poslal Majka2 Páté přikázání
„ Babi, ještě hůlku, ať si ji tu nezapomenete ! A mějte se tam
hezky ! “ volám a podávám do vrásčitých rukou neocenitelnou pomůcku,
která pomáhá babičce udělat alespoň pár těch nejnutnějších kroků. A
pak zřízenec s babičkou mizí ve výtahu ..
Běžná situace, stále a stále se opakující asi ve všech nemocnicích.
Starý nemocný člověk zůstává po své strastiplné cestě životem najedou
sám.
Není nikdo, kdo by se ho
ujal, kdo by mu posloužil, ztěží se v tom uchvátaném světe najde čas
na pár přátelských slov. A pak už zbývá jen ta smutná cesta do domova důchodců
nebo na oddělení pro dlouhodobě nemocné. Nespravedlivá tečka za životy
plnými práce, starostí a odříkání…..
Vybavují se mi chvíle, kdy babička Miková sedávala v křesle u
postele a vyhlížela pootevřenými dveřmi na chodbu. Čekala. Čekala, že z jejích
šesti dětí se objeví aspoň někdo. Čekala den, týden měsíc … U ostatních
se na pokoji vystřídaly návštěvy, povídali si. Ale babička Miková zůstávala
stále sama a její oči byly den ode dne smutnější. Kolik práce musela zvládnout,
aby vychovala svých šest dětí ? Kolik prádla musela vyprat a vyžehlit ?
Kolik brambor oškrábat k obědu ? Kolikrát si odřekla něco z toho,
po čem toužila, jen aby měla dost peněz pro potřeby svých dětí ? Kolik
bezesných nocí prožila, když děti stonávaly ? Kolik starostí, napětí a
obav přečkala, když děti studovaly ? Kolik slov útěchy i poučení a kolik
času vůbec věnovala svým dětem ? Tři z nich
jsou vysokoškoláci, mají dobré postavení. Aby to i těm ostatním
vynahradila, rozdala vše, co měla. I synovi dala plnou moc k tomu, aby v nemocnici
vyzvedával její důchod. A teď tu tiše sedí a trpělivě čeká… A dnes přichází
den, kdy se jistě dočká ! Ano. Po chodbě zahlédne svého syna. Radostí nemůže
ani promluvit. Těší se na společné shledání. Tak dlouho se neviděli…..
Najednou do jejího chmurného života zasvítili slunko.
Její elegantní syn přichází za vrchní sestrou: „ Sestro, tady mám
plnou moc a jdu mé matce vyzvednout důchod.“ „Ano. Půjdu to s vámi
vyřídit, ale chvilku počkejte, je na pokoji číslo dvě,“ říká vrchní
sestra a ukazuje pokoj, kde babička čeká. „ Ne, to není třeba. Chvátám.
Přišel jsem si pro ten důchod. A taky počítáme s tím, že matku přeložíte
na oddělení pro dlouhodobě nemocné. My se o ni starat nemůžeme“, tvrdá
slova doléhají až k babiččiným uším. „ Tak tedy pojďte“, říká
vrchní sestra a odchází s nevděčným synem vyzvednout těch pár
korun, které pro něho mají větší cenu než stará maminka …..
Jdu rozdat léky. Babička Miková
sedí v křesle schoulená a usedavě pláče. „ Babi, co je vám ? No
tak, neplačte“, hladím ji po vlasech a je mi jí líto. „ To už mu na mně
vůbec nezáleží ?!? To nemohl aspoň na minutku za mnou zajít ? Tolik jsem
se na něj těšila ! Vždyť já od něj nic nechci. I do té léčebny půjdu,
abych jim nepřekážela. Jen tolik jsem si přála, aby za mnou zašel. Já už
pro nikoho nemám žádnou cenu. Kde jsem udělala chybu ? Špatně jsem děti
vychovala. Nemají žádný cit. Tolik si přeji umřít …“ , a zoufalství
se mění v usedavý pláč. Ten neutiší ani moje slova, ani moje
pohlazení. Na zklamání v dětech neexistuje žádný lék…
Teprve nyní si uvědomuji hloubku, moudrost a nekonečnou lásku 5. přikázání:
„ Cti svého otce i matku, abys byl
dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ ( 2. Mojžíšova
20,12 ). Teprve teď si uvědomuji, kolik zoufalství se skrývá za porušením
Božích přikázání.
A vám všem, kdo prožíváte podobný žal, kdy se vám zdá, že vás
všichni opustili, právě vám ať v uších neustále zní jako útěcha
i naděje pár Božích slov: „ Nikdy tě
neopustím a nikdy se tě nezřeknu. Proto smíme říkat s důvěrou: Pán
při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk ?“ ( Židům
13,5-6) A i když náš pozemský
život jednou skončí, radujme se nadějí z Božích zaslíbení: „ Co
oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil
Bůh těm, kdo ho milují.“ ( 1. Korintským 2,9)
I naši nejbližší nás mohou zklamat. Naučme se s tím počítat.
Ale Bůh, Bůh je věrný a neopustí nás nikdy. Tady ani na věčnosti….
Majka2
( H.M)
