poslal roch Právo na potrat?
Myslím, že toto úvodní pojednání o životě, smrti a svobodě nám později pomůže i při orientaci v otázce potratů, proto v něm budu ještě chvíli pokračovat: Svoboda je skutečně vysoký politický cíl, já osobně se domnívám, že je tou nejvyšší politickou hodnotou (nikoli jedinou, ale nejvyšší). A proto ti z nás, kteří jsou pro svobodu, jsou pro to, aby mnohé věci, které samy o sobě mohou být špatné nebo nedobré, byly tolerovány. Aby lidé měli svobodu.
Proto když např. nynější britská vláda chce zakázat hon na lišky, tak my z důvodu svobody tento zákaz odmítáme. Když jedno sílící hnutí chce z důvodu zdraví zakázat požívání tabákových výrobků, my jsme opět z důvodu svobody proti tomu. Když na přelomu minulého a tohoto století jedno moralistické hnutí chtělo zakázat alkohol - a na určitou dobu jej ve Spojených státech i zakázalo - my, protože jsme za svobodu, bychom v té době byli proti tomuto hnutí a jeho nápadu. Takže si to shrňme: Protože svoboda je vysokým politickým cílem, domníváme se, že má být legálním právem člověka pořádat hon na lišku, pokud tak činí na vlastním pozemku. Rovněž má být legálním právem člověka požívat tabák, pokud tak činí s tabákem, který si vlastní. Dále má být legálním právem člověka požívat alkohol, pokud jsi ho koupil, pokud ho neukradl. A v minulém století nebylo jen jedno moralistické hnutí, které chtělo zakázat alkohol; bylo i jiné moralistické hnutí, hnutí abolicionistů, kteří chtěli zakázat části obyvatel Spojených států dělat se svými otroky to, co chtějí. A proto my, kteří jsme za politickou svobodu, toto hnutí - co? Odmítáme? Jaký bude postoj přátel svobody v případě moralistického hnutí, které chce zakázat otroctví? Budeme proti tomuto moralistickému hnutí? Budeme za právo občanů vlastnit otroky? Ó, nikoli, skutečný přítel svobody bude naopak proti otroctví; a to z toho důvodu, že otrok je přece člověk, tj. lidská bytost. A tudíž má mít právo na svobodu. To je rozdíl mezi člověkem a liškou. Protože liška není člověkem, stoupenec svobody bude proti zákazu honu na lišky. Ale protože otrok je skutečně člověkem, stoupenec svobody musí být za zákaz otroctví. Zdá se tedy, že z hlediska svobody a rozsahu svobody je relevantní otázkou: “Kdo nebo co je (ještě nebo už) člověk? Je daný konkrétní subjekt člověkem, anebo není?” Zdá se mi, že k rozumnému závěru v případě potratů se dopracujeme až po té, co se nám podaří identifikovat plod (fétus a embryo). Musíme nejdříve zjistit, co za entitu to je. Pokud ta entita není lidskou bytostí, pak otázka potratů není příliš relevantní. Totálně spadá do plného a suverénního práva ženy dělat si se svým tělem to, co chce. V takovém případě by právo na potrat skutečně bylo právem ženy, a bylo by bizarní jí ho upírat. Pokud ale náhodou zjistíme, že to, co je produktem koncepce (početí), je lidská bytost, pak otázka potratů bude velmi problematická a my dostaneme velký problém, o kterém promluvím později. Nyní skončím tento úvod a budu se věnovat dvěma důkazům (či průkazům). Nejdříve se budu snažit ukázat, že plod - embryo nebo fétus - není součástí organismu matky. Plod je v organismu matky, ale není jeho organickou součástí. To znamená, že je to entitou odlišnou od organismu matky. A za druhé prokážu, že ta entita, kterou je plod, je lidskou bytostí. Potom na závěr se budu věnovat otázce, jaké to má politické důsledky. Jak velký problém má naše společnost.
Stoupenci práva na potrat říkají, že je právem ženy dělat si se svým tělem, co chce. S tím naprosto souhlasím. Ano, žena má právo dělat si se svým tělem, co chce (např. stříhat si vlasy, nehty, podstoupit různé operace atd.). Ale plod není součástí jejího těla. Jak to víme? Především, plod od určitého stádia má vlastní srdce. Není mi známo, že by organismus matky měl dvě srdce. Některá žena (i muž) může mít srdce na pravé straně, ale je velice bizarní, aby jakýkoli lidský organismus měl dvě různá srdce. Za druhé, plod může mít úplně jinou krevní skupinu, než matka. Pokud matka má skupinu A a otec měl krevní skupinu B, pak jejich dítě může mít klidně skupinu AB. Tj. úplně odlišnou od matky. Pokud je matka Rh faktor negativní a tatínek byl Rh faktor pozitivní, jejich dítě je rovněž Rh faktor pozitivní; v takovém případě organismus matky dokonce vytváří protilátky proti plodu. Je skutečně nepředstavitelné, aby za fyziologických podmínek organismus vytvářel protilátky proti sobě samému. A konečně, plod má úplně jinou genetickou výbavu než matka. Každá buňka lidského organismu (vlastně téměř každá – výjimkou jsou pohlavní buňky) má dvojitou chromosomovou sadu. V každé lidské buňce je kompletní genetická informace daného jedince. V každé jedné. Ta samá. Plod, jak snadno zjistíme tím, že kteroukoli jeho buňku dáme pod mikroskop, má rovněž svou chromosomální výbavu, ale odlišnou od matky. To znamená, že není součástí těla matky. Je separátní entitou. Jakou? Může to být buď lidské dítě, nebo nějaký živočich (něco na způsob tasemnice). Rozhodně je však prokazatelné, že plod není organickou součástí těla matky, nýbrž nějakým jiným organismem.
Pojďme nyní prozkoumat, zda není nějakým neznámým, nebo nějakým před-lidským organismem. Proč by měl být právě organismem lidským? Za prvé, genetická výbava. Plod má lidskou genetickou výbavu. Na rozdíl od genetické výbavy mouchy, psa, kočky. Geneticky je plně lidský. Za další, jak jistě všichni uznají, je stádiem individuálního vývoje nějakého člověka. Ale ontologicky, když je něco stádiem vývoje něčeho, tak už je to tím něčím. Stádiem individuálního vývoje člověka je dětství, puberta, dospělost, staroba. Ale puberťák nebo starý člověk není něčím post-lidským nebo před-lidským. Je již člověkem. Pouze přechází jeho jedním stádiem vývoje. Další cesta, kterou můžeme nahlédnout, že plod je lidskou bytostí, je ta, již z důvodu absence lepšího termínu nazvu "salámovou technikou": Nepochybně před početím se o žádnou novou lidskou bytost nejedná. Předpokládám, že nikdo nebude chtít obhajovat existenci lidského organismu, lidské bytosti, před početím. Rovněž málokdo pochybuje (i když jsou i takoví) o tom, že po narození se jedná o člověka. Takže v momentu narození máme jistotu, že se jedná o lidskou bytost. A nyní udělejme tuto úvahu: Je-li to lidská bytost v momentu narození, co je to asi 5 minut před narozením? Pět minut před narozením, kdybychom se podívali - kdybychom vyvolali předčasný porod, nebo císařským řezem to dítě porodili – zjistili bychom, že je to rovněž lidská bytost. Nenašli bychom žádný kvalitativní zlom. Takto můžeme jít dál a dál (mínus dalších 5 min, mínus dalších 5 min,…) a nikde nenajdeme žádný kvalitativní zlom - až v momentu v početí. Takže tato metoda v průkazu, že se jedná o lidskou bytost, je založena na tom, že když je to lidská bytost v době porodu, tak nepochybně je lidskou bytostí 5 minut předtím, nepochybně ještě 5 minut předtím, atd.
A konečně poslední důkaz, který se mi zdá nejpodstatnější, je založen na tom, že my vůbec ani nemusíme mít jistotu, že se skutečně jedná o lidskou bytost, abychom nahlédli, že potrat je nelegitimní praktikou. Na základě tohoto faktu: nepochybně jistě víme, že po narození se jedná o lidskou bytost. Rovněž jistě dobře víme, že před početím se o žádnou lidskou bytost nejedná. To znamená, že někdy v průběhu těhotenství se z bytosti, nějaké bytosti, kterou je plod, stává lidská bytost. Řekněme, že nevíme, kdy přesně. Ale tento fakt nejistoty nás nutí k opatrnosti. Protože nevíme-li, zda se jedná o lidskou bytost, a je-li jasné, že to lidskou bytostí být může, pak nemáme právo svévolně tuto bytost usmrtit. A o tom, že to lidská bytost být může, víme na základě té skutečnosti, že prostě někdy mezi početím a porodem se z té živé bytosti, kterou je plod, musí stát živá lidská bytost. Nemůže jinak. V nějakém momentu se skutečně stává lidskou živou bytostí. Ale když nevíme ve kterém přesně, když nemáme jistotu, zda to lidská bytost už je, nebo ještě není, a přitom víme, že to lidská bytost být může, nemůžeme svévolně ukončit její život. Já bych to přirovnal k analogické situaci rekreačního střelce, který střílí v lese. Má podezření, že někde v dostřelu by se mohla nacházet nějaká lidská bytost, nějaký člověk. Má právo tento střelec střílet, aniž by se přesvědčil, zda tam skutečně nějaká lidská bytost je, anebo není? Nikoliv. Musí se nejdříve přesvědčit, že tam žádná lidská bytost není. Ale tohoto nejsou stoupenci potratů schopni. Nejsou schopni prokázat, že v kterémkoli momentu mezi početím a porodem se o lidskou bytost nejedná. Ale nejsou-li toto schopni prokázat, pak nemohou suverénně tu bytost - ať už je lidská nebo nikoli - usmrtit. Zdá se mi, že na základě těchto úvah můžeme uzavřít, že potrat je z největší pravděpodobností - ne-li jistotou - usmrcením živé lidské bytosti. A za takovou se musí považovat, neprokáže-li se opak.
To je samozřejmě velký problém. Jak jsem říkal v úvodu, uvažujeme-li o svobodě, o právech lidských bytostí, musíme je nutně aplikovat na všechny lidské bytosti. To je příklad otroctví. Není možné držet princip, že lze svévolně zotročit nebo usmrtit část lidských bytostí. Takže my jsme nahlédli, že potrat je nelegitimní praktikou; a zároveň v naší současné společnosti je to praktika jednak běžná a jednak legální. Co to pro nás znamená? Jaký má být optimální přístup k této diskrepanci? Já si budu snažit vypomoci analogií s kauzou, která se již jednou stala a byla to právě kauza otroctví. To byl příklad první poloviny minulého století ve Spojených státech. Byla to svobodná společnost, a tudíž hodnotná společnost (jak jsem řekl v úvodu, svoboda je skutečně vysokou politickou hodnotou, ne-li tou nejvyšší) a současně tato v politické smyslu “dobrá” společnost měla jeden příšerný defekt: otroctví. Jaké je správné, rozumné řešení tohoto defektu? Samozřejmě, nesprávné řešení je říci “K čertu se svobodnou společností!”, zrušme svobodu a nějakou tyranií nebo diktaturou ten jeden defektní prvek odstraňme. Proto, kdyby ta alternativa byla buď zachování svobodné společnosti za cenu legální možnosti potratu či legální možnosti otroctví na jedné straně, anebo eliminace tohoto negativního prvku za cenu ztráty svobodného charakteru společnosti na straně druhé, já osobně bych se přiklonil k zachování svobodné společnosti, společnosti politické svobody, i za cenu přetrvávání toho určitého negativního prvku. Ale já si nemyslím, že v tomto případě - stejně jako v případě otroctví v minulém století – by ta alternativa stála takto: buď odstraníme jeden negativní prvek a s ním ztratíme všechny naše svobody, anebo si zachováme všechny naše svobody a současně budeme muset i nadále žít s tímto negativním prvkem.
Jak se to v minulém století ve Spojených státech vyvíjelo? V době vzniku Spojených států, v době přijetí ústavy, existoval implicitní konsensus o tom, že otroctví je negativním jevem, který je bohužel jakousi zvláštností jižních států, a bylo by velkým společenským zlem ho zrušit radikálně, najednou. A proto se uzavřel jakýsi kompromis, že otroctví se bude ještě určitou dobu tolerovat a pak přirozeně vyhyne. Přirozeně buď tím, že postupně stále více států jej zakáže na svém území, anebo v ideálním případě samotní vlastníci otroků budou své otroky propouštět. Zdá se mi, že takovýto kompromis je únosný. Pro mnohé z nás, kteří nejsou utopisté a vědí, že jakákoli společnost je nutně nedokonalá, nebude velikou obtíží se smířit s přetrváváním určitého negativního jevu, pokud ovšem existuje všeobecný konsensus o tom, že ten jev je skutečně negativní, a pokud je nějaká naděje na postupné, pozvolné zmírnění tohoto negativního jevu. Musím s radostí konstatovat, že právě v této situaci jsme my nyní dnes v otázce potratů. Obecné povědomí v naší společnosti zastává názor, že potrat je něco, co je nedobré, co by nemuselo být, nemělo být. Je to něco, co není tak celkem košer. Je to určité zlo. Ale současně je to zlo, které je nutné tolerovat, trpět. Protože radikální likvidace potratů by navodila další zla. Já osobně nesouhlasím s tím, že je to nutné zlo. Já si myslím, že legislativně by to šlo omezit. Ale pokud panuje obecný konsensus o tom, že je to zlem, lze se s tímto stavem smířit o to více, že podle statistik počet potratů rok od roku klesá. To je myslím velice ideální vývoj. Kombinace těchto dvou faktorů - obecného povědomí o tom, že je to něco zlého a současně pokles potratů - nás opravňuje k tomu, abychom nepožadovali nějaké dramatické změny zákonů atd. Situace by se ale změnila, kdyby počet potratů začal stoupat. V tomto případě by už nebylo možné tomu nečinně přihlížet. Protože určitý negativní jev by se začal šířit. Opět, toto se časem stalo v minulém století ve Spojených státech v otázce otroctví. Časem už se na otroctví nenahlíželo jako na nutné zlo, které by mělo ustupovat a nakonec vymizet, ale mnoho lidí začalo otroctví obhajovat jako pozitivní dobro. A požadovali jeho expanzi, jeho rozšíření do nových teritorií na západě Spojených států, kde dříve otroctví nebylo. To byl zlomový moment. V tomto momentu získali radikální odpůrci otroctví na popularitě, především na Severu. A mnozí lidé říkali, že pokud otroctví má být omezeno na ta území kde je, s tím se lze smířit. Pokud by ale mělo expandovat dále, to už je neúnosné. Myslím, že nejlépe odpověděl těm jižním státníkům a filozofům, kteří obhajovali otroctví jako pozitivní dobro pro otroky - říkali, že otrok má jistotu plantáže, žije v pohodlí, atd., především ve srovnání se svobodným dělníkem na Severu, který musí pracovat v neutěšených podmínkách tovární výroby, nemá jistotu, zde nějakou práci a výdělek vůbec získá (kritika svobodné kapitalistické společnosti ze strany jižních obhájců otroctví byla místy až velice podobná Marxově kritice) - tak těmto lidem, kteří obhajovali otroctví jako pozitivní dobro, nejlépe odpověděl Abraham Lincoln, který řekl: “Je zajímavé, že je to snad jediné dobro, které nikdy nikdo nechce pro sebe.” A takto bychom mohli odpovědět i těm obhájcům potratů, kteří říkají, že jsou dobrem pro dítě. Říkají: když je dítě poškozené, když se může narodit do neutěšených sociálních poměrů, je pro něj lepší, abychom ho utratili. Je zajímavé, že toto “dobro” nikdo nepožaduje pro sebe. Dokonce ani zpětně. Alespoň já o žádném takovém obhájci potratů nevím.
Takže situace by se stala nebezpečnou, kdyby počet potratů rostl. Pak bychom byli nuceni požadovat určité zpřísnění legislativy, které by nemuselo být dramatické, nemuselo by se jednat o žádné dramatické omezení svobody. Mohlo by jít např. o takovéto požadavky: požadovat, aby ostatky utracených dětí měly pohřeb, aby se přitom vykonával určitý rituál, který by vysílal signál, že potratem se neodstraňuje nádor či shluk buněk, nýbrž živá lidská bytost. Mohli bychom požadovat, aby se potraty nefinancovaly z povinného zdravotního pojištění. To znamená, aby v principu ani jeden jediný odpůrce potratů nebyl nucen se nějakým způsobem finančně podílet na jejich vykonávání. To znamená, aby si potrat v plné výši hradily ženy. Dále bychom mohli požadovat, aby lékaři, kteří vykonávají potraty, měli vyšší daně. Klidně bychom mohli požadovat, aby se potraty dívkám do 18 let vykonávaly pouze se souhlasem jejich rodičů. Myslím si, že to by byli velice rozumné, a přitom mírné legislativní kroky, které by se pokusily čelit negativnímu trendu nárůstu počtu potratů.
Ale situace by mohla být ještě horší, kdyby počet potratů stoupal a současně by je část obyvatelstva obhajovala jako pozitivní dobro. Jako v minulém století obhajovali otroctví jakožto pozitivní dobro někteří jižanští státníci a myslitelé. To by byl velice negativní jev, protože by vedl k radikalizaci odpůrců potratů. Podívejte se, ve Spojených státech se nyní děje to, že některé fanatické skupiny dělají potratářům to, co dělal otrokářům John Brown: Dopouštějí se násilí. Jak víte, John Brown byl abolicionista, který přepadal farmy, plantáže, zabíjel otrokáře a osvobozoval otroky. Ve své době byl nahlížen jako terorista. Pak byl i pověšen (1859). Ale o pár let později se jeho reputace dramaticky změnila. A stal se hrdinou. Dokonce je o něm i jedna píseň (“Tělo Johna Browna”), kterou jistě znáte a, kterou zpívali vojáci Severu když pochodovali na Jih, aby tam vykořenili otroctví (v občanské válce 1861-65). Analogií kapitána Johna Browna byl např. doktor Paul Hill, baptistický kazatel na Floridě, který zastřelil doktora jenom proto, že dělal potraty. Byl odsouzen k trestu smrti (ve státě Florida je za vraždu trest smrti). Klidně se může stát, že za pár let odpůrci potratů budou mít píseň oslavující doktora Hilla, se kterou na rtech budou potratářům dělat to, co potratáři dělají nenarozeným dětem.
Aby tento dramatický zvrat nenastal, je nutné, aby stoupenci potratů zůstali u rétoriky, která říká: potrat je nehezká věc, je to určité zlo, ale je to nutné zlo, tzn. musíme ho tolerovat. Pokud jejich rétorika zůstane v této rovině, kompromis lze najít. Pokud by se ale potrat začal vydávat za pozitivní dobro, za základní právo ženy, dokonce za přirozené lidské právo (sic!), to by bylo v principu neudržitelné. A kdyby stoupenci potratů takto přitvrdili rétoriku a svou pozici, obdobně by museli přitvrdit i jejich odpůrci. S potraty se lze smířit jako s dočasným defektem svobodné společnosti; ti, kteří nahlédli tu skutečnost, že potratem se zabíjí lidská bytost, se v principu nikdy nemohou smířit s uznáním tzv. práva na potrat coby základního lidského práva, a rovněž jsou ve svém svědomí zavázáni nikdy neresignovat na perspektivu konečného vymizení potratů někdy v budoucnosti. Budou svým svědomím vždy nuceni pracovat na tom, aby tato barbarská praktika byla jednoho dne – jako otroctví předtím – odsunuta na smetiště dějin. Ano, pracovat rozumně, prozíravě, opatrně, citlivě, postupně a pozvolně, ale přesto na tomto cíli pracovat.
Doufejme, že stoupenci potratů se budou chovat odpovědně a k žádné eskalaci konfliktů ve společnosti, jež by mohly vést až k její vnitřní desintegraci (jak se to stalo Spojeným státům v polovině minulého století v kauze otroctví), nedojde. Doufejme, že zůstaneme u toho celkem tolerovatelného dnešního stavu, kdy máme společnost, která je svobodná, ale ve které je bohužel jeden negativní jev, naštěstí ale i povědomí o tom, že ten jev je skutečně negativní, a zároveň onen jev je na mírném ústupu. Což dává naději, že časem bude redukován ještě více a nakonec i úplně vymizí. Děkuji za pozornost.
Roman Myjoch
