Již od útlého věku miluji knihy. Začalo to pohádkami (které čtu dodnes) pak jsem se dostala do fáze dívčích románků (romantickou literaturu nemůžu ani cítit- tím mám na mysli ty kýčovité braky plné falešné demagogie) a teď jsem zakotvila u těch „moudrých knih“, ve kterých dostávám návod na „šťastný a spokojený život“. Co si ale budeme nalhávat „postoje jsou důležitější než fakta“ (K. Menninger), a ačkoliv mám potřebu neustále řešit mezilidské vztahy, nikdy jsem úmyslně nezasáhla soukromí jiného. Budu vypovídat i z vlastní zkušenosti. Půjde o mezilidské vztahy. Na toto téma se už napsala velká řada knih a článků. Nicméně, i já bych ráda přispěla tou svou troškou do mlýna. Nebudu zde pojednávat o tom, jaké potvory jsme. Budu spíše poukazovat na to, proč se někdy chováme tak „nesmyslně“ a proč někdy mužům vyčítáme věci, za které opravdu nemohou.


Jednou se mi do rukou dostala kniha (autorku si již nepamatuji) „Ženy, které běhaly s vlky“. Kniha opravdu zajímavá, která pojednává o archetypu ženy. Popravdě řečeno, pro někoho to může být silné sousto a ani já jsem tuto knihu nedočetla do konce. Mylně jsem se totiž domnívala, že se tam dozvím něco, co by každá žena ze svého života ještě neznala (každopádně knihu doporučuji, nyní jsou večery dlouhé a kniha má asi 800 stránek, když už ji nedočtete, aspoň si procvičíte španělštinu). Člověk nemusí být kdovíjak sečtělý, aby rozpoznal o co vůbec v mezilidských vztazích jde. Nicméně, dost často by potřeboval atlas nebo mapu.
Dnešní doba je vskutku vzhůru nohama a ačkoliv nesnáším ty romantické knihy, ve kterých každý umírá pro každého a všichni se vzdávají všeho, tak jsem nesmírný romantik. Symbolicky vzato, stále čekám na toho svého prince, který mě přijde vysvobodit z té mé věže, kam jsem se dobrovolně uvěznila. Jenže jak se tak kolem sebe rozhlížím, tak mám spíše pocit, že muži zženštili a ženy se staly tzv. „mužatkami“.
Miluji filmy z 30 – 40. let. Není jedné neděle, kdy bych si je nechala ujít. Vždy mě rozesmávaly ony scény, kdy v rodině vládla žena. Většího generála byste nenašli. V tu chvíli se směje celá naše rodina. Jenže sotva se vypne TV, nastane tento proces i u nás. Naštěstí, má maminka je jen malý upřímný člověk, takže chce být nepřehlédnutelná :c) Daří se jí to dobře. Ale teď vážně – emancipace ať jde k šípku, protože žena nikdy nemůže být rovná muži a zase naopak. Muž i žena jsou natolik odlišní právě proto, aby se mohli skvěle doplňovat. Bůh to měl opravdu skvěle promyšlené, protože když se najde kompatibilní pár, tak do sebe krásným způsobem zapadne jako ozubené kolečko. Jenže v současné době se většinou tvrdí „dnes je jiná doba“. A k čemu to vede..
Pamatuji si, že když jsem byla malá holka, jedna z tetiček do mě pořád „hustila“, že žena musí být nedobytná tvrz. Vždycky jsem si představovala, jak se měním v hrad a chodím po městě (dětská fantazie opravdu nezná mezí). Jenže já měla jinou představu o partnerství. Nějak mi neseděly ony role, kdy žena měla dělat „fóry“ a muž aby za ní lezl skoro po čtyřech. Já osobně bych si takového muže nemohla vážit. Vždy jsem preferovala upřímnost a to především v partnerském vztahu. Jenže v tomto bodě se vyskytl další háček, který rozpoutal toto..
Coby mladá dívka jsem se držela rad svých tetiček – „buď nedobytná tvrz, pěkně ho podus, jen mu ukaž, atp.“ Potkala jsem chlapce – lovce. Chvíli dělal drsňáka a já nedobytnou tvrz. Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli oba naštvaní, že to nikam nevede, protože to byl jeden velký kolotoč nedorozumění. Na jednu z deseti schůzek se zpozdil a já, aniž bych se zeptala na důvod, jsem mu ukázala tím, že jsem ho pěkně podusila. Tím pádem jsem ze sebe udělala hysterku, ačkoliv jsem v jádru naštvaná vůbec nebyla, takže mě můj milý chlapec – lovec vesele poslal k šípku. Nechápala jsem proč, vždyť jsem se držela rad zkušené ženy. Až ve starším věku jsem se utvrdila v tom, že takto by vztahy NEMĚLY FUNGOVAT!
Neměly, ale ve většině případů to tak je. Ženy už od přírody říkají něco jiného, dělají něco jiného a myslí na něco jiného. Nejlepší na tom ve finále je, že pak muži vyčiní za to, že nečte jejich myšlenky. Jenže, kdo se v tom má vyznat? Na druhou stranu jsem si na vlastní kůži prožila to, že jsem se s něčím (pro mě nesmírně citlivým a důležitým) svěřovala svému nelepšímu příteli a ten mě jednoduše neposlouchal. Kdyby jen to. V polovině věty odešel něco řešit do kuchyně. V tu chvíli jsem byla jako opařená čajem. Nedošlo mi, že když se muži nad něčím zamyslí, tak nevnímají nic jiného. To, že odešel neznamenalo, že by jej nezajímali mé problémy, jen jsem jej zastihla ve špatné chvíli a samozřejmě předpokládala, že on funguje jako žena a že vnímá a přemýšlí nad třemi věcmi zároveň ještě stíhá opravovat auto, řešit dovolenou atp. Když jsem mu pak v breku vyčinila, že mi nenaslouchá, pro změnu se díval opařeně on. Vůbec totiž nezaregistroval, že mu něco říkám, jelikož zrovna řešil nějakou důležitou věc. Do ruky jsem dostala knihu „Proč muži neslyší a ženy neumí číst v mapách“ s tím, že za to opravdu nemůže a že mu křivdím. Knihu jsem sice ještě nezačala číst, ale vnitřně jsem cítila, že to tak opravdu je. Dalším krásným příkladem je tato scéna. Muž se něčím dotkne ženy, která není zrovna dvakrát zvyklá říkat věci tak jak je cítí. Dejme tomu, že jde o fotbal. Muž se celý rok těší na mistrovství. V tu chvíli po ženě vyžaduje jediné – dej mi dvě hodiny času. Žena přijde z práce unavená, podrážděná a má nesmírnou potřebu se mu s něčím svěřit. Jediný na koho v tuto chvíli myslí je právě její milovaný. Tak běží domů a chce se mu vybrečet na rameni. Manžel ji v klidu řekne, že to vyřeší po mistrovství, ať chvíli počká. Jenže ženy se to nesmírně dotkne. Uzavře se do sebe a i když řekne, že je to v pořádku, tak tomu nevěřte. Místo oné speciality, kterou tolik milujete a která vám měla být odměnou za vyslyšení, dostanete párek s hořčicí – nejlépe studený. Na otázku „Co se děje miláčku?“ se vám dostane strohé odpovědi „Nic“ a jde si lehnout. Pokud ono mistrovství bude trvat týden vězte, že jej prožijete v naprostém tichu, protože to je přesně doba po kterou budete mít tichou domácnost. Nejlépe by bylo, kdybyste se smířili i s tím, že si večeři budete vařit sami. Přitom stačilo pět minut vyslyšení..
Možná se to někomu zdá hodně utažené za vlasy, ale i tyto existuje. Ženy nejsou dračicemi, „mrchami“ a kdovíjakými stvůrami. Řekla bych, že většina žen se v dnešní době naučila být tvrdšími, aby „přežili“. Netvrdím, že chyba je na té či oné straně. Chyba je v tom, že se z našich vztahů vytrácí komunikace, upřímnost, otevřenost, spontánnost a důvěra. Pokud někdo není sám sebou, tak se ani nemůže divit, že nenašel toho pravého partnera, protože se na něj lepí právě ti lidé, které přitahuje jejich maska. Anebo se nemůže divit, že ten druhý neví o tom co jej trápí, když to dusí v sobě a očekává, že partner je telepat. A muži? Řekla bych, že ženy by se nejspíš divily, kdyby věděly, že jsou daleko citlivější a křehcí než „něžné pohlaví“. Nehovořím o jejich muskulatuře, ale o jejich jádru.
Co se týče vztahů...Žena by měla tvořit tu něžnou, citovou stabilitu, starat se o rodinu, o děti,.. (čili vnitřek kruhu) a muž by měl být tím zabezpečením, nemyslím jen materiálním (čili vnějšek kruhu). Nesnažme se prosím dosazovat na mužská místa. Co se týče mě, Shakespear to v jedné své komedii vystihl půvabným způsobem. Pokud jste nečetli „Zkrocení zlé ženy“, vřele doporučuji :c)). V Bibli je napsáno, že láska je nejsilnější prvek, který k životu potřebujeme (samozřejmě voda, jídlo, slunce…). Taková láska, která je čistá, upřímná, laskavá, nepřátelí si faleš a je hlavně nepodmíněná. V knize „Lásku dát, lásku brát“ jsou sepsány tři způsoby lásky. „Miluji tě protože“, „miluji tě jestliže“ a „miluji Tě a tečka“ – čili PRINCIP LÁSKY. Každý upřímně věřící a toužící po lásce ví, že třetí způsob je tím nejkrásnějším vyjádřením, kterým druhému můžeme nastínit svou náklonnost. Pokud to jen jde, buďme prosím těmi pozemskými lékaři, kteří rozdávají tento lék. Jestliže se budeme řídit v našem životě principem lásky, tak prožijeme naplněný život.. Marie von Exner – Eschenbach řekl: „Vskutku dobrými přáteli jsou lidé, kteří nás zcela přesně znají a přesto při nás stojí.“ Tak na co si hrát?