta v nich neuzrála, měli
jiné problémy. Nikoli otevřít se světu, ale uhájit holou existenci, svou
vlastní i své církve. Vysvětlují tím i svůj konzervatismus: proč by se měli
zříci toho způsobu života z víry, který je jim drahý, neboť právě
on jim umožnil přežít v čase zhouby? – Je vidět, že
tradicionalismus není pokaždé projevem zkostnatělosti; že tradice, někde překonaná,
může být jinde živá a že motivem jejího zachování je i věrnost a vděčnost.
Povšimněte si, prosím, že zatímco Litevci chtějí zůstat věrni víře
otců, narůstá nervozita papežského nuncia, jenž se dožaduje změn. Milí
joanopaulisté, to jistě stojí za úvahu.
Jen menší poznámka k zmatenému závěru: Tradicionalismus není projevem
zkostnatělosti, protože tradice je vedle Písma svatého jedním z pramenů
katolické víry. Tam, kde je tradice překonaná, jak uvádí „od“, není
ani katolické víry. Pouze pokoncilní modernismus v rouše beránčím. A
ten není projevem ani věrnosti, ani vděčnosti předchozím generacím našich
bratří a sester.
Pokrytectví se meze nekladou a jiné příhody
Zatímco nás KT v nedávné minulosti varoval před nebezpečným
latentně lefébvristickým periodikem Mezinárodní report, nyní přichází s konstruktivním
příspěvkem pana Petra Příhody a doporučuje katolíkům časopis Dingir. (Časopis
nenápadný, zajímavý, užitečný..., Perspektivy 9/2003, str. 6). Je to
pochopitelné. Na stránky Mezinárodního reportu často přispíval „známý
lefébvrista“ Michal Semín, kdežto články do Dingiru píší samí
bohabojní lidé a kovaní katolíci. Jen namátko: Zdeněk Vojtíšek, Tomáš
Novotný, Prokop Remeš, Ivan O. Štampach, Aleš Opatrný. Pravověrnost
posledně jmenovaného se například projevuje tím, že svaté přijímání
(?) během jeho mší (?) rozdávají ženy. A o katolických ortodoxních názorech
otce Odila může pochybovat snad jen zaujatý lefébvrista.
„Život je jen náhoda...“ zpívali Voskovec s Werichem, ovšem někdy
ta náhoda může být zcela nenahodilá. Tak například v Dingiru č.
1/2003 vyjde článek nějakého Petra Příhody Římská církev a zednáři,
který byl původně zveřejněn v Perspektivách 1/1996, a v Perspektivách
9/2003 se objeví příspěvek opět nějakého Petra Příhody, jenž si po šesti
letech existence Dingiru vzpomněl, že takový časopis existuje, a jal se jej
doporučovat všem známým i neznámým. Časopis nenápadný, zajímavý, užitečný...
Musí se však nechat, že některá čísla časopisu o současné náboženské
scéně vydávaného Společností pro studium sekt a nových náboženství
jsou vskutku zajímavá. Zejména výše zmiňované první číslo z letošního
roku o zednářích stojí za přečtení. Petr Příhoda přispěl vedle dvou
pochvalných ód Ivana O. Štampacha na adresu zednářů (Bratrstva růžového
kříže, Uzavření, ale nikoli tajní) a servilního rozhovoru Martiny Dvořákové
se svobodným zednářem Tomášem Srbem (Pro sebe i pro lidstvo) rovněž svojí
troškou do dingirového mlýna.
Autor jeví známky zdravé asertivity a doporučuje: „Nejrozhodnějším církevním
odsouzením zednářství je encyklika Humanum genus Lva XIII. (1884), která v něm
vidí „anticírkev“. Dnes by potřebovala nový výklad.“ Nejlepší
navrhovaný výklad bude jistě výklad pana Příhody. Nebo se spokojíme s výklady,
které byly běžné až do II. vatikánského koncilu? (Viz Vicomte de Poncins
Freemasonry and the Vatican) Perspektivní redaktor z perspektivních
Perspektiv se s nimi spokojí jen ztěží: „Důraz II. vatikánského
koncilu na aggiornamento není náhodný: církev nahlíží moderní svět jako
území nikoli nepřátelské, ale misijní.“ Hle, krásný příklad
pokoncilního veletoče. Církev přeci vždy chápala svět jako misijní území,
to není vynález posledního koncilu, jak se nám snaží pan Příhoda
namluvit. Je pravdou, že Církev považovala a stále považuje svět za nepřítele,
ale pokud se to autorovi a dalším modernistům nelíbí, tak ať si jdou stěžovat
původci Písma svatého, protože výše zmíněné přesvědčení Církev čerpá
právě z tohoto zdroje. I když chápu, že z pohledu modernistů potřebuje
nový výklad i Písmo svaté. Výklad nový, lepší, voňavější a heboučký.
Tak jak to mají mazlíčci, vlastně lidé, rádi.
Martin R. Čejka
