Rizika vstupu ČR do Evropské unie

Od doby stavby Babylonské věže byla v padlém lidstvu zřetelně přítomna touha po sjednocení. Jak ukazuje Písmo, tato snaha měla obvykle specifický účel a motiv: Ž 2,2 “Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho.” V současné době se připravuje referendum, které má rozhodnout o vstupu ČR do Evropské unie.

Přitom vstup do EU představuje zcela zásadní změnu v mezinárodním postavení našeho státu a rozhodujícím způsobem ovlivní život jeho občanů. Nahlédněme tedy do krátké historie starého kontinentu a posuďme snahy evropských představitelů o dosažení jednotné Evropy. Podívejme se na důsledky, které má tato snaha pro jednotlivé státy a jejich občany a také na pravděpodobné následky pro církev.

1. Krátký přehled historie pokusů o sjednocení Evropy Jako první nadnárodní říši v Evropě můžeme vidět říši Římskou. Okupaci Palestiny v biblických dobách, jakožto i krutá pronásledování prvních křesťanů římskými vládci můžeme rozeznat již v listech Nového zákona, stejně jako i v pozdějších spisech církevních otců. Na Římskou říši měla později navazovat Svatá říše římská, která byla založena na myšlence sjednocení Evropy do jedné říše, duchovně podřízené papeži. Tato univerzalistická koncepce, prosazovaná po staletí katolickou církví, hlásala sjednocení všech lidí (resp. národů) do jednoho státního útvaru, jehož panovník (světský vládce) by byl duchovně podřízen papeži. Tato teorie dvou mečů, z nichž ten duchovní (katolická církev) je nadřazen světskému (panovník) byla nejjasněji vyjádřena v papežské bule Unam sanctam a ačkoli tato bula byla později odvolána, provázely snahy katolické církve o vládu nad sjednocenou Evropou celá staletí. K pokusu o sjednocení Evropy došlo například již v ottonském cézaropapismu (nejvíce u Otty I.) a poté se o sjednocení snažili i ostatní císaři Svaté říše římské. V dalších staletích stále docházelo k zápasu mezi mocí světskou, reprezentovanou římskými císaři (nebo králi) a mocí duchovní, reprezentovanou papeži. Snahy o cézaropapismus a proti nim stojící snahy o papocézarismus byly právě vedeny ideou sjednocení Evropy pod jednu univerzální vládu. V době své největší síly si Svatá říše římská v krutosti se svojí předchůdkyní v ničem nezadala. Na krutovládu papežů a s nimi spojených světských panovníků doplatila celá křesťanská hnutí, jako byli valdenští, ale i jiná neortodoxní hnutí, např. albigenští, kteří byli vyvražděni křížovými výpravami. Další perzekvovanou skupinou byli Židé. Po definitivním zániku SŘŘNN 1806 se idea jednotné Evropy načas rozplynula. Územně byla oživena až německou expanzí, která vyústila do 1. světové války a následně ožila v myšlenkách Hitlera a Mussoliniho, resp. v myšlenkách nacismu a fašismu. Mnoho z těchto snah o nadnárodní uspořádání Evropy nemůžeme pochopit bez porozumění pojetí německé státnosti a tomu odpovídajícímu pojetí národa, nezakládající se na příslušnost k samostatnému, svrchovanému státu, nýbrž na příslušnosti k německému národu, resp. k “německé krvi”. Jinými slovy: Němcem není ten, kdo se narodil na území Německa, nýbrž ten, kdo se narodil německým rodičům. Jde o pojetí národa, kdy je příslušnost k národu daná jazykem a “krví”, popřípadě kulturními faktory. Toto pojetí je v protikladu k politickému pojetí národa jako společenství občanů určitého svrchovaného státu (bez ohledu na jejich jazyk, jejich předky – “krev” a další faktory). Za skutečného Němce se tak považuje nejen dítě německých rodičů narozených v Berlíně, ale i dítě německých rodičů narozené v Liberci, či v Praze. Tak mnohokráte v historii docházelo k situacím, že Němci za své území považovali oblasti, které sice patřily k územím jiných států, avšak byly osídleny většinou Německého obyvatelstva. Typickým příkladem je situace Sudet před vypuknutím 2. světové války. Němci, kteří v historii dlouhá období neměli územně jednotný stát, se však cítili předurčení k tomu, aby své teorie vládnutí poskytli i ostatním, slabším národům, a to mnohdy násilnou cestou. Bez pochopení tohoto pojetí státnosti nelze pochopit ani konstrukci Evropské Unie, popírající oprávněnost svrchovaného, suverénního státu (dnes nazývaného jako tzv. “národní”). Toto pojetí vychází z předpokladu, že konfliktům mezi státy se zabrání tím, když se odstraní jejich svrchovanost (způsobilost rozhodovat o svých záležitostech samostatně, nezávisle na jiné vnější moci) a tato svrchovanost se přenese na nějaké nadstátní orgány. Podobný odpor k svrchovanému samostatnému státu jako instituci se projevuje v myšlenkách komunistického hnutí. O sjednocení Evropy a potlačení role suverénních států tak ve 20. století usilovali nejen nacisté ale i komunisté. Obě světové války byly způsobeny právě snahou o sjednocení Evropy, v případě 2. světové války nacisty výslovně deklarovanou (jako Evropa sjednocená do Třetí říše). Principiální shodu nacistických myšlenek o jednotné Evropě a “společném evropském osudu” s myšlenkami zakladatelů soudobého projektu sjednocení Evropy přesvědčivě dokumentuje významný britský politolog a historik John Laughland ve své knize Znečištěný pramen. Ačkoliv je projekt Evropské unie veden snahou zabránit konfliktům a válkám mezi státy, celá historie našeho kontinentu dokazuje, že tyto snahy se naopak staly příčinou řady válek, především obou válek světových. Z historického hlediska tak můžeme vidět, že snaha o sjednocení Evropy do jednoho útvaru, který měl nahradit samostatné a suverénní státy, vždy směřoval k totalitě a k diktatuře. Svobodné a demokratické uspořádání zde naopak existovalo pouze v samostatných, svrchovaných státech, vymezených svými hranicemi, které neaspirovaly na vládnutí v rámci celé Evropy.
2. Ústavní základy, filozofie vládnutí EU Vládnutí v demokratickém státě, který klade důraz na svobodu svých občanů, vychází z poznání, že člověk je nadán určitými právy, která nejsou dána státem a právě proto, že tato práva nepocházejí od státu, stát do nich nemůže zasahovat, ale musí je před svévolnými zásahy chránit (viz např. pojetí v deklaraci nezávislosti USA a v Dodatcích Ústavy USA). Ústavy demokratických států to mnohdy vyjadřují slovy, že tato lidská práva jsou nezadatelná (stát je nedává), nezrušitelná (nelze je zrušit žádným aktem státní moci), nezcizitelná (ani člověk sám se jich nemůže vzdát) a nepromlčitelná (člověk je neztrácí ani tehdy, když je ze svého rozhodnutí nevykonává). Naproti tomu v totalitním systému má stát právo na celého člověka a člověk má ta práva, která mu stát dá. Proto je v demokratickém, svobodném systému věnována velká pozornost ústavně zakotveným pojistkám, omezujícím moc státu a jeho zásahy do sféry lidských práv a zabraňujícím zneužití moci. Všechny mocenské orgány jsou podrobeny jasně stanovené kontrole. Je zde určená působnost, pravomoc a způsob kontroly, jasně vymezená odpovědnost i její hranice. Proto je v základech takového státu ústavně zaručená dělba moci na moc zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a soudní (nezávislé soudy). Tyto moci jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolované a systémem řady pojistek vzájemně vyvažované do rovnováhy. Naproti tomu vládnutí v totalitních státech vychází z jednoty moci, kde neexistuje dělba na moc výkonnou a zákonodárnou. Výkonná moc má pak obvykle současně významné pravomoci zákonodárné, popřípadě soudní. Nyní se podívejme na strukturu uplatňování moci v EU, kde jsou nejméně dvě velmi alarmující skutečnosti. Za prvé: celá filozofie vládnutí v EU nevychází ze zaručených práv, do kterých vláda nemůže zasahovat. Nejsou jasně vymezeny nepřekročitelné hranice pro uplatňování moci a mocenských zásahů vůči občanům. Názorným příkladem je Charta základních práv EU, což je zatím právně nezávazný dokument, který se má stát jakousi “ústavou” EU. Tato charta je odrazem pojetí, kde základní práva dává stát a proto jsou generálně omezitelná. Její článek 52, odst. 1 výslovně říká, že kterékoli základní právo občanů (například svoboda slova) může být omezeno, je-li to “nezbytné” a v souladu s “obecným zájmem uznaným EU”. Takto státní moc může omezit kterékoli právo občana, aniž by byly specifikovány důvody a meze takových omezení! Za druhé: vládnutí v EU není založeno na dělbě moci, ale na jednotě moci. I když existuje Evropský parlament (EP), jeho pravomoci nejsou zákonodárné (nanejvýš se v některých případech může spolupodílet na zákonodárství při spolurozhodovací proceduře). Ačkoli EP má název parlament, jeho faktická oprávnění zdaleka neodpovídají oprávněním, typickým pro parlamenty demokratických států. Evropský parlament dokonce nemá ani zákonodárnou iniciativu, nemůže zrušit žádný právní předpis a u většiny z nich nemůže ani zabránit jejich přijetí (s výjimkou předpisů, přijímaných spolurozhodovací procedurou, kde EP může zabránit jejich přijetí). Zákonodárnou moc má Rada EU, která je tvořena ze zástupců výkonné moci (což je typický prvek autoritativních a totalitních režimů) a není odpovědná voličům ani žádnému volenému orgánu. Dále má zákonodárnou moc Evropská komise, která je výkonným orgánem EU (jakousi “vládou EU”). V demokratickém světě neexistuje stát, kde by se jeho zákonodárné orgány nevytvářely volbami, jejich členové by nebyli voleni v pravidelně se opakujících volbách. V EU se přesně toto děje a navíc se členové nevolených zákonodárných orgánů EU scházejí, jednají a přijímají rozhodnutí v uzavřenosti. Přitom, jak bude řečeno dále, právní předpisy se*****árního práva EU (nařízení, směrnice a rozhodnutí), přijímané těmito nevolenými orgány bez demokratické kontroly, mají v případě rozporu přednost před zákony, přijímanými demokraticky zvolenými parlamenty členských států. Takové sloučení zákonodárné a výkonné moci přímo vylučuje pojistky proti zneužití moci a spolu s absencí demokratické kontroly je nesmírně nebezpečné. Vždy v historii vedl systém vládnutí, založený na podobných principech, k diktatuře a potlačování svobody občanů. Sami představitelé EU jsou si těchto věcí dobře vědomi a byli za ně konzervativními politickými kruhy, zejména z Velké Británie, mnohokrát kritizováni. Jsou proto nuceni je uznat a vlastními slovy je označují jako “demokratický deficit rozhodovacích procedur EU.” Připomeňme, že v čisté podobě byl tento systém, založený na jednotě moci zákonodárné, výkonné a soudní, realizován nacisty v Německu a komunisty v SSSR a státech sovětského bloku. Rovněž soudnictví v pojetí EU se odlišuje od klasického pojetí soudnictví v demokratických státech. Tato odlišnost se v praxi projevuje například v tom, že řada judikátů ESD zásadně ovlivnila právo EU směrem k integraci mnohdy i přesto, že pro taková rozhodnutí nebyl podklad v právních předpisech EU. Takto ESD “dotváří právo” a svojí judikaturou mnohdy omezuje svrchovanost členských států. Příkladem takového rozhodnutí se zcela zásadním významem je judikát, který stanoví nadřazenost práva EU nad vnitrostátními zákony, a to dokonce i ústavními. Přitom toto rozhodnutí nemělo v době svého přijetí oporu v žádném výslovném ustanovení mezinárodních smluv mezi státy ES. Jinými slovy k takto závažnému rozhodnutí se nemohly vyjádřit ani parlamenty, ani obyvatelé států, kterých se týká a ESD k němu dospěl bez výslovného zmocnění smlouvy o založení ES, ale pouze svojí vlastní interpretací. Ze zásady aplikační přednosti práva EU před právem jednotlivých členských států plyne, že : - členské státy tím ztratily svrchovanost při tvorbě zákonů (včetně ústavních). Jejich parlamenty, ačkoli mají demokratickou legitimitu, nemohou zabránit přijetí se*****árních právních předpisů EU, které jsou v rozporu se zájmy jejich vlastního státu a jeho občanů. Rovněž nemohou samy přijímat předpisy v zájmu svých občanů, pokud by byly v rozporu s předpisy EU. Naopak jsou povinny přijímat zákony, které transponují směrnice EU. V takových případech jsou pouze jakousi převodní pákou pro realizaci předpisů EU, tedy předpisů, přijatých orgány bez demokratické legitimity. Nařízení EU jsou pak přímo aplikovatelná a parlamenty členských států nesmějí přijmout žádný zákon, který by s nimi byl v jakémkoli směru v rozporu. Navíc i kdyby takový předpis přijaly, byl by neaplikovatelný. - soudy v členských státech EU jsou povinny aplikovat právo EU, v případě rozporu s vnitrostátním právem jsou povinny případy vždy řešit podle práva EU. V této souvislosti je vhodné upozornit i na skutečnost, že pravomocná rozhodnutí orgánů EU (například sankce, uložené Komisí atd.) jsou přímo vymahatelná na území členských států. Orgány členských států jsou povinny taková rozhodnutí vymáhat a nemohou jakkoli ovlivnit jejich obsah.
3. Ústavní důsledky pro členské státy Z uvedených skutečností vyplývají zásadní ústavní důsledky pro členské státy. Nejzávažnějším je ztráta svrchovanosti (suverenity) členských států, která se odráží ve ztrátě jednotlivých atributů svrchovanosti. Z nich mezi nejvýznamnější patří oblast zákonodárství, soudnictví, měny, fiskální politiky, zahraniční politiky (včetně možnosti vystoupit z EU v případě, že by si to občané přáli) a také obranné politiky. V této souvislosti sice představitelé EU ujišťují, že svrchovanost členských států zůstává zachována, avšak podíváme-li se na obsah a význam pojmu suverenity a na vymezení působnosti mezi EU a členskými státy, zjistíme, že to není pravda. O ztrátě suverenity v oblasti zákonodárství (u se*****árního práva EU) bylo pojednáno v souvislosti s principem povinnosti států transponovat směrnice EU do svého vnitrostátního práva, s principem přímé aplikovatelnosti nařízení EU a s principem aplikační přednosti práva EU. V oblasti měny dochází ke ztrátě suverenity přijetím jednotné měny EURO. Např. smlouva o přistoupení ČR k EU obsahuje povinnost ČR se k EURU připojit, takže v budoucnosti již čeští občané nebudou moci přijetí EURA zabránit, a to ani v referendu. Kdyby se totiž v případném referendu vyslovili pro zachování české koruny, bylo by to porušení dohody s EU a EU by mohla proti ČR uplatnit sankce. Zavedení EURA má však také nesmírně závažné ústavní důsledky: jedna měna nutně povede k jedné vládě a kromě toho přináší prakticky úplnou nemožnost vystoupení státu z EU. Právě tato skutečnost, nazývaná “završením nezvratnosti evropské integrace”, byla deklarovaným cílem zavedení jednotné měny. Nemožnost vystoupit z EU rovněž vyplývá z nezrušitelnosti Evropské integrace, jak je chápána konstantně například v judikatuře Evropského soudního dvora. Tato nemožnost vystoupit je nesmírně alarmující. Zvláštní nebezpečí v této souvislosti plyne z článku 7 Smlouvy z Nice, který umožňuje orgánům EU zavést sankce proti členskému státu a pozastavit jeho členská práva. Nikde však není jasně vymezeno, za jakých podmínek tato situace může nastat. Tyto sankce mohou hospodářsky velmi poškodit daný stát, který je přitom nejen povinen plnit dále své povinnosti vůči EU a současně má pozastavena svá členská práva, ale dokonce ani v takové situaci nemůže z EU vystoupit. Přitom možnost svobodně vstupovat a vystupovat z mezinárodních organizací je jedním ze základních atributů svrchovanosti státu. Je projevem jeho nezávislosti v zahraniční politice. Naopak platné znění smlouvy o založení EU obsahuje závazek ke společné obranné a zahraničí politice a prakticky to vede ke ztrátě možnosti samostatně a nezávisle rozhodovat o vlastní politice státu v těchto záležitostech. Názorným příkladem takové společné zahraniční politiky EU, ke které jsou zavázány státy EU, je přátelský postoj k Severní Koreji a Kubě, posledním dvěma stalinistickým režimům na světě a kritika sankcí USA na tyto státy ze strany EU. Dále jde například o zcela jednostranně proarabskou politiku, nepřátelskou vůči Izraeli a opět kritika politiky USA, která je vůči Izraeli přátelštější. Jiným příkladem je postoj EU v Komisi OSN pro lidská práva, který přispěl k tomu, že do této komise byl zvolen místo zástupce USA zástupce Súdánu - státu, který provádí systematickou genocidu křesťanů. Dále je to například radikální celosvětové prosazování potratů v mezinárodních organizacích. To je jen několik z mnoha příkladů z praxe, jak se projevuje “důraz” EU na “lidská práva”. Zde je dobré uvědomit si zásadní rozdíl mezi členstvím v EU, kterým stát ztrácí svoji suverenitu a členstvím v NATO. Členské státy NATO si svoji svrchovanost ponechávají, čehož důsledkem je například fakt, že žádná akce NATO se nemůže uskutečnit proti vůli kteréhokoli členského státu (všechny členské státy mají právo veta). Jinými slovy: EU může přijmout opatření proti vůli některého členského státu a takový stát mu nemůže zabránit (jde o nadstátní organizaci), zatímco například NATO (a další mezinárodní organizace mezistátního charakteru) mohou přijímat opatření o členském státu jen tehdy, pokud ten s tím souhlasí. Tedy: NATO nemůže žádnému členskému státu v případě jeho nesouhlasu žádné opatření vnutit, naopak v EU je to možné.
4. Lidská práva v právu EU Pozornost křesťanů by si měla zasloužit rovněž skutečnost, jaká práva EU prosazuje. Pojetí lidských práv totiž může zásadním způsobem ovlivnit postavení křesťanů a celých církví ve státě a míru jejich svobod při uplatňování biblických principů. Podívejme se jen na některé příklady pojetí lidských práv v EU, přinášející značné nebezpečí pro církev: Čl. 21, odst. 1 Charty základních práv EU obsahuje zákaz diskriminace na základě “sexuální orientace”. To přináší značné nebezpečí, že církev nebude moci například odepřít členství lidem, aktivně praktikujícím a dokonce propagujícím homosexualitu a jiné sexuální praktiky, které jsou z biblického pohledu zvráceností. Navíc existují velmi silné snahy (např. v rezolucích Evropského parlamentu) dokonce sankcionovat osoby, které taková jednání kritizují. Takový postih by však byl zřejmým zásahem nejen do svobody slova, ale také do svobody vyznání a názorně ukazuje, že deklarovaná práva na svobodu myšlení a náboženského vyznání (čl. 10, odst. 1 Charty) se mohou stát pouhou deklarací bez reálného obsahu. Čl. 52, odst. 1 Charty umožňuje omezit zákonem kterékoli z práv, je-li takové omezení “nezbytné” a je “v obecném zájmu uznaném Unií”. Takovéto generální zmocnění k omezení kteréhokoli práva představuje nesmírné nebezpečí, že práva zůstanou pouhou deklarací, kterých se nebude možno dovolat. To velmi připomíná situaci v totalitních státech, kdy formálně existuje řada práv, v praxi se jich však občan nemůže dovolat. Taková situace nastala mnohokrát. Například stalinská ústava SSSR z roku 1936, přijatá v době největšího teroru, obsahovala velké množství práv. V praxi se jich však nebylo možno dovolat, protože byla omezena zákony podle zájmů SSSR. Ještě nebezpečnější jsou snahy Evropského parlamentu nejen postavit homosexuální vztahy naroveň heterosexuálním, ale dokonce zakázat jakýkoli nesouhlas s homosexuálním chováním. Takovýto nesouhlas se nazývá “homofobií” a je stavěn na roveň rasismu a intoleranci. Například rezoluce EP o lidských právech v EU z roku 2001 v bodě 79 vyzývá Evropskou komisi k tomu, aby rozšířila směrnice proti rasismu a intoleranci směrem k zahrnutí homofobie spjaté se sexuální orientací. Důsledkem toho by byl zákaz nesouhlasu s homosexuálním chováním a sankce proti těm, kteří by nesouhlas vyslovili. Rezoluce EP k respektování lidských práv v EU z roku 2000 výslovně žádá uzákonění všech práv, jako mají manželé, i párům stejného pohlaví (bod 56), tedy včetně adopce dětí těmito páry. V bodě 57 pak vyzývá k uzákonění registrovaného partnerství osob stejného pohlaví ve všech členských státech EU. Jiným příkladem, jak orgány EU hrubě zasahují do autonomie církví a projevují nepřátelství vůči tradičnímu křesťanskému pojetí rodiny, je zpráva EP o ženách a fundamentalismu z roku 2000. V této zprávě (bod 4) EP “odsuzuje náboženské organizace a jejich vůdce, kteří podporují vyloučení žen z vedoucích pozic v náboženské hierarchii”. V bodě 9 vyzývá Evropskou komisi k přijetí programů pro sekularizaci rodiny. V bodě 10 doporučuje politiku, která omezí vlivy “fundamentalistů”. Přitom za fundamentalisty jsou považovány křesťanské církve a hnutí, která se drží doslovného znění Bible a proto například neschvalují lesbické vztahy mezi ženami nebo potraty. V bodě 31 tato zpráva vyžaduje dokonce od všech věřících všech vyznání, aby například respektovali “osobní životní styl a osobní vztahy žen”. Co to znamená, vysvětluje bod 33, který výslovně vyjadřuje podporu ženám v lesbických vztazích, kteří “trpí fundamentalismem”. Tento bod dokonce výslovně vyzývá vůdce církví, aby změnili pohled na tyto ženy. Takto se zde otevřeně nejen prezentují protikřesťanská stanoviska ohledně rodiny a sexuálních vztahů, ale dokonce zde mocenský orgán vyzývá věřící a církevní představitele k tomu, aby měnili své postoje a pohledy podle vůle tohoto orgánu. Takovéto zcela zřejmé zasahování do svobody víry a svědomí je však u orgánů EU velmi obvyklé. Bod 23 této zprávy požaduje, aby Evropská komise trvala na dodržování těchto práv ve všech jednáních o vstupu nebo přidružení států. Církve tím např. ztratí možnost káznit homosexualitu nebo potrat jako hřích a budou tlačeny k tomu, aby nejen “práva” homosexuálů respektovaly, ale i uzavírání jejich svazků zprostředkovávaly. Budou rovněž omezovány ve své autonomii například tím, že budou nuceny do nejvyšších funkcí ustanovovat ženy bez ohledu na svá věroučná stanoviska. Vedoucí představitelé církví jsou pak vyzýváni ke změně pohledů na věci, týkající se věroučných otázek. Tito představitelé se na takové otázky mají dívat stejně jako Evropský parlament! Je velmi pravděpodobné, že církve svým vyznáním budou odporovat nově pojatým “lidským právům” prosazovaným v EU. Pokud se nepřizpůsobí, budou zřejmě považovány za sekty, omezující osobní svobodu. Je zřejmé, že mnohé církve, které považují Bibli za jediné měřítko své věrouky, tak budou nuceny buď svoji věrouku opravit v souladu s nově nabytými “právy menšin” nebo ztratí státní registraci. Křesťané, kteří nejenže dnes nejsou schopni rizika EU rozpoznat, ale někdy dokonce integraci svých zemí do EU aktivně podporují, se tak mohou ocitnout v této nezáviděníhodné situaci. Podobných dokumentů, požadujících například podporu potratů (včetně finanční podpory pro potraty) (nazývaných “reprodukčními právy žen”) a dalších “práv” existuje celá řada. Uvedené rezoluce a zprávy Evropského parlamentu jsou citovány jen pro příklad, protože orgány EU vydávají mnoho dokumentů, prosazujících stejné protikřesťanské pojetí lidských práv a i faktické zásahy do církevní autonomie a svobody víry a slova. Skutečnost, jak velký význam těmto “lidským právům” EU připisuje, dokumentuje například nesmírná aktivita, s jakou orgány EU celosvětově prosazují práva žen na potraty. Když například president USA Bush zastavil státem financovanou podporu pro mezinárodní organizace, celosvětově propagující a provádějící potraty, vzbudilo to ostré odsouzení ze strany orgánů EU. Naproti tomu se orgány EU nikdy nevyslovují se stejným důrazem tak kriticky ani vůči zjevnému a násilnému potlačování svobody náboženského vyznání například v muslimských státech.
5. Společná obrana Uvědomíme-li si výše zmíněnou protiizraelskou a protiamerickou orientaci EU, jak ji můžeme vyčíst zatím pouze z oficiálních prohlášeních orgánů EU, je zřejmé, na čí straně by vojenská síla vytvářených jednotek EU mohla v budoucnu vystoupit a proti komu by mohla být uplatněna. Této vojenské síly by navíc vůbec nemuselo být použito pouze k obranným, případně vnějším účelům. Nijak blíže nespecifikované sankce vůči zemím, které opět nijak nespecifikovaně poškodí zájmy EU (článek 7 Smlouvy z Nice) mohou mít v tomto smyslu specifickou podobu. Čechům stačí vzpomenout na dobu Varšavské smlouvy, kdy Sovětský svaz využil armád “spřátelených zemí”, které měly tábor socialistických zemí bránit vůči imperialistickému agresorovi, k potlačení pražského jara v roce 1968. Kromě Sovětských vojsk byly k invazi použity i jednotky ostatních členských zemí, ale jenom k tomu, aby Sovětský svaz zamezil světovému nařčení z mezinárodní intervence. NATO zde má velmi účinnou pojistku. Kterákoliv členská země má totiž právo veta, kterým může vojenskou akci zablokovat. Pokud by Varšavská smlouva byla vybavena pojistkou v podobě práva veta kterékoliv z účastnických zemí, stačilo by, aby vláda České republiky prohlásila pražské jaro za vnitřní záležitost své země a intervenci vojsk vetovala. Avšak ozbrojené síly EU tuto jedinou možnou účinnou pojistku nemají. Ba co víc. Zcela hypoteticky by mohlo dojít k situaci, kdy silná země EU takto vyprovokuje intervenci do neposlušné slabší země EU, avšak svým vetem zabrání NATO vystoupit na obranu dané země.
6. Alternativa ke členství v EU