Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nasel jsem velice pekne svedectvi o setkani s Duchem svatym. Autor ho nechal verejne pristupne na sve strance, verim tedy, ze mu jeho zverejneni nebude proti mysli. Cely text je mozne najit na: http://www.ceplovi.cz/matej/clanky/svedectv.html Poprvé jsem se seznámil s termínem křest v Duchu skrze krásnou příhodu. Byl jsem na Kristininých narozeninách minulý rok v říjnu a tam jsem si poprvé pořádně všimnul sourozenců Bedrníkových. Jednak oba dva o něčem prohlásili, že je to ,,dost dobrý``, kteréžto adjektivum se mi nesmazatelně vrylo do srdce, a jednak jsem s Tomášem hrál ping-pong. To by ještě nebylo tak úplně důležité, ale on právě při tom pronesl jednu pro mě (a pro něj možná také) hluboce památnou větu. Během hry si povídal s Pavlem Křivohlavým (kterého jsem tam také zaznamenal poprvé) o čemsi a celý proslov (už nevím o čem byl) korunoval větou: ,,Víš, já nemůžu vydržet ten debilní charismatický úsměv.``

Pak zcela ztuhnul a vykřikl zoufale směrem ke mně: ,,Jé, promiň, Matěji.`` Tak jsem se dozvěděl, že existují nějací charismatici, a že jsem řazen mezi ně. Nezaváhal jsem ani vteřinu a zeptal jsem se, co to takový charismatik, za kterého mě pokládá, vlastně je. Cosi zmateně zablekotal a dále jsme se o celé věci nebavili. Ještě jedna důležitá věc se stala toho večera: vyprávěl jsem velice zmateně o tom, jak jsem uvěřil, a při té příležitosti jsem také prohodil, že je to velice zvláštní: Od té doby, co jsem uvěřil, je všechno úplně jinak, a přece je všechno vlastně úplně stejné. V té chvíli vedle mě přímo nadskočila radostí a souhlasem pomenší holka, která se ale zdála být starší než já: Míša Bedrníková. Snažil jsem se, mimo jiné, do tohoto dokumentu zakomponovat i všechny příchody nejdůležitějších osob na scénu. Tak toto byla chvíle, kdy jsem si uvědomil existenci Míšy, stejně jako při tom ping-pongu jsem si uvědomil existenci jejího bratra. Ale u některých lidí se mi jejich příchod ani při nejlepší vůli nepodařilo. Třeba u Jany Blažíkové (asi to bylo na některé Travné), nebo jestli jsem si poprvé všimnul Kristýny v mládeži, daleko později v Lštění nebo právě na těchto narozeninách. Nevím. Ale zpět k mým pochybnostem a otázkám o charismaticích, které následovaly po těchto narozeninách. Ptal jsem se následně i jinde, co to vlastně jsou Ti charismatici. Polovina lidí na mě téměř zavrčela cosi o fanatismu a nenávisti k rozumu, druhá skupina mi velice nadšeně začala vysvětlovat cosi o jakýchsi podivných duchovních darech, ale jinak jsem se nedozvěděl více. Když jsem se jich na to zeptal trochu důrazněji vyrazil jsem z nich zmínku o druhé kapitole Skutků apoštolských. Tak jsem si ji tedy přečetl a nebyl o mnoho moudřejší. O trochu více jsem se dozvěděl, když jsem byl společně s Horálkovými (tedy s Honzou a Janou Černou) a s Pavlem Řežábkem u Horálků na Jižní Moravě, v Javorníku. Hlavně tehdy Honza při návratu ve vlaku pronesl v delší větě cosi jako, ,,když na mě sestoupil Duch Svatý`` nebo něco podobného. Já jsem asi povaha natolik ukládací, že jsem si v duši uložil i tuto větu a pozvolna si to tavil. Dále jsem se stále ptal svého širého okolí, co to jsou vlastně charismatici zač a dále jsem narážel. Tak třeba, Michal Vogl se zatvářil strašně slušně a prohlásil, že by mě nerad urazil. Tím mně skutečně velice pomohl. Více jsem z něj vypáčil až po půl roce boje, proseb a zaklínání se, že se skutečně neurazím. Dost důležitá v tomto směru pro mě byla Travná, Vánoce '91. Totiž ani ne tak Travná jako taková, ale jedna dosti dlouhá rozmluva s Petrem Slámou (nevím, jestli ho znáte, student teologie, ze strašnického sboru, jeden ze sloupů společenství na Travné, nyní na rok v Izraeli). Rozmluva začala moji již tradiční otázkou, co to jsou ti charismatici. Na tuto otázku začal odpovídat způsobem pro mě do té doby nevídaně podrobným. Sám se označil za umírněného charismatika. Pak si s námi chvíli povídal, co on na to. A mimochodem, také pronesl památnou větu ,,... když jsem se já rozhovořil jazyky...``. Byla to velice zajímavá rozmluva. Jana Blažíková, která ji také poslouchala se odpotácela a poněkud šokovaná pravila: ,,Tak to já jsem byla také pokřtěna v Duchu a ani o tom nevím.`` (Když jsem toto psal, nevěděl jsem ještě co tím vlastně myslela). Pro pokračování tohoto vyprávění je důležité, že mně znovu obrátil zrak k slavné 12. kapitole 1. epištoly sv. Pavla do Korintu. Nemyslím, že by tato kapitola byla proti charismatikům a charismatům, zdá se, že sám Pavel mluvil jazyky, ale je zdůrazněním toho, že charismata jsou vyzbrojením do služby, že nejsou potvrzením kvalit obdarovaného nebo potvrzením dosaženého stupně ,,zduchovnění``. Pak se v celé věci nedělo dlouho nic a já se věnoval jiným věcem (totiž věcem, pokud vím, tak nejdůležitější ,,věcí`` o kterou jsem se zajímal byla Dana Hofmannová). Když tato záležitost končila fiaskem, odjel jsem se po rozchodu (nebo po čem) dorozhodnout na velikonoce do Krabčic a vůbec jsem netušil, že mě čeká další kolo mého střetávání s Duchem Svatým. Jako zarámování celé situace musím uvést, že tam s částí branícké mládeže byla téměř kompletní mládež sboru ČCE v Libni. Spolu s jedním bráškou, který pocházel z Vody života a ještě dalšími osobami způsobili, že celou tu dobu jsme si vyprávěli o Duchu Svatém, křtu v Duchu a podobných záležitostech. Bylo to značně divoké a dodnes jsem nepochopil, co se tam všechno odehrávalo. Můj konečný závěr z toho byl, že celá věc může mít něco společného s davovou psychózou, ale že výsledek je nepochybně dobrý. Protože z davu mám příšernou hrůzu, a chovám k nim hlubokou nenávist (to bylo jediné co mě vadilo na Listopadu 89'), nechal jsem si celkem zajít chuť, ale prosil jsem nadále pilně, aby mně bylo ukázáno, co to vlastně je zač. Myslel jsem přitom na jakési vysvětlení, na cosi výrazně intelektuálního. Ale poslechněte, bratře faráři, Pán Bůh je skvělej! On na mě viděl všechnu moji nedůvěru, všechnu moji zašprajcovanost a všechny strachy a barikády, které jsem si napřed vytvořil. A tak mně, zcela stejně jako v případě mého uvěření, dovedl k metanoia sám, a za okolností, které vylučovali jakoukoli psychózu. Na začátku tohoto textu jsem uvedl data 5. a 6. června. Ta jsou důležitá proto, že běh politických událostí se neřídí podle křesťanských svátků (zde svatodušních), a je důležité pro běh děje, že se celá záležitost odehrála v době trvání voleb. Pro mě tato skutečnost měla svůj výraz v tom, že jsem se těchto voleb účastnil nejenom jako aktivní volič, ale i jako člen okrskové volební komise, která zasedala ve škole na Náměstí Jiřího z Poděbrad (to je to vinohradské náměstí, kde je katolický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně z dvacátých let, který vypadá jako přerostlé nádraží). Několikrát denně jsem nakonec z komise odběhl, to bylo jednoduše možné, a zaběhl jsem do výše zmíněného kostela a prosil za výsledky voleb. Není divu, že po dlouhém dni (domů jsem došel až kolem jedenácté hodiny večerní), který byl navíc i velice únavný, jsem se velice rychle navečeřel (to bylo něco k půlnoci) a padl do postele jako podťatý. Ještě jsem se před spaním trochu pomodlil a trochu jsem se přitom rozpovídal. Nežli jsem vysvětlil, jak bych si to představoval s panem Mečiarem, a co si myslím o případném rozdělení Československa, mohlo být něco po jedné. Už si nepamatuji, o co jsem ještě prosil, ale vím, že už jsem měl pomalu pocit, že končím, a zbytek, že odložím na ráno. Nu, a pak se začaly dít věci, které je velice těžko popisovat. Souviselo to s dýcháním. Najednou mi začaly plíce nesmírně zhluboka pumpovat. Skutečně jsem v té chvíli na Ducha Svatého ani nevzdechl a nesmírně jsem se lekl, co se to děje. Dech se mi stále prohluboval, až jsem měl plíce jakoby až někde vysoko v krku. Věděl jsem v té chvíli s naprosto křišťálovou jasností, že já s tím nemám vůbec nic společného. Kdybych ale chtěl, věděl jsem zcela jistě, že bych TO dokázal silou svých plicních svalů zastavit, že bych dokázal omezit svoje dýchání do normálních mezí. Vůbec jsem netušil, co se děje (já vím, že již to samo o sobě je neuvěřitelné, ale je to tak) a tak jsem jenom zmátořil veškerou svoji energii a zaprosil nahoru cosi ve smyslu: ,,Pane, jestli to není od Tebe, tak ať to zmizne. Jestli to je Tvoje působení, děkuji a ukaž mi o co jde.`` Nejenom, že nic nezmizelo, ale moje dýchání se prohloubilo tak, že jsem měl velice vážné obavy o svoje zdraví. Tak jsem tam chvíli ležel, celkem zmateně jsem prosil o vyjasnění a dýchal jsem někde pod stropem. To už jsem začal docela jasně tušit o co jde a tak jsem jenom zcela zmateně přihlížel, co ve mě Duch Svatý působí. Po chvíli mi začaly z úst vycházet slova, kterým jsem nerozuměl. Vím, že jsem z toho byl zcela šokován. Bohužel, už před několika řádkami jsem se dostal daleko za hranice osobní sdělitelnosti a vypovídacích schopností jazyka. Nesmírně se mi vybavovala věta: ,,Mluvení jazyky to je jako, když sedíte na břehu krásného potoka, který protéká Vámi.`` Nemohu to nijak blíže popsat, protože skutečně český jazyk (a pravděpodobně ani žádný jiný) na takovéto události není zařízen. Povídal jsem jasně nějakou dobu (cca půl hodiny, přesněji to nevím, na hodinky jsem neměl čas ani náladu se kouknout). Skutečně se zájmem jsem pozoroval onen proud, který mnou protékal a velice jsem se podivoval jeho kráse, skutečně jako kdybych seděl na břehu potoka a přihlížel jeho zurčení. Možná, že je chyba, že se stále snažím Vám popsat vše, co jsem cítil, určitě celou věc zkresluji pro naprostý nedostatek jazyka, ale snad alespoň takto, v obrazech povýtce básnických, budu schopen nějak, i když hrůzně nedostatečně, vyjádřit, co je podstatou vjemu. Jak jsem skončil, to nevím, ale co si pamatuji zcela jasně je průzračný pocit čistoty a ulehčení a neuvěřitelná dávka pokoje, který mě následně zcela naplnil. Jenom jedna věc mi kalila dojem. A to obava, že tím vše skončilo. Než stačilo jenom povolit a nový jazyk, který trochu připomíná řečtinu, opět začal plynout mými ústy. Naprosto nemohu a nechci popřít, že v té chvíli jsem vskutku nepatřil k nejklidnějším lidem na tváři Země. Ovšem kdykoli posléze jsem chtěl, mohl jsem opět, tak jako oné první noci (usnul jsem asi až k třetí hodině ráno), povolit a jeden z krásných jazyků začal plynout mými ústy a jako dravý proud odnášet vzhůru vše co jsem chtěl vyjádřit. Napětí, nejistotu, nervozitu, ale i radost, požehnání a přímluvu. Přitom jsem již ale mohu být klidný jako ledovec a právem chápu, proč je mnoho lidí rozzlobených na ekumenický překlad Nového zákona a jeho termín mluvení ve vytržení. Možná, že onoho pátého června by byl takovýto termín přípustný, i když i tak vím, že to nebyl jenom pocit a i jinak o tom mám velice vážné pochyby (nevím, jak vypadá ideální nálada pro mocné nálady a jak vypadá osoba vhodná pro manipulaci davem, ale nemyslím si, že by to byl člověk velice utahaný, ospalý a především zcela sám), ale bylo to především skutečné mocné působení v mém životě. Pro všechny ostatní dny to je ale už naprostý nesmysl. Kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv jsem ochoten a schopen se rozhovořit plynně v několika cizích, i když pro mě zcela nesrozumitelných jazycích. Mluvení ve vytržení jakoby naznačuje jakousi výjimečnost jedinečného prožitku, propracovaného atmosférou. To je ale pro jazyky, alespoň jak já tomu rozumím, zcela nesmyslné, jako by bylo nesmyslné, docela normální modlitbu považovat za něco co se dá provozovat jenom v kostele, v neděli za zvláštní nálady a okolí, které by člověka zfanatizovalo. Jsem velice vděčný, že mohu dosvědčit naprostou civilnost tohoto daru Ducha. Od té doby jsem mohl zažít několikrát skutky toho, který nás vyvedl do svého předivného světla. Například se mně svědčení změnilo z jakési děsivé povinnosti skutečně v radost. Dokážu daleko lépe počkat a neříkat nic, dokud nejsem přesvědčen, že něco říkat mám. Bylo mi najednou dáno vést s někým osobní rozhovory aniž bych z nich měl pocit zoufalství, že jsem zase neřekl, co jsem říci měl. Skutečně vím, že když se nebudu cpát do popředí, mohu být oním poslušným potrubím a pomoci. Mohu věřit, že nepropásnu svoji chvíli, kdy bude třeba abych vykročil. Dokázal jsem svědčit svým rodičům, což považuji za ohromný dar i bez toho, aby se obrátili k Pánu na moje zavolání. Závěrem svého dopisu bych Vás chtěl požádat, abyste si nemyslel, že jsem se změnil v nebezpečného šílence. Stále vím a poznávám to den ode dne více, že bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící. Pokud bych si snad začal myslet, že jsem, pro svoje obdarování, lepší nežli druzí, bylo by snad lepší, abych nebyl obdarován. Tím, že jsem dostal, co jsem obdržel, jsem spíše více zavázán, protože jistě jsem nedostal jenom pro svoji radost nebo potěšení. A tak děkuji za všechno co jsem dostal, nebo za to, co dostali Ti, kteří budou moci mnou obdržet dary Boží, neboť (slyšel jsem to poprvé od Josefa Kemra v nějakém rozhovoru) nebyli jsme obdarováni my, ale ti, kterým svými dary posloužíme. Amen.