poslal pepř
Kam s Bohem v "nové" Evropě
Debata v evropském Konventu se stočila i na téma, které připadá většině lidí u nás jako nepatřičné, zpozdilé, a ti, kdo je prosazují, jako podivínští staromilové. Sporná otázka zní: Má se příští evropská ústava dovolávat Boha jako Stvořitele nebe i země a křesťanství jako ideje, jejíž síla kdysi vytvořila Evropu coby svébytný útvar?
Češi nejsou jediní, kdo pro takový nápad nemají dosti porozumění. Platí-li domněnka, že jsme nejvíce sekularizovaným národem Evropy, budou ho asi mít nejméně. Dovolání se Boha (invocatio Dei) však není všude pokládáno za relikt minulosti. Má dosud pevné místo v americkém Prohlášení nezávislosti i v některých současných ústavách (např. německé, polské).
Nikdo informovaný nepopře historickou skutečnost, že za svůj duchovní profil vděčí Evropa právě křesťanství a že i odkaz židovství a řeckořímské antiky přejala jeho prostřednictvím. Méně uznání (neprávam) sklízí fakt, že bez jeho průpravy by nebyl možný rozvoj moderní vědy a že i demokracie mohla vzniknout na duchovní půdě jím připravené.
Demokracie totiž není možná bez - víry. Mlčky předpokládá víru v rozum ( v možnost odlišit pravdu od nepravdy, dobro od zla), v obecné dobro a rovnost lidí. Lidé jsou si přece ve všech ohledech nerovni krom jediného: rovnosti před Bohem. Zde má kořen i idea lidských práv. Jak jinak ji zdůvodnit?
Relativizace těchto předpokladů je na postupu (důsledek eroze víry v rozum), ale jaksi se tím vytrácí i víra v životnost demokracie. Proč? Zde je odpověď Hany Arendtové, žačky Husserlovy: "Nic tak neodlišuje masy současnosti od minulých staletí jako ztráta víry v poslední soud: ti nejhorší se přestali bát a ti nejlepší ztratili naději..."
To vše lze svobodně nepřijmout, duch zajisté vane, kam chce. Je tu ale ještě jeden nesmělý poukaz, pragmatický: Státy se udržují idejemi, jimiž vznikly (a nejen státy, ale i EU). Důkazů poskytlo dvacáté století dost. V nevzrušených časech nejsou tyto ideje vystaveny zatěžkávací zkoušce, to se děje v dobách krizí. Jejich síla je úměrná míře ochoty k sebeoběti v jejich jménu. třeba bránit je s nasazením života, není-li vyhnutí.
Která idea podnítila reintegraci Evropy po několika stoletích jejího rozpadání? "Otcové-zakladatelé" - Adenauer, Schuman, de Gasperi - se tím netajili.Byli věřícími křesťany (katolíky) a po masakrech dvou světových válek, holocaustu a tváří v tvář sovětské hrozbě se jejich vize nové Evropy opřela o vědomí, že tu kdysi jakási Evropa existovala. Byla to naivita? Staromilství?
Sovětská hrozba pominula, hrůzné vzpomínky pohasínají, pokolení vyrostlé v ovzduší "hospodářských zázraků", příslibu státu blahobytu, je odmítá vzít za své. Vize nové Evropy se scvrkla. Vědomí jakých hodnot dnes zdůvodňuje vznik, trvání a rozšiřování EU? Mírové soužití a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil atd. To není málo. Obstojí to v zatěžkávací zkoušce? Budou Evropané ochotni hájit tyto hodnoty s nasazením života, nebo i jen zřeknutím se zamýšlené kariéry, nebude-li vyhnutí? Tou zkouškou může být ledacos, zevnitř i zvenčí, invaze narkomafií, islámského i jiného terorismu, korupce elit, demografický propad, vykořeněnost mladé generace...
Polemiky v Konventu o tom, zda zapřáhnout Pána Boha do společného díla, vyvěrají i z nejistoty, zda existuje ještě jiné zdůvodnění EU než očekávaný ekonomický výkon.
Petr Příhoda
autor přednáší etiku na 2. Lékařské fakultě UK
