Když zprostřed hořícího keře mluvil Bůh, Mojžíš chtěl vědět, jaké je Jeho jméno. Neboť v Egyptě bylo mnoho bohů a tak Mojžíš, věren svému vychování u faraónovy dcery, se ptal po jménu Boha se kterým se setkal. Aby svému lidu mohl říci, jak svého Boha budou nazývat a nepletli si ho s nějakým z široké plejády uctívaných bohů (seznam viz třeba na http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_egyptsk%C3%BDch_boh%C5%AF#.C5.A0 ).

Písmo nám praví, že Hospodin Mojžíšovi odvětil (Exodus 3:14):

Pro úplnost ještě doplníme, že český rabínský překlad Pentateuchu uvádí:

Pokud Mojžíš očekával od Hospodina nějakou identifikaci podle obvyklého jména, nedočkal se. Boží odpověď totiž žádné jméno, tedy žádné podstatné jméno, vůbec neobsahuje. Odpověď obsahuje vlastně sdělení - „Mojžíši, já prostě Jsem“, nebo „Mojžíši, Já se ději, já se konám, já existuji“. Můžeme též říci – a to proto, že hebrejština v tomto jednoduchém sdělení nerozlišuje čas - „Mojžíši, Já jsem byl, Já jsem a Já budu“.

Tímto několikařádkovým biblickým sdělením o svém jménu nám Bůh zjevil něco, co nebylo a ani nikdy nebude překonáno. Každá lidská společnost, každá kultura má svá jména a pojmenování, každé náboženství mělo a má bohy a božstva, kteří a která mají jména. A tato jména zastupují plejádu lidských vlastností, které jim lidé přisoudili.

A najednou se před námi zjevuje Bůh, který prostě prohlásí, že je a o své existenci nenechává nikoho na pochybách. Přitom nejde ani zobrazit, ani umístit do panteonu. V chrámu, vystavěném Šalamounem, nebylo žádné zobrazení Boha. Když Babylóňané chrám plenili, našli v něm několik nádob, trochu ozdobenou truhlu s jakýmsi spisem, kamennými deskami, ale nikde ani stopy po izraelském Bohu. Takže Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova ani nešlo ukrást, ani rozbít, ani hanět obvyklými způsoby. Což Babylóňany muselo velmi překvapit, neboť ve svých zikkuratech byli zvyklí na okázalou a přepychovou nádheru se spoustou soch, obrazů, rytin. Nejspíš byli překvapeni i odvlečení Izraelci, neboť byli na svůj chrám pyšní a považovali ho za vizitku svého Boha. Teď přišli do Babylónu a zjistili, že bohatstvím a výzdobou byl jejich chrám ve srovnání s zikkuraty něco jako venkovský kostelík.

Boha prostě nelze pojmenovat. S Bohem lze mít pouze vztah: Ty a já.

Pojmenujeme-li Boha, jako Adam pojmenoval zvířata a Evu, vyjádříme tím, že s ním můžeme manipulovat a ovládat ho jako modlu. To však s Bohem činit nelze. Pojmenujeme-li věc, můžeme ji zkoumat. To s Bohem učinit nemůžeme. Začneme-li Boha zkoumat, ztratí se nám ze zorného pole.

Moc pojmenování znali již ve starověku. Proto každý vlastník otroka ho nejprve pojmenoval. Pak se teprve stal jeho skutečným vládcem a manipulátorem.

Boha nelze zkoumat jako nějakou věc nebo analyzovat jako psycholog pacienta. A prvním krokem k analytickému pitvání je to, že předmět zájmu pojmenujeme. Pojmenujeme-li něco, díváme se na to jako na ono. Pojmenováváme potom i další vlastnosti, které předmět zkoumání má. Až předmět zkoumání zanalyzujeme natolik, že můžeme říci:

"A máme tě ono. Teď si tě ono dáme do patřičné škatulky, a jelikož známe tvé vlastnosti, budeme tě využívat k našemu prospěchu. "

Jinak řečeno, již jsme naším zkoumáním zjistili, které tlačítko na ono stisknout, aby nám vypadlo požadované splněné přání.

Tak takový náš Bůh není. Proto každý, kdo chce takto analyzovat Boha, nic nezjistí nebo zjistí nesmysly. Tímto si teologové sami ze své praxe podali důkaz, že ačkoliv by chtěli Boha poznat, tak jakmile k němu přistoupili jako k neosobně poznávanému subjektu (resp. objektu zkoumání), tak se jim Bůh ztratil ze zorného pole. Odtud pak pramenily různé filozofické bláboly o Bohu (někdy vydávané za teologické), u nichž často člověk neví, zda jimi má vůbec ztrácet čas.

Na Boha tedy nemůžeme pohlížet jako na ono. Takový Bůh by stal pro nás cizím, nepoznatelným, záhadným, neurčitým, nevypočitatelným. S Bohem to není tak, že tady jsem já a a tam je on. S Bohem je možné žít jenom ve vztahu já a Ty. JÁ a TY – takto lze Boha vnímat jen v láskyplném prožitku.

Nad Božím jménem můžeme jenom žasnout. Jestli někdo hledá pro neznabohy důkaz Boží existence, pak právě Boží jméno tím důkazem je.

P.S. V tomto příspěvku podávám stručně poznatky, které jsou podstatně lépe zřejmé z podkladů, z nichž jsem čerpal: Z knížečky Martina Bubera „JÁ A TY“ a také z mnohých rozhlasových rozhovorů s Janem Hellerem, z nichž některé lze ještě nalézt v archivu ČRo, v sekci Náboženství.