„Chichichi“ ozvalo se ze tmy. „Chichichichi…Pojď sem ke mě Lálá…chichichi“. Já se snad nevyspím, pomyslela jsem si. Zašmátrala jsem po hodinách, které ukazovali něco málo po půlnoci. Já snad začnu věřit na duchy, pomyslela jsem si a snažila se zaostřit svůj sluch. Odkud to jen může být?
Byla temná zimní noc a já se choulila ve své posteli. Venku krásně sněžilo a ačkoliv zimu moc nemusím, tohle období – kdy hustě sněží – prostě miluji. Poslední dobou to bylo celkem náročné. Kromě své práce jsem nestíhala nic. Jen sem seděla v kanceláři, tiše něco sepisovala a lidé kolem mě plynuly spolu s časem. Navíc do toho ty zpropadené Vánoce, které budou už za pár týdnů. Pár dárků už mám, ale co to ostatní? „Chichichi…tak pojď…Nu, pojď sem ke mně…chichichi“ ozvalo se tentokrát o něco blíž ke mně. Mám schýzu, pomyslela sem si. Účty se mi v hlavě složily v jedno malé chichotavé cosi, co mě teď přišlo strašit. To mám z toho, že sem hodně jeden čas koukala na TV. Teď mám akorát velké oči, které vidí strašidla. „No Lálá, pojď..chichichi..Pojď, pojď ke mně..“ tak tohle už znělo někde na mé posteli.

„Já nic neslyším..neslyším..neslyším“ opakovala jsem nahlas a zvedala se z postele. Moje ložnice není naštěstí tak velká, abych dvěmi kroky nedošla k vypínači. „Neutíkej mi Lálá..chichichi“ ozvalo se, sotva jsem se zvedla. Rychle jsem skočila a rozsvítila. Světlo působilo jako rána do hlavy. Málem se mi podařilo se přesvědčit, že ta rána byla skutečná, protože to co sem viděla na pelesti své postele, nasvědčovalo silným poruchám v mozku. Na mé posteli seděl malý skřítek a zubil se na mě. „mám halucinace…mám halucinace .. mám halucinace“ slova, jenž jsem tiše odříkávala jako nějakou modlitbu, protože jsem si nějak nedovedla vzpomenout odkdy doma pěstuji skřítky. „Nu, Lálá…tak půjdeš ke mně? Chichichi“ zeptal se mě milým hláskem. Tak tohle asi halucinace není, pomyslela sem si. Pořádně jsem si jej prohlédla. Byl sotva maličký jako moje paže. Na sobě měl kostkované kalhotky, černé botičky a zelený roláček, přes které měl červené kšandičky. Na hlavičce měl krásného barevného kulíška a v ruce držel větvičku, na jejímž konci byly tři šištičky. „Já myslela, že přání se plní s oříšků a to jen takových, který cvrnknou do nosu pocestnému v lese.“ zamumlala jsem a hned se ho otázala: „Co tu děláš? Na jeho maličkém obličejíčku, ve kterém jste snad viděli jen ty velké černé oči a malý nosánek, se najednou objevil úsměv jako vrata „Chichichi, coby..přišel jsem za tebou. Dělám si o tebe velké starosti.“ Řekl vážně. „O mě a proč jako?“„Koukni se na sebe jak vypadáš. Cožpak takhle vypadá mladé zdravé děvče? Kolik ti je, no? Řekl trošku vážnějším hlasem. „No co no, co bys chtěl..Dyk je noc? A na noc si do postele plesové šaty neberu“ odvětila jsem. Měl pravdu. Na to, že mi je sotva 22 let vypadám hrozně. Kruhy pod očima, bílá jsem takovým způsobem, že pomalu splývám se stěnou. „No co, vypadám jako každou zimu“
„Omyl, vypadáš jako každé Vánoce od té doby, co sis začala hrát na dospělou“
„Cože? Já si začala hrát na dospělou?“ tak to si skřítek dovolil dost. Měla jsem pocit, že se mi kolem úst tvoří pěna. „No tak Lálá…chichichi..já to tak nemyslel“ řekl se smíchem na rtech. Pak se najednou vážně podíval. „Ani nevíš, o kolik se ochuzuješ. Proč se stále za něčím pachtíš?“ řekl. „Já se za něčím nepachtím, chci jen mít na dárky pro přátele.“ Odpověděla jsem a zalezla zpět do pelíšku, protože mě zábly nohy. „Pro jaké přátele? Myslíš na ty, které si už skoro měsíc neviděla, protože se snažíš vydělat penízky na dárečky?“ Měla jsem pocit, že mě propíchne pohledem. Proč mi jen pokládá takovéhle otázky uprostřed noci, to mi povězte. Na jednu stranu měl pravdu. Teprve až teď mi došlo, že je to měsíc, co jsem se dobrovolně odizolovala od svých přátel. Ale vždyť jsem se snažila jen mít na dárečky pro mé milované. Našim sem chtěla udělat překrásné Vánoce, protože jsme vždycky jen dostaly ty ponožky, spodní prádlo a nějakou tu maličkost. A já chtěla víc. Chtěla jsem jednou zažít Vánoce, které by byly něco extra. Mamce jsem chtěla koupit něco do kuchyně, bráškovi něco do bytu a tátovi jsem chtěla koupit nějakou elektrickou příklepovou vrtačku – nebo co to chtěl. No a přátelům jsem taky chtěla udělat radost něčím extra. TAk proč mi to ten malej skřítek vůbec vyčítá? Nedělám přece nic špatného. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala sem se ho. „Kryšpínek..Jsem vánoční skřítek, který napravuje hlavy takovým lidem jako jsi ty“ a opět se zasmál. „Já hlavu nepotřebuji napravovat“ odsekla jsem. Tak to by stačilo. Nejdřív se mi tu zjeví o půl noci, pak mi vleze do postele a teď mi ještě dělá přednášku o mé neschopnosti. Měla jsem toho tak akurát dost. „Ty se na mě zlobíš viď?“ prohlédl si mě zkoumavým pohledem. No, tak to tu ještě chybělo. Skřítek a telepat k tomu. „Ne nezlobím“ hlesla jsem. „Hm, navíc lžeš..začínáš být jako ti dospělí.“ Řekl smutně.
„Jakým právem mi tady poučuješ? Neznáš mě, nevíš jaká jsem.“
„Ale vím. Znám tě už dost dlouho. Sleduji tě už od minulých Vánoc. Panečku, to byla jiná. Neseděla sis na srdci.“
„Hm, nová teorie. Chlapi si sedí na mozku a ženy na srdci. To tu ještě nebylo..“
„Proč si tak jízlivá? Co jsem ti udělal?“
„Probudil si mě a snažíš se mě tu přesvědčit o tom, že Vánoce mám strávit v chudobě“
„Ale Lálá, copak ty nevíš o čem jsou Vánoce? Myslíš si, že síla prožitku Vánoc závisí na mega dárcích a na tom, o kolik věcí se ti rozroste šatník?“ řekl udiveně Kryšpínek.
Něco na tom bylo. Najednou jsem začínala zjišťovat, že skřítek zas tak tupej, jak jsem si zprvu myslela, není. „Každý přece ví,“ řekla jsem už poněkud mírnějším hlasem „že Vánoce je svátek toho, že se narodil Ježíš Kristus“
„Zas tak hloupá nejsi…chichichi“
„Hloupá sice nejsem, ale jsem větší“ To jsem teda dopadla, začínám tu vyhrožovat malému skřítkovi rozšlápnutím. Copak on za to může? Ať žije křesťanství..
„A k čemu ti to je. Jsi snad šťastnější než já? Koukni se na to takhle. Vánoce by měli být svátkem pohody a klidu. Místo toho se lidi můžou zbláznit, protože si myslí ‚čím víc dárků – tím líp’. No, jen se podívej“ řekl vážně. „Tak o tom bych začala polemizovat. Ne všichni se starají jen o dárky. Vánoce jsou tu od toho, aby lidé byli spolu. Je to krásná tradice. Jen se na to podívej z téhle stránky – celý den nejí aby večer uviděli zlatý prasátko..“ „jo a místo toho vidí zlatý tele, co? Hihihihi“ skočil mi do řeči skřítek..“no, nebo to..“rozesmála jsem se „Teď vážně. Pak přijde štědrovečerní večeře a pak rozdávání dárečků. No a pak se jde na půlnoční mši s přáteli. To si myslím, že je pěkná tradice, co myslíš?“
„No opravdu krásná tradice. Jednou za rok si udělat čas na rodinu a přátele, tvářit se, že zrovna na tenhle čas si čekala, protože jindy by se člověk šťastněji tvářit nemohl. Poté se trápit hlady jen proto, abychom viděli zlaté tele a když toho nemáme dost, tak přijímáme ty drahé dary, které nenahradí lásku. Poté si všichni uvědomíme, že vlastně nějaký Ježíš je a tak jdeme do kostela na mši vlastně jen proto, protože tam jde každý. Trochu povrchní, nemyslíš?“ zeptal se a netrpělivě očekával reakci. Něco na tom je, musela sem uznat. Člověk sice shání dárky pro druhé, ale někdy se do toho zabere takovým způsobem, že ostatní jde kolem něj. Jakou cenu pak mají ty dárečky pro druhé, když byli nějaký čas bez nás? „Víš Kryšpínku, něco na tom je. Ale co se to s námi stalo?“ zeptala jsem se. Skřítek měl očividně z hnutí mé duše radost. „Moje milá Lálá, to máš tak. Lidé už zapomínají na to, že by se k sobě měli chovat krásně nejen přes ty svátky. Tyhle svátky nám to mají všechno připomenout. Bylo by krásné, kdybychom tyto svátky měli celý rok. K čemu jsou drahé dary a upachtění lidé, kteří hned po štědrovečerní večeři upadnou do týdenního spánku, protože toho mají dost? Vždyť je to přeci o něčem jiném“ řekl smutně „vždyť plno lidí ani neví, proč se Vánoce slaví. Pro ně je to jen jedna z mnoha tradic, které ve svém životě dodržují. A co se týče narození Ježíška. Připomínat si to jednou za rok, také není to pravé upřímné. K čemu je falešná zbožnost? K čemu je to, že přijdeš do kostela o půlnoci a tváříš se, jako by si spadl z nebes? Navíc – Ježíš se narodil ve chlévě v prostých jesličkách, tak proč bychom si my měli pod sebe stlát zlato? Hm?“
Tahle slova se mi vryla velmi živě do paměti. Když jsem se ráno probudila, tak jsem si nejdřív ani nevzpomněla na můj noční zážitek. Až teprve když jsem vstávala, všimla jsem si na pelesti větývky s třemi šištičkami. „Tak přeci to byla pravda“ usmála jsem se. Musela jsem ještě hodně o tom přemýšlet a dát Kryšpínkovi v mnoha věcech za pravdu. Zjistila jsem, že se tu pachtím za něčím, co nemá takovou váhu pro mě ani pro ostatní. Zaměnila jsem lásku ke svým bližním a přátelům za kus dárků.
Víte, přála bych si, abychom měli Vánoce každý den. Abychom v sobě nosili stále onu vánoční atmosféru, lásku k druhému a abychom nezapomínali na to, že Ježíše Krista bychom si neměli připomínat jen o Vánocích. Vždyť to, co nás učí je opravdu to nejdůležitější. Pokud se budeme držet jeho rad a přikázání, nikdy se nám nemůže stát to, že nějaká věc či tradice pro nás bude důležitější než naši bližní..