Grano Salis - Přijal jsem křest ohněm za ztracené

Přijal jsem křest ohněm za ztracené

Četla jsem toto "svědectví" a byla jsem šokována popisovanými psychickými projevy, které jsou vydávány za projevy Ducha svatého. Ti lidé nemohou být zdraví. To má být projev Torontského požehnání nebo Hnutí víry? Pro mě je je to naprosto nepřijatelné. Prosím pány teology, aby se k tomu vyjádřili.

Asi před rokem (psáno patrně roku 1998) jsem svému sboru v La Platě v Argentině sdělil toto: „Vrátím se asi za sedm dní. Odjíždím do Spojených států, na jedno místo kde je probuzení. Potom vám budu vyprávět, jaké to bylo.“ Prožíval jsem, že můj vztah k Bohu byl v naprostém pořádku. Myslel jsem si, že vše co potřebuji je nový Boží dotek, aby byla posílena moje služba. Zjevně jsem nehledal nic většího. Ale přišla mi na mysl jedna neobvyklá modlitba, která byla stále v mém srdci už několik měsíců: „Pane, jestli nechceš ještě jednou přinést probuzení, nechci už žít. Vezmi mě k sobě.“

Vždy, když jsem vyslovil takovou modlitbu, pokoušel jsem se získat kontrolu nad svojí duší. Konečně - měl jsem manželku a mojí službě se nedařilo nijak špatně. Proč se tedy mám takto modlit?! Ale další den jsem se takto modlil znovu a najednou jsem poznal, že mi Duch svatý položil na srdce břemeno: uvidět probuzení. Ve svém nitru jsem vlastně na probuzení nebyl připravený. Jel jsem tedy do Států, na místo, kde bylo probuzení. Tam jsem pak prožíval hodiny v Boží slávě, byl jsem nadšený Ježíšem. Další den jsem velmi časně odjel do Indiany, kde žila rodina mojí manželky. O dva dny později jsem šel do jednoho sboru, abych tam vyřídil pozdrav. V programu jsem dostal asi pět minut času, vlastně jsem chtěl bohoslužbu rychle opustit, abych kázal v jiném sboru. Když jsem předal svůj pozdrav, pastor řekl: „Pojďme se ještě za bratra Sergia pomodlit, aby, než odejde do jiného sboru, s sebou mohl vzít Boží oheň.“ Pak do předu zavolal mladé lidi a měli se za mě modlit. Modlili se za mě velmi klidně a najednou, aniž bych to chtěl, jsem kolem sebe začal mávat pažemi. Už jsem to nemohl kontrolovat a myslel jsem si: „To je naprosto nevhodné. Nikdo jiný se v tomto shromáždění neprojevuje.“ Pokusil jsem se s tím tedy přestat, ale najednou se začalo třást mé celé tělo. Padl jsem na zem a musel plakat, ale v příštím okamžiku jsem se zase smál. Skutečně jsem už nic neměl pod kontrolou. S pláčem jsem řekl pastorovi: „Nepřipusť prosím, abych rušil a přerušil bohoslužbu. Odnes mě prosím odtud ven. Pastor mi ale podložil ruku pod ramena a řekl: „Vůbec zde nerušíš. To je Boží přítomnost.“ Mé celé tělo se chvělo a stále znovu jsem cítil vlny Boží slávy. V této přítomnosti mocného Boha jsem zůstal sedm dní. Třetího dne, když jsem ležel pod ohněm pomazání Ducha svatého, bylo vše jiné. Probudil jsem se a v mém pokoji byl smutek. Byla to stejná nádherná Boží přítomnost, která mě den před tím objala, ale teď mi naháněla strach. Nejraději bych utekl, ale kam?! Začal jsem se modlit: „Už ne Pane, prosím! Nevěřím, že toho mohu více unést, ty jsi tak svatý.“ Lkal jsem: „Pane, co je to? Pane, vím, že tady něco není v pořádku. Prosím Pane, buď mi milostiv! Nezabíjej mě.“ Když jsem pak odpoledne šel na procházku, přišla na mě najednou Boží přítomnost a srazila mě na zem. Vytryskly mi slzy a Duch svatý mi začal ukazovat obrazy z mého života. Vyrostl jsem v křesťanské rodině, moji rodiče mě vyučovali Božím cestám, ale zde to bylo něco jiného. Bůh se tady staral o věci, na které jsem vůbec nenahlížel jako na skutečný hřích a o kterých jsem si myslel, že na nich snad Bohu nezáleží. Myslel jsem, že je zahladí čas, protože byly tak malé. Ve svém životě jsem akceptoval satanovu lež, že v sobě stále ponesu malé procento zla, ale Duch svatý mi v tom odporoval. Začal jsem plakat nad svými hříchy a za všechno, co jsem udělal, jsem se cítil odporně. Ve svém těle jsem cítil cosi jako horečku a bylo to, jako kdyby se mého těla zmocňovala nemoc. Potom ke mě Bůh začal mluvit: „Protože nejsi studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“ Byl jsem šokován. „Pane, stojím ve službě. Dělám to už léta. Kážu tvé slovo. Minulý týden jsem se postil, každý den se modlím. Jak jsem mohl být tak oklamán? Jak se mohlo stát, že jsem to ještě nikdy neviděl?“ A Pán řekl: „Přál jsem si, abys byl studený jako pohan. Potom bych tě mohl ještě jednou spasit. Nebo abys byl horký jako skutečný věřící, který mi dal 100% svého života. Potom bych tě mohl používat tak, jak chci.“ Pak mě Pán začal vyučovat: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější.“ Měl jsem veliký strach. V té chvíli jsem tomu nemohl uvěřit. Bůh mluvil ještě jednou zcela jasně a mi řekl: „98% svatosti nestačí.“ V tuto chvíli jsem ucítil, že celé moje náboženství, celá moje zbožnost, celá moje disciplína byla v jeho přítomnosti jako špinavé hadry. Bůh mě nepovolal k tomu, abych byl docela dobrý člověk, ale povolal mě, abych byl jako Ježíš. Plakal jsem a činil pokání. Později jsem šel zpátky do svého pokoje a krok za krokem jsem do svého života znovu začal přijímat Boží radost. Ale už jsem nebyl stejný. Byl jsem proměněný. Nabral jsem jiný směr. Než jsem opustil Indianu, abych se vrátil domů, dal jsem jednomu příteli své telefonní číslo do Argentiny. Právě se chystal, že si ho zapíše, když jsem viděl, že se jeho diář začal velmi silně třást. Podíval jsem se na něj, usmál se a řekl: „Přijmeš teď to samé, co mám já?“ A to už byl konec našeho rozhovoru. Pod Boží mocí padl na zem. Mimochodem, nacházeli jsme se na parkovišti. Vedle byla škola. Rodiče a děti se na nás dívali a viděli, jak se nějaký muž kutálí po zemi. Pomazání na něm bylo tak silné, že jsem myslel: „Doufám, že to nepřeskočí také na mě, jsme přece na parkovišti!“ Ale Boží moc přišla i na mě. Nevím, jak jsme tam byli dlouho. Bylo to silné. Vzpomínám si, jak se můj přítel tak třásl, že mu z prstu spadl prsten, čestný dar jeho univerzity. Sebral ho, zvedl a řekl: „Pane, teď vím: Ty z mého života nebereš jen zlé věci, ale bereš ode mě i ty dobré, abys mi mohl dát to nejlepší.“ Začal zvedat také svoji peněženku, klíče a všechno, co ještě měl. Řekl: „Pane, dávám ti svoji službu, dávám ti všechno. Nic mi nepatří, všechno ti předávám.“ Celý svůj život dal na 100% Ježíši. Sergio Scantaglini Offensiv 1/99 Info-Magazin TOS Tübingen

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace