Kdo je evangelikál? Expanzi pojmu evangelikál rozebírám také v článku  Nad Životem víry 99 . Zde jen připomenu, že zdaleka ne vždycky se společenství věřících kolem tohoto časopisu sebedefinují jako "charismatici". Právě letos roste počet případů, kdy způsob, jakým tyto skupiny prožívají svoji víru, označují jako "evangelikální" .

Domovská stránka Života víry hovoří o tom, že tento časopis zprostředkovává spektrum evangelikálních pohledů (sic!) . Podobně zastřešil tímto termínem tzv. Velkou stránku Jednotu bratrské Jarek Pleva ve svých vstupech v pořadu Cesty víry 10.10. 99, věnovaném právě rozdělení současné české provincie Jednoty bratrské. "Evangelikál" je ovšem termín nikoliv zbrusu nový. Označovali se jím od 60. let skupiny věřících odmítajících liberální a někde i ortodoxní bohosloví, skupiny zdůrazňujících především osobní odpověď věřícího na povolání evangelia, chápajících Bibli jako Boží slovo, částečně však akceptující vědeckokritický přístup k biblickým textům namísto statického vnímání Bible tak, jak ho praktikují fundamentalisté . Ústředním bodem evangelikálního dogmatu je však "znovuzrození" a ne "křest Duchem svatým", velké téma letničních, ba naopak , evangelikální skupiny ve velké většině letničně-charismatické pojetí víry příkře odmítají . V porovnání s tím je jasné, že tento pojem byl přeznačen, ne-li dokonce přisvojen někým, kdo se k němu původně ani nehlásil. Dnes totiž tento pojem zasahuje letniční, klasické charismatiky, hnutí víry, Vinici, a torontské. Nelze přehlédnout, že v sobě nese kladný potenciál a budí sympatické asociace. Poměrně snadno je přijímána představa, že evangelikál je horlivý, důsledný, opravdový, na slovo vzatý. Hloubka prožitku víry se tak mimoděk upírá těm, kdo se do krabičky s nápisem "evangelikál" jaksi nevejdou. Zatímco liberál údajně nebere vážně Bibli, není znovuzrozen, nepěstuje život, který by byl v souladu s křesťanským vyznáním, nýbrž zhusta žije co nejzhýraleji holdujíc nikotinu, alkoholu a mimomanželskému sexu, evangelikál je spalován horlivostí ve službě Pánu a bližním co vzor vroucí opravdovosti. Lehká samozřejmost, s jakou se takový pohled ujímá, vede k snadnému přehlížení každého příkladu, který by tento zjednodušující pohled zpochybnil. Kdo z novopečených evangelikálů ví, že Albert Schweitzer , člověk, který křesťanské pomoci dal úplně vše, byl liberál ? Kdo tuší, že K. Barth věřil v Kristovy zázraky ? Přesto např. Dan Drápal, teologicky vzdělaný, neví, proč by K. Barth měl být vnímán jako "orthodox" a odlišen od "liberálů". ALe zpět k "evangelikálům" : Není možné, že svým obsahem je vlastně pojem evangelikál velmi integrující ? Probouzí velmi kladné asociace: evangelizace, věřit slovům evangelia, být důsledný, otevřeně vyznavačský. Evangelikál se tak stal Mirkem Dušínem křesťanského panoptika . Právem či neprávem ? Kolik vzácných lidí jsme přehlédli, protože slouží pod jinou vlajkou ? Nebo má pravdu skeptik , který se obává, že se dokonce označení evangelikál stalo úkrytem pro ty, kdo se kompromitovali výstřelky natolik, že jsou pro širší křesťanskou obec nepřijatelní? I pak se integrace k evangelikálnímu pólu dá chápat jako přirozený proces.
Jenže věci nejsou tak jednoduché, jak by se zdálo. Na pomyslné stupnici "vpravo" od "evangelikála" tak, jak je prezentován v Životě víry, stojí evangelikál klasický, který vůči evangelikálu nového směřování má řadu podstatných výtek. Jestliže totiž evangelikál nového směřování se vymezuje proti tzv. liberálovi vírou v doslovné a závazné přijetí kánonu Písem, pak by měl vědět , že nejbolestivěji evangelikála klasického zraňuje především opakem téhož, totiž nabíráním a praktikováním doktrín, které v Bibli mají stěží oporu. Více viz Biblické a nebiblické důrazy v charismatickém hnutí . Zde jen několik podstatných bodů, na nichž se evangelikál a charismatik za něj se vydávající dělí:

1. tradiční evangelikál sice věří ve vliv demonských mocností v povětří, ale nezápasí s nimi pomocí metafyzických manipulací na kopcích, nepřikazuje jim, co mají dělat a kam mají jít, místo toho vysílá své modlitby ke Kristu. Cokoli jiného pokládá za magické praktiky a vyhýbá se jim
2. nekoná experimenty s Duchem svatým, ani nepěstuje kult , který Ducha svatého isoluje od Krista, nýbrž prací Ducha rozumí pozorovatelnou pomoc od Boha, kterou zakouší ve své službě. Neomezuje dary Ducha na letniční kánon.
3. uznává autority v Církvi, ale couvne před každým nárokem autority, která by popřela všeobecné kněžství věřících. Neuznává žádné mimořádné finanční nároky "autorit" a neslibuje jim ten díl poslušnosti, který náleží Bohu
4. prožívá liturgickou bázeň ve vztahu k Božímu domu a stolu Páně, a má jasnou konzervativní představu o tom, jaké typy projevů a kulturního pozadí na tato místa patří.
5. ve shodě s reformačním pojetím staví do centra bohoslužby čtení a výklad Písma. Je ujištěn z Písem, že Ježíš je přítomen tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, a nehlásí se k učení, že na začátku bohoslužeb musí být nejprve chvalami vytvořen jakýsi "kanál" do nebe, "pročištěno ovzduší" , nebo "Ježíš pozván do společenství". Otvírá proto Písmo po 10 minutách a ne po hodinovém omílání popěvků.
6. v etické oblasti prosazuje nerozlučnost manželství a stěží přijme omluvu pro druhý či třetí sňatek.
7. je mu podezřelá každá nestřídmost v životním stylu a pokládá ji spíše za projev cizího nežli Svatého ducha .