poslal Nepřihlášený
Hus jako součást své doby
Milí bratři a sestry, vážení přátelé,
chtěl bych v této „historické části“ našeho setkání připomenout či osvětlit historické souvislosti Husova vystoupení. Hus nespadl z nebe, jeho vystoupení šlo v linii lidí, jejichž jména by nebylo správné zapomenout. A je docela dobře možné, že tím, že zařadíme Husa do správných historických souvislostí, zmizí Hus - symbol, Hus - nedotknutelná modla, Hus, který rozděluje a bude tu Hus, dítě své doby, Hus, člověk, jehož postoje chápeme a s nimiž se ztotožňujeme ne proto, že se chceme ohánět husitskou tradicí, ale proto, že z techto hlubokých kořenů opravdu vyrůstá naše zbožnost.
Začněme nějakých 25 - 30 let před Husovým narozením u Karla IV. a jeho dovršení církevní organizace českých zemí. V dubnu 1344 ukončil dosavadní církevní závislost na Mohuči. Papež Klement VI. byl Karlův přítel a spojenec v boji proti Ludvíkovi Bavorskému, oproti tomu Ludvíkův spojenec a mohučský arcibiskup Jindřich z Virneburgu byl právě v klatbě, takže jeho případné námitky byly bezpředmětné. S oficiálním argumentem velké vzdálenosti a odlišného jazyka bylo tedy pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a jemu bylo podřízeno biskupství olomoucké a na podzim téhož roku i nově zřízené biskupství litomyšlské. Za nečekaný úspěch můžeme považovat i to, že nová univerzita měla i theologickou fakultu, protože avignonští papeži byla povýtce oddaní francouzským zájmům, které teologický monopol pařížské Sorbony nehodlaly pustit. Aby Karlova univerzita odolala nově vzniklé konkurenci Vídeňské univerzity (1365 - vévoda Rudolf), nechal Karel urychleně dobudovat i technické zázemí - kolej (jak jinak než Karlovu). Plánů bylo více (přivtělit ještě biskupství vratislavské, zřídit biskupství ve Staré Boleslavi, Mělníku a Slaném. Jenže vztahy mezi Prahou a Římem poněkud ochladly a za Klementova nástupce byly vysloveně nepřátelské. Ale Karel vládl dlouhých 32 let.
Karlova péče o církev byla nezměrná. Novostavba svatovítské katedrály se svými 88 oltáři toho byla zřetelným znamením. Jen Nové Město pražské získalo za Karlovy vlády 9 kostelů a 6 klášterů. (Za všechny bych jmenoval alespoň kostel svatého Karla na Karlově) Kostely, a v první řadě svatovítský chrám, pak byly naplněny ostatky, které císař sháněl kde mohl. V pátek po Bílé neděli byl v Praze „den svátostí“, o němž byly na Karlově náměstí (kde jinde) poutníkům s příslušnými obřady ukazovány.
Abychom však z Karla neudělali středověkého tmáře - byl to člověk zřetelné humanistické orientace. Známé jsou jeho styky s Petrarcou, méně známé, zato důležitější, jsou zákazy ordálů. Zůstaly jen „soudní souboje“,ale ani do nich nikdo nesměl být nucen s vyjímkou nařčení z vlastizrady, násilí na ženě na královském dvoře a odcizení královských statků. Zrušeno bylo též vylupování očí, uřezávání nosu a utínání končetin.
Dlužno přiznat, že na těchto osvícených zásazích do tehdejšího soudnictví měl první pražský arcibiskup a pozdější horký kandidát na papežský trůn, Arnošt z Pardubic, dávný přítel o deset let mladšího tehdy ještě markraběte Karla, se kterým se setkal za svých studií v Itálii. Setkání s „Devotio modrna“ moderní zbožností „praktické mystiky“ s důrazem na osobní zbožnost více, než na scholastické mudrování, ho hluboce poznamenalo. Z jeho spisů se mnoho nezachovalo, zvláště jeho autobiografické dílo se ztratilo, ale zachovaly se jeho rukopisné poznámky na okrajích jeho oblíbených knih. „Bázeň Boží nechť předchází všechno konání“ čteme hned na začátku. „I když jsi sám, snaž se, aby tvé skutky byly ctnostné a čisté, jako by byl přítomen celý svět“ čteme o kus dále. Na dalších stránkách vidíme jeho hlubokou úctu k tomu, co my nazýváme Večeří Páně. Máme tedy před sebou člověka hluboké zbožnosti.
Karel finančně vyčerpaný bojem o českou korunu, ponechal péči o univerzitu jejímu kancléři, tedy arcibiskupovi. I zde projevil Arnošt svoji rozhodnost. Vypsal mimořádnou daň pro všechny duchovní a z jejího výnosu zakoupil pro univerzitu první statky, z jejichž výnosu pak vycházely stálé důchody pro univerzitní profesory a z vlastních prostředků zajistil prebendu pro mistra teologie. K tomu nechával opisovat množství knih a nechával je též bohatě ilustrovat. Na Arnošta z Pardubic musíme hledět také jako na schopného politika ve službách církve. Díky opoře v panovníkovi po nástupu Karla na český trůn prakticky ustaly světské zásahy do ustanovování kněží a prosadil i (kanonickou zásadu) vynětí duchovních osob z pravomoci světských úřadů.
Představa nezávislého a tudíž toliko Bohu zodpovědného kněžstva, byla pravda lákavá, ale Arnoštovy představy o následující náboženské obrodě zde žel nedošly očekávaného naplnění. V majetku církve bylo třetina veškeré půdy a toto bohatství spojené s nezávislostí na světských panovnících, lákalo do služeb církve i lidi nehodné tohoto úkolu. Známý je z této doby pojem „mnohoobročnictví“, kdy jeden člověk pobíral důchod z několika církevních úřadů a v kostele se nechal zastupovat placeným zástupcem, tzv. „střídníkem“.
Tyto neblahé jevy podporoval dokonce i Řím. Až do nástupu Jana XXII. (1316) máme záznamy asi o 10 zásazích Říma na obsazení nějakého nižšího uprázdněného místa (beneficia), za Jana XXII. jich bylo vydáno 250. Za Janových nástupců byla tato praxe dovedena k dokonalosti, Na jednotlivá místa byly vypisovány jakési „pořadníky“ (expektance) a za zapsání na pořadník Řím okamžitě vybral daňovou zálohu. Tak za takové nižší beneficium platil farář do papežské pokladny polovinu svého prvního ročního příjmu.
Karel z pozice světské i Arnošt z pozice církevní se pokoušeli tento systém přinejmenším kritizovat, ale změnit ho nemohli. O to zásadněji pak zvláště Arnošt z Pardubic vystupoval alespoň proti těm zlořádům v církvi, které napravit mohl. „Statuta Arnosti“ - nový církevní zákoník - platil v církvi ještě po několik staletí. Zprávy z vizitací svědčí o pokutách, vězeních i zbavování beneficií za svatokupectví, mnohoobročnictví i morální přestupky mezi kněžími, řeholníky i řeholnicemi.
Stranou obrodného zájmu Arnoštova nezůstali ani laici. Je smutné, že zvláště zřízení univerzity a velké množství chudých studentů přispělo ke značnému uvolnění mravů v Praze. A tak do Prahy přicházejí kazatelé, kteří měli úroveň lidu pozdvihnout. Roku 1363 je to hornorakouský kazatel Konrád Waldhauser. Kázal německy u sv. Havla a potom v Týně a pod dojmem jeho kázání přestávaly bohaté měštky chodit do kostela v nádherných rouších, lichváři vraceli nedovolený úrok a studenti místo opíjení po hostincích přepisovali jeho postilu. Leč těžko kritizovat laiky a nevidět hříchy v církvi. Kritika obzvlášť křiklavých nešvarů - machinace s populárními ostatky (kupte si lahvičku egyptské tmy!), kšeftování s obzvlášť svatými místy na pohřeb těsně u klášterní zdi...) - přivodily Waldhauserovi obžalobu z kacířství a ještě před koncem procesu Waldhauser umírá. Jeho práce však nezůstala bez pokračovatelů.
Jan Milíč z Kroměříže. Řečnickému uměni se naučil během práce v královské kanceláři, ale tam se mluvilo latinsky. Když se zřekl svého postavení, nechal se vysvětit a po vzoru Waldhauserově se stal kazatelem, chtěl mluvit srozumitelně. Jeho hanácká výslovnost však přiváděla kostel do úplně jiného nadšení, než zbožného vytržení. Nebyl ani zkušený farář - neohlašoval ani úřední vyhlášky, ani církevní svátky. O to horlivěji mluvil o nutnosti nápravy mravů. A časem lidem došlo, že na jeho slovech je víc, než jen legrační výslovnost.
Mluvil i o konci světa a o příchodu Antikrista. Po rozhovoru s papežem Urbanem V. Milíč opustil představu tělesného příchodu Antikrista a pochopil, že ďábelské pokušení nepřijde v jednom člověku (jednou označil za Antikrista samotného císaře, ale ten mu velkodušně odpustil), ale v každém hříchu, který se dostane do církve. V sebemenším zlořádu přichází ďábel na tento svět a roztahuje v něm svoje sítě. „Antikrist je každý, kdo drží v zajetí boží pravdu a spravedlnost“ napsal zmoudřelý Milíč. Jako první v Čechách píše roku 1368 papeži svůj slavný dopis, ve kterém ho vyzývá ke svolání všeobecného koncilu, který by odstranil antikristovské zlořády v církvi samé. O rok později dokonce jede za papežem osobně, ale na cestě ho dostihla zpráva, že zemřel jeho velký učitel Konrád Waldhauser. Od něj se naučil německy (i když už nebyl nejmladší) a sám také čas od času německy v Týně kázal. Nyní začal takto kázat pravidelně. Kázal v Týně německy, ale také u Mikuláše, u sv. Jiljí i jinde. Kázal i pětkrát denně - česky pro běžný lid a latinsky pro studenty na univerzitě.
Kázal pražským nevěstkám a když i ony pochopily, že na jeho slovech je mnoho rozumného, vyprosil si na císaři jejich bývalý nevěstinec „Benátky“, přejmenoval ho na Jeruzalém, koupí i darem získal okolní domy a nechal je přebudovat na výchovný ústav, kde se bývalé prostitutky učily (dle starého hesla mnicha Benedikta) modlit se a pracovat, aby se mohly později vdát a žít normální život.
Proslulá byla jeho úcta k Večeři Páně. Praxe byla taková, že ke stolu Páně laici přistupovali jednou do roka a někdy ani to ne, Milíč říkal, že dvakrát týdně je základ a každý den by bylo nejlepší. Jako jeho učitel i on byl obžalován z kacířství. To je nejjednodušší a nejbezpečnější metoda, jak se nepohodlného kazatele alespoň na čas zbavit. Milíč tedy odjel za papežem do Avignonu. Skvěle se obhájil, na závěrečné hostině seděl na čestném místě po pravici jakéhosi kardinála, ale ještě před vynesením osvobozujícího rozsudku Milíč v Avignonu umírá a je pochován v Avignonské katedrále. (1374) Smrt nepřerve lásku, ale ani nenávist. Ještě téhož roku Milíčovi odpůrci prosadí zrušení „Jeruzaléma“ a objekt je dán do užívání řádu cisterciáků. Milíčovi žáci jsou pronásledováni - Matěj z Janova horlící proti přehnané úctě k obrazům a sochám a vyzývající ke čtení Písma a po milíčovsku k častému přijímání. Umírá po několika žalobách a vynuceném odvolání svých „bludů“. Vojtěch Raňkův z Ježova, („muž hrozného rozumu a obdivné paměti“) kazatel nad rakví Karla IV. (on ho nazval Otcem vlasti), ochránce Milíčův a teologický rádce Tomáše Štítného ze Štítného umírá v nedořešených církevních sporech s arcibiskupem. A situace v zemi se nelepší ani po stránce morální, ani po politické.
Ještě za života Karla IV. byl za krále českého a německého korunován Karlův syn Václav VI. Můžeme věřit, že zodpovědný Karel se postaral o náležité vzdělání a přípravu svého nástupce, ale moudří rádcové, kteří měli osmnáctiletého panovníka provázet v jeho panování, zestárli a pomřeli příliš brzy a na jejich místo se nedostali lidé jejich kvalit a schopností. A již vůbec neměli tito rádci v úctě církev a její výsady. Zábor církevního majetku byl denním chlebem a královští úředníci byli v takových případech shovívaví. „Žákovstvo“, tedy ohromné množství chudých „čekatelů na kostel“, kněží, kteří doufali, že když už ne tučnou prebendu, tak alespoň na čas seženou nějaké střídnictví, a do té doby se protloukali všelijak, znamenali pro církev dost velký zdroj problémů. A do toho právě v roce smrti Karla IV a Václavova převzetí moci (1378) dochází k papežskému schizmatu. Papež Urban V. se navrátil po 70 letech z Avignonu do Říma, ale záhy zemřel. Brzy zemřel i jeho římský nástupce. Byl tedy zvolen další papež - jenže francouzští kardinálové, kteří s Urbanem do Říma neodjeli, si v Avignonu zvolili papeže svého. Každý z nich se prohlašoval za jediného a oprávněného a toho druhého dal do klatby.
A dlužno také podotknout, že dva papežové znamenají v neposlední řadě dvojnásobný finanční nárok. Peníze se nejsnáze získávali prodejem beneficií. Do Václavových zemí přicházela bulla za bullou a stále propracovanější systém rezervací vymýšlel kličky pro „beznáhradové“ rušení starých rezervací, ale zapříčiňoval nekonečné spory o beneficia. Nebylo vyjímkou, že papež udělil beneficium několika lidem najednou (pochopitelně vybral peníze) a v jedné z provizí pak prohlásil všechny ostatní za neplatné. Papežský desátek ze všech duchovenských důchodů, čas od času vybíraný již za vlády Karlovy, se teď již vybíral každý rok.
A špatně to nevypadá jen v církvi. Proti Václavovi byl zvolen nový římský král a Václavova politika selhávala a to nejen v říši, ale i v Českém království. Václav se ve svých finančních potřebách opíral o drobnou šlechtu a města a výsledkem byly spory s vyšší šlechtou. O majetkových sporech s církví již byla řeč. Arcibiskup Jan z Jenštejna byl člověk mravně obdivuhodný a v zápase o obnovu církve nesmlouvavý, ale chyběla mu Arnoštova schopnost jednat s lidmi. Zasazoval se o svobodu církve, ale na královském trůně již neseděl Karel IV, ale jeho syn, jehož přátelé i on sám ze záborů církevních statků bohatli. I arcibiskup musel nakonec ze země uprchnout a jeho majetek byl - jak jinak - zabrán králem. Dá se pochopit, že touha po obnově církve, která se nebude donekonečna handrkovat o majetek, touha, která byla po tolik let živena ohnivými kazateli, nemohla zůstat trvale umlčena.
Když umíral bývalý rektor pařížské Sorbony a kazatel nad rakví císaře Karla Vojtěch Raňkův z Ježova, měl na paměti slib, který kdysi dal Milíči z Kroměříže - pečovat o Jeruzalém. Jenže ten, jak víme, v době Raňkovově smrti již léta neexistoval. A tak na smrtelném loži zapřísahal své přátele Jana z Cách (jeho vnuk vstoupí do dějin jako Prokop Holý), Matěje z Janova a další, aby Milíčův Jeruzalém obnovili. Jenže soudní spor o obnovu Jeruzaléma Milíčovci prohráli a objekt zůstal přidělen mnichům cisterciákům. Matěji z Janova je na kněžské synodě zakázáno kázat v duchu Milíčově. Zdálo by se, že všechno je proti, ale poslední prosby Vojtěcha Raňkového z Ježova neměly být zapomenuty - vždyť u jeho smrtelného lože stál i známý a bohatý pražský kupec, staroměstský konšel jménem Kříž.
Když ne Jeruzalém, tak se to bude jmenovat Betlém - na památku ostatku betlémského děťátka, který měšťan Kříž kdesi získal. Když ne ústav pro pomoc padlým dívkám, tak kazatelské místo. Však ono nezůstane jen u něj! Sám arcibiskup Jan z Jenštejna byl přítomen položení základního kamene a na Křížovu žádost staroměstští konšelé osvobodili kapli ode všech berní a poplatků. Z jedné strany kaple stál dům kupce Kříže, z druhé strany dům Anežky, posledního potomka Tomáše ze Štítného. Do budoucna se počítalo, že by oba domy později sloužily jako jakási střediska křesťanské služby pro muže a na druhé straně kaple pro ženy, aby tak odkaz Milíčův byl naplněn co nejvěrněji.
Občanská válka r. 1393 a sní spojené finanční obtíže Křížovy rodiny protáhly stavbu kaple a zastavily rozsáhlý projekt, ale v říjnu 1394 byla kaple konečně vysvěcena. Neměla lavice, aby se do ní vešlo více lidí a těch také bývalo až na tři tisíce. Pod podmínkou, že nebude mít jiné zaměstnání, zajistil kazatele finančně další z Milíčovců - Hanuš z Mühlheimu, pán v Pardubicích. Sám přítel králův zajistil pro Betlém podporu světskou, jeho žena, sestra arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburku, zajistila podporu církevní. A mezi univerzitou navrženými kazateli pro Betlémskou kapli pak také sám Hanuš v březnu 1402 vybral asi třicetiletého mistra svobodných umění a před dvěmi lety vysvěceného kněze Jana Husa, pod jehož kazatelnou byl pak o tři roky později také se vší úctou pohřben.
Dále již je situace vcelku známá - ještě roku 14202 je Hus zvolen děkanem artistické fakulty a v příštím roce se již na fakultě bouřlivě diskutuje o knihách Jana Viklefa, která z Oxfordu dovezl Husův přítel Jeroným. 45 Viklefových a Husem obhajovaných článků, bylo odsouzeno jako blud a sám Hus musel vydat svoje opisy Viklefových knih ke spálení. A jako před ním Waldhauser, Milíč i Matěj z Janova i Hus byl „tradičně“ okolními faráři obžalován u papeže z kacířství. Dlužno dodat, že papežové v té době již nejsou dva, ale tři - ten třetí, zvolený na koncilu v Pise, který přijal jméno Alexandr V. zemřel ani ne po roce a na jeho místo nastoupil Baltasar Cosa pod jménem Jan XXIII. A nesla se šeptanda, že svému předchůdci do hrobu tak trochu dopomohl.
Za tímto papežem stál král Václav. Po jistém zdráhání za ním stál i arcibiskup a po dekretu kutnohorském za ním stála i univerzita. Za Husa u tohoto papeže orodovali pražští arcibiskupové Albík z Uničova i jeho nástupce Konrád z Vechty. Jenže Hus kritizoval prodej odpustků, a podstatná část ze zisku z jejich prodeje měla připadnout právě Janu XXIII. a on peníze tak zoufale potřeboval na verbování vojáků proti Ladislavu Neapolskému. Viklefem nadhozená otázka, jestli je opravdu nutné papeže poslouchat ve všem, co si zamane a jestli není lepší zůstat jen u Písma svatého a cokoliv, co k němu lidé přidali, z církevní praxi vyházet, se v Husovi ozvala znovu a silněji. Asi mu došlo, že jde-li o pravdu, je třeba jít třeba proti všem. Proti Husovi již stála univerzita, která se rozhodla stát za papežem stůj co stůj, stojí proti němu arcibiskup, který má plné zuby, toho, že mu každý předhazuje, že jsou Čechy plné Viklefských kacířů, to samé vadí i králi. Proti prodávání odpustků se pod vlivem Husovým postavili tři mladíci. Všichni byli popraveni a Hus je slavnostně pochoval v Betlémské kapli jako nová „neviňátka“, kterým byla kaple kdysi zasvěcena. Můžeme v tom vidět poslední kapku do poháru. Když byl nad Prahou vyhlášen papežský interdikt a v Praze se, dokud v ní bude Hus, nesměly sloužit mše, křtít, oddávat ani pohřbívat, Hus odešel do jižních Čech a později na Krakovec na Rakovnicku. A vytrvale káže a píše své nejslavnější spisy. Z Krakovce pak v říjnu 1414 odjíždí do Kostnice, kde je o necelý rok později jako zatvrzelý kacíř a obhájce Viklefských bludů odevzdán světské moci k upálení.
A v této chvíli se z člověka Husa se stává Hus - symbol. Teologické otázky o církvi, které (přinejmenším oficiálně) přivedly Husa na hranici se po jeho smrti řeší je krátce a výhradně na akademické půdě. Navrch získává otázka kalicha, ke které se Hus mohl vyjádřit jen v listech z Kostnice a ve které byl sám osobně velmi rezervovaný. To, co si husitství z Husa bere, je vlastně jen jméno a linie, ve které vystoupil. Staletá tradice „Devotio moderna“ - zbožnosti založené na osobním vztahu k Bohu, Arnošta z Pardubic, Waldhauserovská, Milíčovská, Janovovská, Štítného, tradice Vojtěcha Raňka z Ježova - tedy souhrnně tradice touhy po obnově církve, obnově, která musí začít u každého člověka a pochopitelně u těch, kteří stojí v jejím čele na prvním místě.
A bude to nějakých 50 let po Husově smrti Jednota bratrská, která zcela v duchu této tradice rozpozná, že nejde o teologické nuance, byť by to byla otázka kalicha, ale o nouzi spasení, tedy o spásu a život věčný. O osobní zodpovědnost každého z nás před Bohem. A tak ponese tuto pomyslnou zapálenou pochodeň vstříc Martinu Lutherovi, který nalezne v Písmu tu zapomenutou pravdu, že v tomto osobním zápase každého člověka nám Bůh vyšle vstříc, aby se o svou spásu nikdo nemusel bát.
Hus nebyl ani první, ani jediný, ani ve svých názorech či postojích vyjímečný představitel této linie. Vyjimečným ho učinila jeho smrt a okolnosti, které po jeho smrti nastaly. Nechci Husa a jeho snahy o náboženskou obrodu ani v nejmenším snižovat. Jde mi o to, aby nám Hus - symbol nezastínil ten široký proud touhy po obnově církve. Pak totiž můžeme spravedlivěji hodnotit třeba husitské války, ale co především - můžeme do tohoto proudu vstoupit, neustrnout na věčném ohlížení se do minulosti, ale čerpat z tohoto proudu impulsy pro obnovu církve a společnosti i v dnešní době.
Děkuji
V. Martínek
----
Kadlec, Přehled českých církevních dějin
Rejchrt, Taková dlouhá cesta
Kaňák Významné postavy husitského revolučního hnutí
