Život víry: Stvoření světa
Vloženo Úterý, 25. prosinec 2001 @ 21:25:00 CET Vložil: Walcha |
(podle Pravoslav.cz)
K ideji Boha nás přivádí neschopnost materialismu objasnit vznik života. Mnohaleté
experimenty prováděné s cílem syntézy bílkovin z anorganických prvků nepřinesly kýžené
výsledky. Nepodařilo se věrohodně objasnit ani vznik nejmenší bakterie - natož jej
experimentálně potvrdit.
Vědecké materiály, které se zabývají sledováním Božího
stvoření.
Svědectví o nevelkém stáří Země
Lidé, kteří jsou vědecké sféře vzdáleni, bohužel nechápou, nakolik jsou výsledky vědeckého
výzkumu založeného hlavně na radiometrickém datování stáří vykopávek sporné. Jsou publikovány
pouze takové, které odpovídají předpokladům vědců, ostatní jsou prostě smeteny ...
Publikované výsledky ukázaly, že například podle metody „kalium-argon“ byly horniny, které
vznikly v průběhu nedávných sopečných výronů, datovány na 22 miliónů let, a metodou
„uhlík-14“ bylo zjištěno, že živým ulitám je 27 tisíc let.
Skutečnosti, svědčící o malém stáří Země a vesmíru, se obvykle
nepublikují.
Oceány
Magnetické pole Země
Meteorický prach
„Mladý Měsíc“
Možnost zmenšování rychlosti světla
Jediná příčina, proč vědci nechtějí
přiznat, že stáří vesmíru je pouhých několik tisíc let, je to, že
by to protiřečilo teorii evoluce...
Je možný samovolný vznik života?
A tak se život nemohl zrodit nahodile. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani
nejmenší věrohodnosti na tom, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. Zkuste si
představit počítač, který by náhodně smontoval sám sebe!
Je možná evoluce?
Zamyslíme se nad tím, jak by uspěl plaz s rodícím se křídlem,
který se už už chystá „vyvinout se“ v ptáka. Takové částečné křídlo
bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne
pracovat. Vědci přiznávají: přiznáváme, že
údaje, které jsme získali výzkumem, jsou natolik špatné, že jsme nikdy
nemohli sledovat ten proces, který jakoby vědecky zkoumáme.
Byla celosvětová potopa?
Předpotopní Země
Jak vznikly zásoby uhlí za polárním kruhem? Proč žili dávní lidé stovky let?
Proces potopy
Archa
Úvod
Zdálo by se, že pro křesťana je přirozená prvotní potřeba -
věřit prostým srdcem v pravdivost Písma svatého. Leč prvé stránky
Bible vyvolávají u současného člověka, který zrovna přichází k víře,
ty největší potíže.
Je to zvláště patrné u těch, kteří jsou od dětství přivyklí věřit
ve vědu a ve vývoj lidstva (evoluci). Jednodušší to s vírou mají
ti, kteří jsou s vědou méně seznámeni a nikdy se o ni nezajímali.
Takoví poznávají Boha jako neviditelnou Osobu, která je činná a projevuje
se v jejich osobních osudech. Tito lidé postřehli skutky Boží ve
svých vlastních životech - a to se jim zdá dostatečné pro to,
aby věřili.
O mnoho těžší to mají ti, kteří jsou poněkud vzděláni v přírodopisu,
jak se vyučuje na školách nebo jak je popularizován ve sdělovacích
prostředcích, a zvykli si věřit všemu, co slyší. Pro takové lidi
je těžké oddělovat v přijímaných informacích fakta od dohadů, hodnověrná
a prověřená svědectví od předkládané ideologie či filosofie.
Stručně řečeno: není v silách vědy, aby pomocí svých metod odpověděla
na tu nezákladnější otázku - jestli je Bůh. Bůh, má-li být skutečně
absolutní, stojí nad jakýmkoliv současným částečným poznáním, nad
jakoukoliv pravdou, kterou jsme získali zkoumáním nebo pozorováním,
neboť existence (či neexistence) Boží nemůže dle zákonů logiky pramenit
z žádné jiné pravdy, nýbrž naopak jakákoliv dílčí pravda musí mít
svůj pramen v Bohu.
Jistěže nelze tvrdit, že by nás věda nepřiváděla k otázkám týkajícím
se Boží existence: Jak vznikl náš svět? Dokonce i nevěřící vědci
jsou nuceni uznat, že existuje moment, od něhož kosmos existuje (někteří
hovoří o tzv. „velkém třesku“). Už to je do jisté míry odvrácení
se od naprostého ateismu, který hlásá, že hmota existuje věčně a je
sama sobě příčinou. Přitom složité uspořádání astronomických objektů
(viz např. hvězdy a kolem nich obíhající planety) je velice málo
podobné prostým rozlétlým úlomkům.
Ještě blíže k ideji Boha nás přivádí neschopnost materialismu objasnit
vznik života. Mnohaleté experimenty prováděné s cílem syntézy bílkovin
z anorganických prvků elektrickým výbojem, o němž se předpokládá,
že proběhl kdysi dávno v zemské atmosféře, nepřinesly kýžené výsledky.
Nepodařilo se věrohodně objasnit ani vznik nejmenší bakterie -
natož jej experimentálně potvrdit. Všechny experimenty ukazují, že
pravděpodobnost vzniku čehokoliv živého je mizivě malá a naproti
tomu možnost rozpadu a rozkladu vzniklé organické masy je nanejvýš
velká.
Obecný zákon, který objasňuje takový stav věcí, je znám jako 2.
pravidlo termodynamiky, jež je možno nejprostěji vyjádřit takto: v jakémkoliv
uzavřeném systému bez vnějších rozumných zásahů bude rychleji či
pomaleji docházet k růstu rozkladu; cokoliv uspořádaného a složitého
vyžaduje rozumné a cílené dodávání energie. Dle tohoto principu
je pro vytvoření světa a života v něm nutné nesmírné množství
energie vytvořené a řízené nějakým nesmírným Rozumem (inteligencí);
tzn. je potřeba všemohoucího a vševědoucího Boha.
Nyní je však ještě nutno tázat se: „Proč?“ Vždyť od těchto úvah je
stále velice daleko ke skutečnému křesťanskému světonázoru založenému
na víře ve svaté Písmo.
Když jsme se dobrali až sem, můžeme snad již zavrhnout první a základní
předsudek materialismu - jeho víru, že vše ve světě a všechny
rozličné formy rostlinného a živočišného života se vyvíjejí od jednoduššího
ke složitějšímu samy od sebe. Každodenní životní zkušenost svědčí
o naprostém opaku. Lidová moudrost praví, že ničit je snadné, tvořit
však obtížné. A jiní říkávají: „Namáhej se a pracuj dobře, jen
špatné dílo jde samo od sebe.“ Tato přísloví jsou lidovým vyjádřením
2. zákona termodynamiky. Tak složité a velkolepé dílo, jakým je
svět, jenž nás obklopuje, a zvláště živá příroda - to se nemohlo
vytvořit samo od sebe.
Připomeňme si, že současné školní vzdělávání po celém světě tvrdí
ohledně původu člověka dle pomýlené Darwinovy teorie, že jakákoliv
složitá bytost se vyvinula z toho nejjednoduššího začátku sama od
sebe – bez Boží pomoci. Vnímat nepřitažlivost tohoto učení je ještě
snadné. Složitější je odolat pokušení spojit evoluční teorii s ideou
Stvořitele, a to v tomto smyslu: což nemohl Stvořitel použít jako
svého nástroje mechanismus přírodních změn a přirozeného výběru -
tyto „hybné síly“ evoluce (vývoje)?
Pokud by tomu tak bylo, pak by se biblický obraz stvoření světa v šesti
dnech vztahující se přibližně k 7,5 tisíci letům staré minulosti,
v ten okamžik zrušil. Někteří soudí, že se v tomto pojetí (pokusu
spojit evoluční učení s biblickou naukou o stvoření) skrývá jasné
rouhání se Bohu - Stvořiteli, který jakoby nemohl svět stvořit v okamžiku
a rychle. V každém případě však vzniká velice významné podezření
o nepravdivosti Bible a na Boha samotného padá obvinění z toho,
že před lidmi tají své skutečné cesty. Je ovšem podobné podezřívání
Hospodina spravedlivé?
Milosrdný Bůh vždy věděl, že v posledních dobách bude víra v Něho
otřesena kvůli nesprávnému použití vědeckých poznatků a nepodloženě
pevné víře lidí ve „vědu“. A proto nám dal nemalou možnost posílení
pravé víry skrze tytéž vědecké poznatky. Nyní totiž máme - jako
nikdy před tím - dostatek potvrzení pravdivosti biblického podání
o stvoření světa; máme téměř úplný vědecký obraz nejranější historie
Země a kosmu. To, co v této oblasti věda z principu poznat nemůže,
doplňuje nám v dostatečné míře Boží zjevení - Bible. Věda nemůže
prozkoumat svět před tím momentem, kdy začaly působit jeho současné
zákony. Bible nám tento okamžik vykresluje: pád Adama do hříchu a jeho
vyhnání z ráje.
Níže přinášíme vědecké materiály, které se zabývají sledováním Božího
stvoření.
Svědectví o nevelkém stáří Země
Laboratoře radiometrického datování (které je
dnes vědci používáno jako hlavní metoda
určování stáří archeologických vykopávek
a i potažmo Země; pozn. red.) odhadují
stáří vzorků nepřímou cestou: měří relativní množství dvou radioizotopů.
Protože jeden z nich může vzniknout z druhého v jakémkoli předmětu
a rychlost tohoto přetvoření je měřitelná, výsledky mohou být použity
pro určování stáří. Při tom se ovšem předpokládá, že dceřinný element
vznikl v důsledku rozpadu mateřského a nebyl přítomen v předmětu
od začátku. Prověřit to pochopitelně nelze.
A ještě jeden nezbytný předpoklad pro správnost takového měření:
rychlost rozpadu musí být v průběhu úžasně dlouhých časových
period stálá a ani v jednom momentu minulosti nesmí být vzorky
vystaveny vlivu proudění částic o vysoké energii … Dále je
nutno předpokládat, že materiály mateřského a dceřinného elementu
se v průběhu celé své minulosti uvnitř zkoumaného předmětu opětovně
nepřeskupovaly. Ale ani tento předpoklad nemá půdu pod nohama, neboť
na mnohých radiometrických procesech se podílejí plyny a látky
rozpustné ve vodě.
Lidé, kteří jsou této vědecké sféře vzdáleni, bohužel nechápou, nakolik
jsou výsledky vědeckého výzkumu sporné. Jsou publikovány pouze takové,
které odpovídají předpokladům vědců, ostatní jsou prostě smeteny ...
Publikované výsledky ukázaly, že například podle metody „kalium-argon“
byly horniny, které vznikly v průběhu nedávných sopečných výronů,
datovány na 22 miliónů let, a metodou „uhlík-14“ bylo zjištěno,
že živým ulitám je 27 tisíc let. (Tyto dvě metody
slouží vědcům jako hlavní nástroj k
určování stáří vykopávek a Země;
pozn. red.) (A byla to právě metoda radiometrie [uhlík-14],
která „poskytla“ evolucionistům období života na Zemi v rozsahu
několika miliard let!; pozn. red. Pravoslav. Rusi.)
Skutečnosti, svědčící o malém stáří Země a vesmíru, se obvykle
nepublikují.
Oceány
Jestliže měříme rychlost, s jakou toky řek a eroze
břehů vyplavují minerální soli do oceánů, pak můžeme určit stáří oceánů,
které se podle obsahu různých solí pohybuje od několika tisíc let
do několika set miliónů let. Nemůže zde ovšem být řeči o několika
miliardách let, na něž odhadují jejich stáří evolucionisté. Ovšem,
jestliže oceány byly stvořeny už jako slané a velká část eroze byla
výsledkem katastrofálních událostí, pak je nevyhnutelně nutno přehodnotit
i toto relativné nízké stáří a považovat ho za ještě kratší.
Magnetické pole Země
Poprvé bylo změřeno Gaussem v roce 1835. Při dalších
měřeních se ukázalo, že síla magnetického pole ubývá s časem. Výpočty
ukázaly: k tomu, aby se síla magnetického pole zmenšila na polovinu
své současné hodnoty, potřebuje všeho všudy 1400 let. Extrapolací
událostí nazpět v čase nám vyjde, že již před 10 000 lety muselo
být magnetické pole stejné, jako má magnetická hvězda. Na tak horké
planetě by nemohl existovat život! Takto docházíme k závěru, že
stáří Země je menší, než 10 tisíc let.
Meteorický prach
Pro měření rychlosti usazování meteorického prachu na Zemi
byly použity umělé družice. Bylo vypočítáno, že každoročně na Zemi
spadne 14,3 miliónu tun prachu. Představíme-li si miliardy let existence
Země, pak za tuto dobu by tento prach musel na Zemi vytvořit vrstvu
silnou 18 m. Větry, eroze a formování mořského dna mohly „smést“
část této vrstvy. Nicméně v zemské kůře je nedostatek niklu -
základního komponentu těchto usazenin. A dále: na Měsíci není ani
atmosféry ani oceánu způsobilých rozptylovat meteorický prach a doprovod
kosmické lodi Apollo se obával, že vlivem silné vrstvy prachu vzniknou
obtíže posádce. Avšak vrstva prachu na Měsíci se ukázala být silná
pouze asi 3 milimetry, což odpovídá stáří tělesa menšímu než 10 tisíc
let. (O tom, že se na Měsíci opravdu
silně „práší“ svědčí i to, že
na šlépějích, které na povrchu Měsíce
zanechali lidé, je nyní už pozorovatelná
vrstvička nově spadlého prachu; pozn.
red.)
Sám fakt přítomnosti kosmického prachu ve sluneční soustavě hovoří
o tom, že se její historie nepočítá na miliardy let. Tlak slunečního
záření totiž pomalu vytěsňuje kosmický prach z meziplanetárního
prostoru. Při tom by podle předpokladů byl prach zcela vymeten za
2,5 milionu let (avšak rozhodně ne za desítky miliard let).
„Mladý Měsíc“
Výzkumy odhalily, že Měsíc dosud chladne. To by se stěží
dělo s kosmickým tělesem tak malé velikosti, bylo-li by mu - jak
se běžně předpokládá - 4,5 miliard let. Povrch Měsíce vyzařuje teplo.
Přítomnost magnetického pole ukazuje na přítomnost tekutého jádra.
Přístroje instalované na Měsíci zachytily vulkanickou aktivitu.
Možnost zmenšování rychlosti světla
Proti přesvědčení, že stvoření světa se událo asi před
7 000 lety, se obyčejně uvádí, že světlu z dalekých galaxií je
nezbytně třeba miliónů let, než nás dostihne. Například výbuch supernovy,
zachycený v roce 1987, by měl být zábleskem události, která se stala
dlouho před tím, než Hospodin rozprostřel nebesa. Avšak ohromné vzdálenosti
ve vesmíru jsou měřeny s předpokladem, že „rudý posun“ (snížení
frekvence záření hvězd zachycené astronomickými přístroji) je proporcionální
ke vzdálenosti mezi příslušnými tělesy a tento předpoklad je založen
na v současnosti rozvinuté teorii Velkého třesku nebo „rozpínajícího
se vesmíru“, která předpokládá, že všechny vzdálenosti mezi astronomickými
tělesy se zvětšují s časem, který je úměrný k těmto vzdálenostem.
Ruský vědec V. Trojický tvrdí (r. 1987), že rudý posun nepochází ze
vzdálenosti objektu, ale vzniká v důsledku zmenšení rychlosti světla.
V r. 1984 americký vědec T. van Flandern uveřejnil výsledky svých
výzkumů, které říkaly, že atomové hodiny zpomalují svůj pohyb v závislosti
na astronomickém čase. Za posledních 300 let byla rychlost světla
mnohokrát změřena šestnácti různými metodami. Australští vědci B.
Setterfield a T. Norman zanalyzovali publikované výzkumy rychlosti
světla … a došli k závěru, že se zmenšuje v čase. Jestliže
pomyslně prodloužíme křivku grafu, vyjadřující zpomalení rychlosti
světla, zpět do minulosti, ukáže se, že hodnota rychlosti světla se
přibližovala nekonečnu asi před 6 tisíci lety.
Předpoklad vysoké hodnoty rychlosti světla v minulosti nejenom dovoluje
objasnit, jak mohlo světlo dalekých galaxií dostihnout Zemi za dobu
její existence. Také objasňuje jev, který dlouhou dobu zaměstnával
astronomy. V mnohých vzdálených galaxiích se nacházejí objekty,
které se navzájem pohybují rychlostmi mnohokrát převyšujícími současnou
hodnotu rychlosti světla. Podle teorie relativity to není možné. Avšak
jestliže na tyto objekty nahlížíme z hlediska minulosti, pak byla
tehdy rychlost světla o několik řádů vyšší než nyní.
Dále je při hovoru o důkazech krátkého věku Země třeba poznamenat,
že rychlost radioaktivního rozpadu látek (na měření
postupu tohoto rozpadu je založena radiometrická
metoda určování stáří vykopávek a
Země; pozn. red.) je v přímém vztahu k rychlosti
světla. To znamená, že jestliže se světlo zpomaluje, pak rozpad v minulosti
probíhal mnohem rychleji - tudíž všechny „stovky milionů let“ naměřené
těmito vědeckými metodami se zkracují na několik tisíc let, což odpovídá
biblické chronologii.
Z výše řečeného je patrno, že jediná příčina, proč vědci nechtějí
přiznat, že stáří vesmíru je pouhých několik tisíc let, je to, že
by to protiřečilo teorii evoluce. Do konce 18. stol. se většina
vědců podřizovala biblické škále času od stvoření do Narození Kristova.
Avšak evoluční chronologie prostě ignoruje fakta, hovořící ve prospěch
poměrně malého stáří světa. (Viz literatura, pozn. č. 1)
»Existuje ještě jedna otázka, týkající se stavu prvotního světa, která
vás může napadnout: nakolik je důvěryhodné, že svět existoval „milióny
let“, což věda „tvrdí jako fakt“ … Je možné nazírat na tuto otázku
z úhlu „radio-uhlíkové“ a jiných „absolutních“ metod datování
a uvést myšlenky slavných vědců o nich a ukázat, že tyto „miliony
let“ vesměs nejsou fakty, ale vztahují se více k oblasti filosofie
(nekřesťanské). Sama tato myšlenka nevznikala do té doby, dokud lidé
pod vlivem naturalistické filosofie nezačali věřit v evoluci ...
Protože evoluce nikdy nebyla pozorována, zdá se možnou jen v průběhu
nespočetných milionů let, nezbytných pro uskutečnění procesů neznatelných
natolik, aby je současní vědci pozorovali. Sledujete-li tuto otázku
objektivně, oddělujíce pravé důkazy od pouhých předpokladů, pak, myslím,
uvidíte, že neexistují skutečná fakta, která by nás nutila uvažovat,
že Zemi je více než 7 500 let. Názory na tuto otázku plně závisí na
filozofických pohledech na stvoření.« (Viz literatura, pozn. č. 2)
Je možný samovolný vznik života?
V současnosti už nikdo nevěří, že larvy se samy od sebe
objevují ve starém oděvu a žáby samovolně vznikají v blátě. Podobné
představy pocházely ze starých časů a navždy zmizely už v 19.
stol., kdy se objevily Pasteurovy práce...
V roce 1953 americký chemik Miller pustil elektrické napětí o hodnotě
60 000 V skrze vroucí směs metanu, vody, vodíku a amoniaku.
Produktem reakce byla mazlavá, dehtovitá látka, mající tendenci se
rozkládat ve stejných podmínkách, v nichž vznikla. Miller použil
ve svém přístroji chladící separátor, umožňující izolovat produkt
od rušivého vlivu podmínek experimentu. Podařilo se mu extrahovat
z produktu nejjednodušší aminokyseliny, glycin a alanin. Složitější
aminokyseliny, nezbytné pro vznik bílkovin, nezískal.
Dále byly v tomto experimentu získány aminokyseliny, které se v bílkovinách
vůbec nevyskytují. Výsledky těchto pokusů se setkaly s nadšením
a byly přijímány jako důkazy ve prospěch vzniku života z neživé
hmoty. Byly i jiné pokusy získat jednoduché molekuly, které jsou
základními kameny života.
Nemá smysl ukazovat, jak vzdáleny jsou tyto směsi několika aminokyselin
od nejprostší bílkoviny a jak vzdálena je sama bílkovina od nejprostší
živé buňky s jejími tisíci složitých, různorodých a navzájem složitě
propojených fermentů a nukleových kyselin.
Organické biomolekuly bílkovin, které jsou nezaměnitelnými základními
prvky života, se rozkládají ve vzduchu při reakci s kyslíkem, proto
atmosféra, v níž se - jak předpokládají - zrodil život před
několika miliardami let, nemohla obsahovat kyslík. Geologové odmítají
tuto myšlenku: „nejstarší“ horniny obsahují okysličené železo a karbonáty,
které sotva mohly vzniknout v atmosféře bez kyslíku.
Nukleové kyseliny jsou velmi citlivé na ultrafialové záření a rychle
se rozkládají pod jeho vlivem. Jestliže raná atmosféra obsahovala
kyslík, musel zničit bílkoviny. Avšak jestliže neobsahovala kyslík,
pak nemohla obsahovat i jeho modifikaci - ozón. Ale bez ochraňující
ozónové vrstvy ve vrchních sférách atmosféry by ultrafialová složka
slunečního záření zničila nukleové kyseliny. Ani za přítomnosti, ani
za nepřítomnosti kyslíku v atmosféře se složky živé buňky nemohly
zformovat. Pouze hotová buňka, stvořená již jako plně zformovaná,
byla způsobilá přežít a rozmnožovat se.
A tak se život nemohl zrodit nahodile. Buňky mají neobyčejně složitou
strukturu. Není ani nejmenší věrohodnosti na tom, že by celá, dokonalá
buňka mohla vzniknout nahodile. Jestliže by samotná první buňka nebyla
dokonalá, její složky by se vyznačovaly nestálostí a neexistoval
by biologický mechanismus, schopný sjednotit je v jeden celek. Proces
přirozeného výběru („hybatele“ evoluce - pozn. red. Pravosl. Rusi)
je možný pouze tehdy, kdy je buňka způsobilá sama sebe regenerovat.
Zkuste si představit počítač, který by náhodně smontoval sám sebe!
Ale vždyť nejjednodušší buňka je mnohokrát složitější než nejdokonalejší
počítač. Nebo si představte počítač, schopný smontovat z neopracované
suroviny nejen sebe, ale i jiný takový počítač - a to vše zcela
nahodile!
Je možná evoluce?
Předpokládejme, že se první živá buňka jakýmsi způsobem
objevila na světě. Může za určitý vhodný čas života a vývoje zrodit
všechny druhy zvířat a rostlin, které známe? Dnes už víme, že každý
živý organismus v sobě obsahuje genetický program (soubor instrukcí),
který přesně určuje, zda organismus je např. aligátorem nebo avokádem.
Člověku tento program určuje, zda bude mít modré nebo hnědé oči, rovné
nebo vlnité vlasy atd. Tato informace je zapsána na dlouhé molekule,
která se nazývá DNK. Teorie evoluce (povlovného samočinného vývoje)
učí, že relativně jednoduchý organismus, jako je např. jednobuněčná
améba, se stává svou stavbou časem mnohem složitější, až dospěje do
vyššího vývojového stádia např. jako kůň. I když dokonce i ten
nejjednodušší z jednobuněčných organismů je nepopsatelně složitý,
je zjevné, že neobsahuje tolik programových informací, jako - řekněme -
kůň. Neobsahuje instrukce o tom, jak vytvořit oči, uši, krev, mozek,
střevo, svalstvo koně, protože je sám nemá. Proto evoluce (vývoj)
od améby ke koni by potřebovala mnoho stupňů přibývání informací a zakódovávání
nových struktur a funkcí mnohem složitějších. Kdyby se podařilo
objasnit, že analogie, vedoucí ke zvětšování informací, jsou změny
- mutace, a ty, ať třeba ne často, ale probíhají, bylo by to možno
plně využít k podpoře argumentu, že ryba se skutečně může stát člověkem-filosofem,
dáme-li jí k tomu dostatek času. Avšak v samotné své podstatě
ty nevýznamné změny, které pozorujeme v přírodě, nejsou doprovázeny
růstem složitosti programové informace, a proto teorii evoluce nepotvrzují.
Živé organismy jsou naprogramovány na předávání pouze své vlastní
programové informace, tj. na produkování svých kopií. Informace,
např. otce a matky, se kopíruje a předává následujícímu pokolení.
Každý z nás má uvnitř svých buněk dva paralelní „řetízky“ informací,
jeden od matky, druhý od otce. Důvod, proč rodní bratři a sestry
si nejsou zcela podobní, spočívá v tom, že tato informace je různě
zkombinovaná. Takové přeskupení a rekombinace informací vedou k množství
variací v libovolné populaci - ať lidí, rostlin nebo živočichů.
Představte si místnost plnou psů, potomků jednoho páru. Někteří z nich
budou vyšší, jiní nižší. Ale tento proces nepřináší růst složitosti
programové informace – ta se kompletní už nachází ve výchozím páru.
Proto jestliže psovod vybírá nižší psy, dává je do párů, a potom
vybírá nejnižšího jedince z potomstva, není divu, že časem se objeví
nový typ psa - nízko rostlý, což je prostě varianta v dané úrovni
složitosti programové informace.
„Příroda“ také může „vybírat“ jedny a zavrhnout druhé - v určitých
podmínkách vnějšího prostředí jsou jedni způsobilejší k přežití
a předávání informací, než druzí. Přirozený výběr může dát přednost
jedné informaci nebo zničit druhou, ale není s to vytvořit vyšší
úroveň programové informace. V teorii evoluce roli stvoření nejvyšší
úrovně programové informace představuje odvození mutacemi - náhodnými
genetickými chybami, které se dějí při reprodukci dědičné informace.
Víme, že takové chyby se stávají a reprodukují, protože nová generace
kopíruje informaci z již poškozené kopie. Takto mají mutační defekty
tendenci se hromadit.
Evolucionisté vědí, že drtivá většina mutací je buď škodlivých, nebo
jsou nesmyslným genetickým „šumem“. Avšak evolucionistická „věrouka“
potřebuje nevyhnutelné „vzestupné“ nahodilé mutace. Ve skutečnosti
je známo jen nevelké množství mutací ulehčujících organismu přežití
v daném prostředí. Bezoké ryby v jeskyních lépe přežívají, protože
nepodléhají očním chorobám, bezkřídlí brouci jsou rozšířeni na větrem
šlehaných mořských skalách, protože nebývají tak často sfouknuti a utopeni.
Avšak ztráta očí nebo křídel kvůli zmutované informaci, to je defekt
existující programové úrovně informace a ne jeho zdokonalování.
Takové mutace, dokonce „užitečné“ z hlediska přežití, vyvolávají
otázku: kde můžeme vidět byť jen jediný příklad skutečného zdokonalování
informace – nového kódování pro nové funkce, nových programů, nových
užitečných struktur, neexistujících v určitém organismu již od prvopočátku?
Teorie informace spolu se zdravým rozumem nás přesvědčuje, že když
se informace předává na nevědomé úrovni, v lepším případě zůstane
nezměněna, nebo se ztrácí, k čemuž je třeba přičíst energetické
ztráty při předávání, vyžadující vnější působení pro svou kompenzaci.
Avšak obecná tendence směřuje k ochuzování zásoby informací. Jak
v živých, tak v neživých systémech se prvopočáteční informace
nikdy nestává složitější a nevzniká sama od sebe. Tudíž když pozorujeme
biosféru, všechny její živé organismy jako celek, vidíme, že celková
zásoba informací se zmenšuje s časem v míře postupného vznikání
dalších a dalších kopií (pokolení organismů). Tomu odpovídá, že
kdybychom sledovali opačnou cestu - z přítomného v minulé -
celková zásoba informací bude vzrůstat a nevyhnutelně dojdeme k okamžiku,
kdy tato informace měla počátek. Hmota sama o sobě (jak tvrdí skutečná
věda, založená na pozorování) nerodí takovou informaci, proto jediná
alternativa je, že v nějakém momentu nějaký - ve vztahu k systému
- vnější rozum uspořádal hmotu a naprogramoval všechny její prvopočáteční
druhy. Toto programování předků organismů, jež jsou našimi současníky,
muselo proběhnout nadpřirozeným způsobem, nakolik zákony přírody
nejsou schopny tuto informaci vytvořit. To plně odpovídá přesvědčení
z knihy Stvoření o tom, že Hospodin stvořil organismy, aby
se množily „podle svých druhů“ (přičemž termín „podle druhů“ je
opakován několikrát ve vztahu k rostlinám, zvířatům, ptákům, rybám
a plazům; pozn. red. Pravosl. Rusi). (Viz literatura, pozn. č. 3)
Ch. Darwin předpokládal, že nakolik uvnitř druhů zvířat a rostlin
existují nevýznamné odchylky od normy, některé organismy mají výhody
oproti druhým z hlediska přežití. Nejvíce „přizpůsobené“ druhy prospívají,
ale změny okolního prostředí z nich vybírají nejvíce přizpůsobené
jedince. Vše to jakoby probíhá postupně v průběhu úžasně dlouhých
období.
V polovině 20. stol. se stalo zřejmým, že přirozený výběr nepřináší
větší změny, než umělý. Možná, že vyšlechtěním nového druhu psů se
dosáhne menšího vzrůstu jedinců, ale všichni budou psy a ne něčím
jiným. Jestliže se ovšem nucená selekce nekoná, psi ztrácejí svoji
rasu. Čím intenzivněji se provádí selekce, tím méně zdravé psy získáváme,
tj. některé jejich vlastnosti se ztrácejí. Psi s rodokmenem mají
mnohem chudší genofond (objem genetické informace), než obyčejný hlídací
voříšek.
Už je pochopitelné, že přirozený výběr je mechanismus ochrany a ne
změny. Zamyslíme se nad tím, jak by uspěl plaz s rodícím se křídlem,
který se už už chystá „vyvinout se“ v ptáka. Takové částečné křídlo
bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne
pracovat. (Podle evolucionistů však takovýto
přechodový druh musel žít milióny let
s nefunkčním křídlem, které spíše
překáželo, než pomáhalo přežití; pozn.
red.) Avšak přirozený výběr musí nevyhnutelně toto polokřídlo
zničit, neboť bez něho bude „proto-pták“ mnohem snáze přežívat.
Biosystémy disponují ochrannými mechanismy pro zamezení chyb při kopírování
genetické informace, a proto se v přírodě mutace objevují velmi
zřídka. V průběhu posledních téměř 100 let byly mutace nejpečlivějším
způsobem demonstrovány na příkladu mouchy - drozofilie. Doba jejího
života je tak krátká, že za rok se vystřídá 30 pokolení. Jedinci,
které vědci při pokusu obdrželi, vydávali pouze pokolení stejných
much se stejným poškozením, jako měli sami.
Genetická informace je přesná. Náhodné mutace nemohou nebýt škodlivými,
nakolik vedou ke ztrátě informace. Bylo by směšné očekávat zvýšení
funkčních možností sebelepšího počítače na základě toho, že nazdařbůh
přestavíme mikrosystémy uvnitř. Filozofický předpoklad o náhodnosti
života vede k absurdnímu závěru, že člověk je produkt dlouhé řady
chyb při kopírování genů nejprostších jednobuněčných organismů.
O tom však hovoří chronologie nalezených ostatků zvířat. Všichni
paleontologové vědí, že chronologie zkamenělin obsahuje extrémně malé
množství forem, které by bylo možno klasifikovat jako přechodové. Přechody
mezi základními skupinami jsou totiž typicky skokové… Neobyčejná
vzácnost nálezů zkamenělin, které by snad někdo mohl považovat za
přechodové články mezi druhy, zůstává profesionálním tajemstvím paleontologů.
Evoluční „stromy“, vyrůstající v našich školních učebnicích, obsahují
fakta pouze na konečcích větví a vše ostatní - „kmen“ tohoto „stromu“
a jeho „větvení“, což má znázorňovat údajný vývoj života - jsou
pouhé domněnky nepotvrzené důkazy. Avšak Darwin byl natolik zahleděn
do vývojové teorie (teorie postupného zdokonalování organismů; pozn.
red. Pravosl. Rusi), že svou teorii postavil proti nepochybným skutečnostem:
„Geologické údaje a nálezy,“ psal, „jsou neobyčejně nedokonalé.
Tím se také v mnohém objasňuje ten fakt, že nemůžeme najít přechodové
články, které by spojovaly vymřelé a současné formy života cestou
postupující mnoha drobnými kroky. Ten, kdo odmítá takový názor na
geologické údaje, zavrhuje současně i celou moji teorii.“
Darwinovská argumentace je až po dnešní dny oblíbeným úskokem paleontologů
před tváří nepřehlédnutelné skutečnosti, že nálezy nám ukazují tak
málo evoluce … Paleontologové neobyčejně draze zaplatili za oddanost
Darwinově argumentaci: Domnívali jsme se, že jsme jedinými opravdovými
badateli dějin přírody, i když - ač toužíme zachovat naší milovanou
teorii evoluce prostřednictvím přirozeného výběru – přiznáváme, že
údaje, které jsme získali výzkumem, jsou natolik špatné, že jsme nikdy
nemohli sledovat ten proces, který jakoby vědecky zkoumáme.
A tedy, jestliže Země a celý vesmír jsou stvořeny v historických
časech a všelicí tvorové na Zemi jsou skutečně stvořeni „podle svých
druhů“, pak jaká byla historie Země? Shodují se skutečně vědecká fakta
s biblickými dějinami?
Byla celosvětová potopa?
V poslední době se čím dál větší počet vědců vrací na
tradiční pozici „katastrofismu“ (v popisu historie Země; red. Pravosl.
Rusi). Prohlašují, že dějiny Země představují pouze ohraničené, relativně
pokojné periody, oddělené od sebe katastrofálními událostmi, a že
zvláště tyto katastrofy sehrály rozhodující roli ve formování současného
vzhledu naší planety.
Celosvětová potopa byla největší podobnou událostí v paměti lidstva.
Prakticky všechny národy Země, které mají tradici epického folklóru
nebo uctívané svaté spisy, chrání vzpomínku na gigantickou celosvětovou
potopu. A všechna objevená podání v sobě skrývají základní rysy
popisu:
1. Prvopočáteční život na Zemi byl zničen tímto unikátním a s ničím
nesrovnatelným kataklyzmatem.
2. Celý současný život vzešel z jednoho člověka, který, jsa nadpřirozeným
způsobem upozorněn na hrozící katastrofu, vybudoval speciální plavidlo
a přežil na něm potopu společně se svou rodinou a zvířaty, které
vzal na palubu.
Nejpodrobnější popis potopy je obsažen v 6.-8. kapitole knihy Stvoření
(1. kniha Mojžíšova v Bibli). Protibiblické kritiky odhalivší shodné
rysy u starosumerských a babylónských pověstí o potopě s biblickým
popisem si pospíšily připsat knize Stvoření roli sbírky mýtů a legend,
přejatých od sousedních národů. Avšak po objevení stejných elementů
popisu globální potopy ve folklóru 59ti severoamerických národů, 46ti
zmínek u obyvatel Střední a Jižní Ameriky, 17 v Africe a na
Blízkém Východě, 23 v Asii, 37 v Austrálii a na ostrovech a také
analogických prvků u 31 etnické skupiny starých obyvatel Evropy
u málo koho zůstaly pochybnosti, že paměť všeho lidstva opatruje
zprávu o jedné a téže události. A i když v ústním podání různých
národů je toto svědectví do té či oné míry překrouceno, písemné biblické
svědectví ho zachovalo v největší možné plnosti. (Viz literatura, pozn. č. 4)
Předpotopní Země
Čím se odlišovala Země do potopy od nynějšího světa? V popisu
stvoření světa čteme: „Učinil (Bůh) klenbu a
oddělil vody pod klenbou od vod
nad klenbou. A stalo se tak.
Klenbu nazval Bůh nebem“ (Gen 1,7-8).
Takto se při stvoření atmosféry („klenby“) druhého dne stvoření významná
část pozemských vodních zásob ocitla na její vnější straně, tj. nad
vzdušnou vrstvou Země - obklopovala ji vrstva vodní páry. Odborník
v oblasti fyziky atmosféry Dr. J. Dillow (USA) provedl matematickou
analýzu toho, jaké množství vodní páry by se mohlo stabilně nacházet
nad zemským vzdušným obalem. Ukázalo se, že podobná vrstva by musela
mít tloušťku odpovídající 12ti metrové vrstvě vody. Kdyby se taková
zásoba snesla na Zemi, musela by vyvolat nepřestávající mohutné srážky
po dobu 40ti dnů a nocí, což se vlastně také později podle biblického
zachycení potopy stalo. Pro srovnání uvedu, že v případě sražení
všech vodních par, které se nacházejí v současné atmosféře, by pršelo
(po celé zemi) všeho všudy několik hodin a celkové množství srážek
nepřevýší 5 cm na celém zemském povrchu.
Jaký vliv mohla mít taková vrstva vody na pozemský život? Je jasné,
že podobná vrstva volně propouštěla viditelnou část slunečního spektra,
leč zadržovala záření o dlouhých vlnových délkách, které se odráželo
od zemského povrchu a vytvářela takto globální skleníkový efekt.
V tom případě po celém povrchu planety od pólu k pólu muselo být
tropické klima. A skutečně, zkoumání nalezených zkamenělých rostlin
jasně svědčí o podobnostech mezi rostlinstvem dávné minulosti a současnou
tropickou flórou, a to jak na rovníku, tak i v polárních oblastech.
O tom však svědčí i zásoby uhlí za polárním kruhem.
Dále rovnoměrné prohřívání povrchu zemského muselo zamezovat možnosti
vzniku větrů, uragánů, srážek, povodní a dalších meteorologických
nepříjemností. Paleontologické údaje ze svého úhlu pohledu potvrzují,
že ve staré flóře převládaly gigantické rostliny s velmi slabě rozvinutým
kořenovým systémem, což by bylo nemožné, kdyby v době jejich růstu
byly přítomny větry a srážky. V Bibli se však jasně hovoří, že
před potopou „Hospodin Bůh nezavlažoval zemi
deštěm... jen záplava vystupovala ze země
a napájela celý zemský povrch“
(Gen 2,5-6) (v ruštině: „pára vystupovala
ze země a svlažovala celý její
povrch“; pozn. překl.). To je potvrzováno také tím,
že do potopy se na zemi nevyskytovala duha (Gen. 9,8-17). Dokonce
pro nás tak samozřejmé střídání ročních dob se objevilo až po potopě
jako následek zničení této vrstvy: „Setba i žeň
a chlad i žár, léto i zima
a den a noc nikdy nepřestanou po
všechny dny země“ (Gen 8,22).
Mimo to, vrstva vodní páry mohla být skvělým přirozeným štítem proti
nebezpečnému kosmickému záření, vedoucímu k degenerativním mutacím,
zkracujícímu svým působením délku života živých organismů. Skutečně,
z páté kapitoly knihy Stvoření můžeme vyčíst, že délka trvání života
praotců žijících před potopou byla: Adam 930 let, Sét 912 let, Enóš
905 let, Kénan 910 let, Mahalalel 895 let, Jered 962 let, Metúšelach
969 let, Lámech 777 let, Noe 950 let. Po potopě (a tudíž po zničení
ochranného obalu) se však náhle trvání života prudce zkracuje a už
pro Jákoba představuje všeho všudy 147 let a v časech Mojžíšových
se blíží k současné délce.
Dalším důsledkem existence velkého množství vody vně atmosféry musel
být velký atmosférický tlak, více než dvakrát převyšující jeho současnou
hodnotu. Potvrzení toho najdeme v bublinách vzduchu „zakonzervovaných“
v jantaru, v nichž parciální tlak základních plynů vytvářejících
atmosféru významně převyšuje současný stav.
Proporce nalezených zkamenělin a otisků také svědčí o velké hodnotě
tlaku staré atmosféry ve srovnání s nynější. Je známo, že hmyzí
organismy jsou zásobovány pro život nezbytným kyslíkem bezprostředně
skrze kapiláry svých chitinových obalů. Čím je vyšší atmosférický
tlak, tím delší kapilárou může kyslík pronikat a - tudíž - tím
větších rozměrů může hmyz dosahovat: nalezení dávní hmyzí jedinci
jsou skutečně větší než současní. Například existovaly vážky s půlmetrovým
rozpětím křídel.
Předpoklad o vyšším atmosférickém tlaku před potopou je nepřímo
potvrzován také tím faktem, že do potopy k udržování životní síly
lidského organismu a zvířat nebylo třeba živočišně-bílkovinné stravy:
i řekl Bůh: „Hle, dal jsem vám na
celé zemi každou bylinu nesoucí
semena i každý strom, na němž rostou
plody se semeny. To budete mít
za pokrm. Veškeré zemské zvěři i
všemu nebeskému ptactvu a všemu,
co se plazí po zemi, v čem
je živá duše, dal jsem za
pokrm veškerou zelenou bylinu“ (Gen 1,
29-30). Ale náhle po potopě, v řidším vzduchu, tatáž činnost vyžadovala
velká energetická vydání (stejně, jako kdybyste byli nuceni přesídlit
z nížiny do hor), což vlastně mohlo být i příčinou následujícího
rozhodnutí - přijímat jako stravu též maso zvířat (Gen 9,3). (Viz literatura, pozn. č. 4)
Až do zcela nedávné doby bylo vinařství jediným způsobem zhotovování
a uchovávání nápojů. Zpravidla se dělalo víno cestou přirozeného
kvašení s obsahem alkoholu kolem 12ti stupňů. Efekt alkoholu z takového
vína do potopy, v podmínkách zvýšeného tlaku, mohl být ne větší,
než dnes např. u kysaných mléčných produktů. Proto v Bibli popsaná
opilost Noemova (Gen 9,21) musela být pro něj a jeho syny velmi
neočekávaná, nebyla-li dokonce zcela prvním podobným zážitkem v celém
lidstvu, což je dalším nepřímým potvrzením důvěryhodnosti biblického
výkladu událostí. (Viz literatura, pozn. č. 9)
Co se týče vody, „která byla pod klenbou“, pak, podle všeho, pouze
její nevýznamná část byla soustředěna ve starém oceánu. Zkoumání chemického
složení meteorické vesmírné hmoty ukazuje, že 19 procent v ní činí
voda v té či oné formě. Není důvodu uvažovat, že počáteční obsah
vody v zemské hmotě byl odlišný od této hodnoty. V takovém případě
rychlé roztavení zemských hlubin vysokým tlakem a reakcemi radioaktivního
rozpadu musely vést k uvolnění značného množství vody a k proudění
velkého množství přesyceného vodního roztoku v přehřátém stavu směrem
k zemské kůře. Na zemském povrchu tento proces musel být doprovázen
intenzivní geotermální činností. Ve starožidovském textu uvedené slovo
„ed“, označující páru, která svlažovala celou tvář země (Gen 2,6),
může být stejně tak přeloženo jako horký pramen, fontána nebo gejzír.
A navíc: čtyři řeky, vytékající v různých směrech z Edenu (Gen
2,10), nemohly mít - neexistovaly-li deště - žádný jiný původ,
než geotermální. (Viz literatura, pozn. č. 4)
A tak - prapůvodní Země byla skutečně a vpravdě rajským místem.
Nezůstává pochybnost, že v souladu s odvěkým svatootcovským komentářem
byl na Zemi živý ráj. Dokonce ani po pádu prarodičů již prokletá Země
neztratila zcela svoji podivuhodnou původní krásu. Ale po prvním neposlušenství
byla prolita bratrovražedná krev, hříchy lidí se hromadily - nabalovaly
se jako sněhová koule. Vidíce své potomky do sedmého pokolení a žijíce
několik století, začali mnozí lidé zapomínat na smrt a žít zcela
pro zemi a její potěšení. Utrpení z chladu, hladu, bolesti a samoty
lidé tehdy ještě téměř neznali, což otevíralo nejširší cestu pro všeliký
hřích. „Bůh pohleděl na zemi: byla
zcela zkažená, protože všechno tvorstvo
pokazilo na zemi svou cestu“ (Gen
6,12). Stalo se nevyhnutelné nejen přerušit šíření onemocnění hříchem,
ale také vytvořit do budoucnosti takové podmínky, za nichž lidé budou
vzpomínat na Boha a na svoji smrtelnost častěji.
Proces potopy
Avšak jaké procesy skutečně probíhaly v době té katastrofální
události, kterou známe pod názvem „biblická potopa“? Při odpovědi
na tuto otázku je třeba chápat, že u podobných jevů (majících především
duchovně-mravní příčiny a cíle; pozn. red. Pravosl. Rusi) přírodní
zákony nikterak neumenšují jejich zázračnost. Navíc, nejpodivuhodnější
skutečností není „narušení“, ale sama přítomnost zákonů, jejichž jediným
objasněním může být pouze existence rozumného a přeblaženého Stvořitele
a nikoliv podřízenost stvoření dílu náhody, jak tvrdí materialismus
a teorie evoluce. Hle, jak je popsán v Písmu počátek katastrofy:
„V šestistém roce života Noemova,
sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily
všechny prameny obrovské propastné tůně
a nebeské propusti se otevřely. Nad
zemí se strhl lijavec a trval
čtyřicet dní a čtyřicet nocí“ (Gen
7,11-12). (Všimněme si, že při popisu potopy biblický text vždy rozlišuje
termíny „prameny propastné tůně“ a „nebeské propusti“. Zde se nejedná
pouze o metaforu, ale o přesný opis skutečnosti).
A hle, jak by popsali tentýž jev geofyzikové. Nepřetržité ohřívání
jádra Země přivedlo zemskou kůru do napjatého stavu, blízkého kritickému.
Dokonce i nevýznamná vnější událost, jakou mohl být jak pád velkého
meteoritu, tak obyčejný deformující tlak, způsobený přílivem, by nevyhnutelně
přivodila roztržení zemské kůry. Této trhlině, rozšiřující se rychlostí
zvuku, by stačily 2 hodiny, aby obepnula celou planetu. Pod vlivem
tlaku ve vytvořivším se lomu se řinuly - „prameny propastné tůně“ -
chrlené horniny spolu s přehřátou podzemní vodou (dokonce i v
současnosti 90 procent produktů vulkanické činnosti představuje voda).
Podle výpočtů celková energie tohoto soptění 10 000 krát převýšila
energii chrlení sopky Krakatoa. Výška proudu hornin dosahovala kolem
20 km a popel, který se vznesl do vrchních vrstev atmosféry, způsobil
aktivní kondenzaci a porušení vodně-parní ochranné vrstvy, která
se snesla na zem v podobě hustého deště. Zvláště podzemní vody představovaly
lví podíl na vodstvu potopy. Celkové množství vody vyvržené z útrob
Země se rovná přibližně polovině vodních zásob současných moří a oceánů.
Prameny propastné tůně zaplavovaly povrch Země 150 dní (Gen 7,24)
zatímco déšť dštil pouze 40 dní a 40 nocí.
Ztráta přirozeného parního obalu způsobila prakticky okamžité ochlazení
v polárních oblastech planety a k vytvoření mocného zalednění.
V ledu okolo pólů se našlo mnoho zamrzlé tropické flóry a fauny.
Paleontologové neustále nacházejí ve věčném ledu dobře zachovalé živočichy
a rostliny starých dob: mamuty, šavlozubé tygry, palmy a slívy
se zelenými listy a zralými plody a pod. Podle některých svědectví
Aleutové dokonce krmili své psy zmrzlým mamutím masem. Senzační byly
nálezy mamutů se zachovalou natrávenou stravou v žaludku a dokonce
s nedojedenou v ústech. Věčný led není ničím jiným, než zásobou
v mžiku zamrzlé vodně-bahenní masy, mající hloubku od několika do
mnoha desítek metrů, která je všude doslova nasycena překrásně zachovanými
„začerstva zmraženými“ zbytky rostlinstva a živočišstva. V podstatě
jsou to tytéž vrstvy, jako geologické usazeniny, ne však ztuhlé, ale
zmrzlé...
Ve vytvořivším se gigantickém oceánu bily obrovské a bouřlivé vlny.
Vše živé bylo smeteno ze zbývajících kousků souše a bylo odneseno
do hlubin, kde bylo pohřbeno kalnými bahnitými proudy, vulkanickým
popelem a usazeninami, utvářela se tzv. „pohřebiště dinosaurů“ -
místa, kde jsou v současnosti odkrývána gigantická nakupení zkamenělých
ostatků nejrůznějších živočichů. Chaotičnost nakupení a neuspořádanost
odhalených ostatků jasně svědčí o nenadálé a násilné smrti pohřbených
tvorů.
Slabě kyselé horké termální vody přesycené rozpuštěnými látkami se
mísily se slabě alkalickými vodami chladného oceánu. To vyvolalo intenzivní
přeměňování v bahno jak původně rozpuštěných a na povrch vynesených
látek, tak produktů neutralizačních reakcí. Výsledkem bylo, že se
nakonec celá naše planeta pokryla mohutnými zásobami bahnitých látek.
Po vodě byly unášeny gigantické „ostrovy“ plovoucích stromů a rostlin,
které byly později základem současných ložisek kamenného uhlí.
V době převládání materialistických názorů byla přijata myšlenka,
že bahnité horniny se vytvořily na dně světového oceánu v průběhu
miliónů let. Avšak současná věda nedala odpověď na otázku: Proč
bahnité horniny téměř rovnoměrně pokrývají celý povrch Země, jestliže
celá planeta nikdy nebyla plně pokryta vodou?
Jak vznikly zkameněliny, jestliže k pokrytí pozůstatků, pomalu
padajících do bahna, minerálními solemi je třeba tisíciletí, ale k jejich
zetlení a zničení bakteriemi a nekrofágy postačí jeden měsíc?
Proč většina zkamenělin a otisků svědčí o okamžité smrti a pohřbení
organismů? Nejsou vzácné nálezy zkamenělých ryb, pojídajících
zrovna drobnější rybky, nebo živočichů, pohřbených vrstvou bahna
při porodu.
Jak objasnit existenci zkamenělých stromů, zasahujících současně
do několika různých vrstev usazenin? Proč bahnité karbonové horniny
mají bílou barvu a prakticky neobsahují příměsi - zdaleka ne
v tom množství, v jakém by se musely nahromadit, kdyby se skutečně
usazovaly během miliónů let?
Postupem času se podobné otázky pouze hromadí a čím dál více
odborníků se vrací k dříve obecně přijímané teorii, že příčinou
bahnitých naplavenin země, uhelných slojí a vykopaných zkamenělin,
byla potopa.
Archa
V důsledku potopy nedošlo k úplnému zničení života.
Podle Bible: „Vešel Noe a s ním
jeho synové i jeho žena a
ženy jeho synů do archy. Z čistých
zvířat i ze zvířat, která nejsou
čistá, z ptactva i ze všeho,
co se plazí po zemi, vždy po
páru vešli samec a samice k
Noemovi do archy“ (Gen 7,7-9). Je něco takového možné?
Co byla archa? Jaké množství zvířat se do ní vešlo? Kolik živočichů
bylo nutno vzít do archy?
Bible popisuje konstrukci archy následujícím způsobem: „Udělej
si archu z goferového dřeva. V
arše uděláš komůrky a vysmolíš
ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš
ji takto: Délka archy bude tři
sta loket, šířka padesát loket a
výška třicet loket. Archa bude
mít světlík; na loket odshora jej
ukončíš a do boku archy vsadíš
dveře. Uděláš v ní spodní, druhé
i třetí patro“ (Gen 6, 14-16). Takto se archa
stala velkým trojpalubním plavidlem s obrysovými rozměry přibližně
150 x 25 x 15 m. Výtlak archy za pouhého polovičního ponoření
byl kolem 20 tisíc tun… Archa prakticky neměla srovnání až do současnosti,
kdy se objevila celokovová plavidla. Udivuje fakt, že vztah délky
a šířky archy 6:1 je v současnosti široce používán - zabezpečuje
plavidlu odolnost v proudu při jakkoli silném vlnobití. Celková
plocha paluby archy čítala 9 300 čtverečních metrů a objem byl
43 tisíc kubických metrů, což představuje 569 speciálních železničních
vagónů pro převoz menšího dobytka, z nichž každý podle světové
normy pojme 240 kusů zvířat. Zvířata však byla pravděpodobně brána
mladá, nedosáhnuvší ještě dospělosti, vždyť měla za úkol
vydat množství potomků.
Kolik zvířat však nevyhnutelně musel vzít Noe do archy? Podle mínění
specialistů na zemi existuje 1 075 100 druhů živých organismů,
avšak mnohé z nich archu nepotřebovaly. Je to - 21 tisíc druhů
ryb, 1 700 druhů obojživelníků, 600 druhů sumýšů, 107 tisíc druhů
měkkýšů, 10 tisíc druhů láčkovců, 500 druhů mořských hub, 30 tisíc
druhů nejjednodušších organismů. Sama se mohla o sebe postarat většina
z 838 tisíc druhů členovců a 35 tisíc druhů červů, množství vodních
savců, obojživelníků, plazů a hmyzu. Proto na palubu této gigantické
plovoucí zvířecí farmy bylo nutno vzít kolem 35 tisíc kusů zvířat,
která zaplňovala plavidlo pouze ze čtvrtiny, takže zůstávalo dostatek
místa pro 8 lidí doprovodu, zásoby potravin a krmiva. Ostatně někteří
odborníci se domnívají, že velké zásoby krmiva nebyly nutné - více
než dvojnásobné snížení hodnoty atmosférického tlaku v průběhu pouze
čtyřiceti dní v důsledku zmizení vrstvy vodní páry nad atmosférou
muselo vést k prudkému snížení procesů látkové výměny v organismech
nepřivyklých takovému stavu (dokonce i v současnosti, kdy nestabilitu
atmosférického tlaku zakouší každý nepřetržitě od narození, mnozí
vědí, jak těžké je ji snášet), a mnozí živočichové se mohli nacházet
v malátném stavu, blízkém anabióze.
Tak velké rozměry archy, přiblížené v Písmu, hovoří o pravdivosti
líčení. Vždyť v době Mojžíšově byla považována za možnou pouze plavba
na nevelkých korábech a počet známých druhů živočichů dosahoval
sotva několika stovek. Proto by pro falzifikátora nebo spisovatele
bylo přirozenější zobrazit Noa na způsob takového děda Mazaje, zachraňujícího
zvířata na své nevelké kocábce. Také by nebylo třeba takové gigantické
stavby v případě ne celosvětové, nýbrž nějaké lokální povodně, kdyby
místo desítek let ztracených stavbou archy, bylo daleko jednodušší
uchýlit se na nezatopené místo. (Viz literatura, pozn. č. 4)
Závěr
Omezený rozsah stati nedovoluje zahrnout větší část dokonce
důležitějších skutečností kreacionistické vědy (vědy o stvoření).
Chápeme, že u hloubavého čtenáře, obeznámeného s přírodovědou,
může vzniknout množství otázek a rozpaků z toho, co zde četl.
Zůstává nám však jen poukázat na literaturu, kterou můžeme doporučit
a popřát, aby její prostudování upevnilo čtenáře ve víře a vděčnosti
Bohu.
Současný člověk je z větší části odtržen od přírody, a protože
ji nevidí, mimoděk před sebou zavírá tuto knihu přirozeného zjevení
Božské Trojice. Je nepochybné, že to celkově škodí duši a zvláště
náboženskému cítění.
Bůh se nám za takových podmínek jeví pouze v církevně-historickém
plánu, a to pouze v tom případě, když skutečně vnikáme v bohoslužbu
a čteme duchovní knihy. Subjektivně přivykáme přijímání Boha pouze
jako Prozřetelnosti v našem časném životě; Jeho působnost pak v našem
vědomí o mnoho nepřevyšuje úlohu anděla ochránce.
Vševládce, Stvořitele Nebe i Země, všeho viditelného i neviditelného,
nejčastěji vyznáváme ústy, ale nezříme a neokoušíme Ho živým náboženským
cítěním. To je skutečný nedostatek současného náboženského života
a je to faktor silně oslabující duši. Všimněme si, že svatí minulosti
uměli zřít Boha ve všem Jeho stvoření a to je vždy pozdvihovalo
a posilovalo při snášení utrpení.
Kde, když ne na hnojišti, nakonec ožebračený a zlo snášející spravedlivý
Job zří Boha? Vypravování o jeho zkouškách a chvála jeho dlouhé
trpělivosti zaujímá pouze první část jeho knihy. Dále následuje velkolepá
poéma o Božím stvoření a o podivuhodné slávě, všemohoucnosti a blaženosti
Stvořitele, pozorovatelných v Jeho stvoření. Zdali toto neupevnilo
spravedlivého v jeho bezpříkladné trpělivosti? Zdali toto mu neposkytlo
klíč k pokoře, jíž se pro něj otevřely dveře plné milosti Boží?
Mnoho zřel díla Boží i David. Nepřetržité bohosloužení Pravoslavné
Církve každodenně začíná jeho nesmrtelným žalmem „o Boží péči o svět“
(Žalm 103/104). Stejně jako i u Joba není toto zření prosto přírody,
je to zření Boha v ní, je to vidění Neviditelného ve viditelném
a částečně postižitelném.
Jak nevzpomenout i tři mládence v peci babylónské, „celý svět
pěje“ Hospodinu, tj. jmenovitě všechno stvoření: nebe, Slunce, Měsíc
a hvězdy, ve své písni opěvují Hospodina. Zvláště významné je to,
že toto slavosloví zahrnující celý vesmír bylo mladíky přineseno na
místě předurčeném stát se pro ně místem mučení a hrobem. Není-liž
to svědectvím, že zření Boha Vševládce, poznávaného v Jeho stvoření,
je ušlechtilé a oddané duši vlastní a samo ji současně upevňuje
a povznáší.
V životech novozákonních svatých také vidíme množství modliteb mučedníků
začínajících slavoslovím Hospodinu, stvořivšímu nebe a zemi. Zajisté,
tito svatí obdrželi možnost zřít Samotného navždy se vtělivšího Pána
už ne jen prostřednictvím přirozeného zjevení, zřeli Ho myslí a jindy
i ve viděních, přece však i při tom viděli především Jeho vesmírnou
velikost, Jeho vševládnost.
Nám, kteří nemáme duchovní úroveň bohazřelých svatých, je přístupné
a nezbytné takové bohazření skrze stvoření. Vše, co nás přivádí
k vděčnosti a oslavování Vševládce, bude nepochybně užitečné duši,
zvláště té, která je nemocná kamennou necitelností. Tato necitelnost
úspěšně vytěsnila z naší současné religiozity bázeň Boží. Není třeba
podrobně hovořit o tom, že sledování vědeckých podrobností biblické
katastrofy nám může velmi pomoci v získávání té nejpotřebnější ctnosti
- počátku skutečné moudrosti od Boha.
Jak strašný, jak vše zachvacující je lidský hřích a zapomenutí na
Boha! Hřích navléká smrtelný život nejen na celý lidský rod, ale na
všechno živé stvoření. Nemyslet na to je trestuhodné a nerozumné.
Nepřemýšlet o tom by se rovnalo nerozumnosti současníků Noemových,
kteří se mu před potopou smáli, tvrdíce, že pršet nemůže, neboť déšť
dosud nikdo neviděl.
Podivujeme se tomu, jak drahá je Bohu lidská duše! Ne-li pro ni je
Bohem stvořen celý vesmír a vytvořena podivuhodná a slovem nepostižitelná
díla Prozřetelnosti? Všechny Jeho tresty až do samotné soudné hodiny
jsou naplněny milostí, všechny přivádějí člověka k pokání a nápravě,
k pamatování na smrt a soud.
Aby byl zničen hřích, ale nebyl při tom zničen člověk, na to byl trest
potopou slabý. Ke spasení od hříchu nestačila záchrana potomstva jediného
spravedlivce. Tak nesmírný není ani obraz katastrofální potopy, jako
je z duchovního pohledu velkolepá událost křtu, neboť on byl ustanoven
s týmž cílem, kvůli němuž se stala i potopa; křest však toho cíle
dosahuje dokonaleji. Celý stvořený vesmír, z něhož nyní vidíme pouze
maličký porušený kousek, byl stvořen pro nás, kvůli nám však byl kdysi
i téměř zahuben, kvůli našemu vysvobození od hříchu celé stvoření
strádá od okamžiku Adamova přestupku. Nyní se nám odhaluje obraz tohoto
utrpení tvorstva; ovšem nikdo, kromě vtěleného Boha, a nic, kromě
utrpení a smrti Bohočlověka, by nemohlo spasit ani nás ani celý
svět. Které kamenné srdce se nezachvěje, která duše nepocítí dojetí
nad touto pravdou, přecházející z jedné pouze naučené myšlenky k živému
zření.
Jaký jiný vnější dojem je schopen ve větší míře odehnat od nás nedbalost
a zapomenutí na soudnou hodinu? Opravdu, stejně jako současníci
Noemovi, žijeme jako na sopce - ó, kéž bychom to chápali a přijímali
to bez zoufání, ale s dobrou křesťanskou nadějí! Přijít sežehnout
zemi ohněm, vzkřísit mrtvé a stvořit nový svět - to je dílo, vyžadující
od Stvořitele „menší námahu“, než vysvobodit nás hříchu. Celý svět
je stvořen, existuje a získá nový život jediným pohybem Božské vůle,
ale napravit padlého člověka, spasit nás, je mnohem těžší; bylo kvůli
tomu nutno provést jej celou historií, kterou lidský rod prožil a v
jejímž centru je zjevení Boha uprostřed lidí a Jeho pokoření se
až ke smrti na kříži.
Promítněme si před své zraky celý svět v průběhu jeho existence
- všechno viditelné je plně závislé na mravním stavu lidí, kvůli jejich
spasení je vše povoláváno k existenci anebo se obrací v chaos.
Jak bychom se mohli nezachvět a nevolat k Bohu o smilování!
Jak nevzdat vděčnost Bohu, tak podivuhodně vzdělávajícímu nás nedbalé.
Bůh vidí zvláštní nemoc současného vědomí - víru člověka ve vědu,
důvěru ve vnější poznání, dosažené vlastním úsilím; kvůli takovému
omezenému, přibližnému a otřesitelnému poznání odvrhnout Zjevení
Boží bylo trestuhodné - ale Přemilostivý se neodvrátil, neopovrhl
námi, nepohoršil se nad naší samodostačitelností a malověrností.
Skrze tutéž vědu, kterou lidé chtěli použít jako důvod k nevíře
a bezbožnosti, nám dává znovu možnost obrácení a pokání. Hle!,
dlouhá řada vědeckých faktů paleontologie, genetiky, molekulární biologie,
biochemie, astrofyziky, demografie a etnografie – nejrůznějších a na
sobě nezávislých oblastí vědy - a všechny v největší plnosti
svědčí o pravdivosti biblické zvěsti o stvoření světa! Řada lékařských
pozorování umírání a smrti člověka z posledních let nám dává nepochybné
svědectví existence duše v člověku a její samostatnosti vůči tělu.
Pro nevíru v Boha, v Jeho soudy a odměny, pro tělesný život,
který se omezuje pouze na zemi, se nedostává nejen mravního, ale i jakéhokoli
rozumného ospravedlnění. Náš rozum se jako nikdy předtím široce otevírá
k přijetí víry a k pokoře před vyšším Rozumem, Jehož skutky bez
pomoci zjevení nejsme s to postihnout. Co však může ještě bránit
přijetí víry? Ovšem, jako vždy - milováním hříchu a vášněmi zkažené
srdce, nepochopitelná šílená nesmyslná a hříšná zatvrzelost vůle.
Není-li to ještě jedno znamení přiblížení se konce dějin - že lidé
odvrhují Boha zcela vědomě a dobrovolně? Ježíš Kristus se zjevil,
těm, kdož přebývali ve tmě a stínu smrti, a daroval světlo rozumu
všem zatemněným nevědomostí. Zatemnění rozumu a srdce byly vyléčeny
Jeho Křížem a Vzkříšením. Pouze vědomě odporující a nepřátelské
vůle těch, kdo v Něm poznali Mesiáše a nepřijali Ho, zůstaly nepřístupny
Jeho léčení.
Současné nepřátelství vůči Bohu je však stejné. To totiž již není
jednoduše nevíra lidí, otrávených propagandou materialismu, upevňovaného
poukazováním na zkažený svět. Je to protivenství těch, kdo neoslavují
Stvořitele, i když k tomu mají možnost, nýbrž pěstují marné a prázdné
spekulace (Řím 1,21:
|