Dnes tady projednáváme vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tedy ovšem především s církví katolickou. Jak už národní socialisté v prvním čtení vyjádřili ústy Jiřího Šlégra i mými, předložený návrh zákona neodráží politický a celospolečenský konsensus, který takovéto typy zákona by měl provázet, dále není dobře připraven a současná ekonomická situace země není taková, aby se mohlo reálně uvažovat o jeho přijetí. Připomínám, že rozsah majetku, i když ty odhady se mohou různit, se pohybuje někde v odhadní hodnotě někde kolem 120 miliard korun, a pokud jde o tu finanční náhradu, tak ta má během příštích 30 let se pohybovat podle zatím neznámé výše úrokové míry mezi 90 až 100 miliardami korun. Navíc celá koncepce tohoto zákona je zcela chybná, takže není možné chyby předkladatele napravit pozměňovacími návrhy.

To, co považuje vláda za naturální restituci, není ve skutečnosti naturální restituce, i kdybychom nyní už pominuli tu skutečnost, že se církvím, tedy především církvi římskokatolické mají vracet či spíše darovat věci, které nikdy nebyly jejím vlastnictvím tak, jak vlastnictví chápeme dnes a jaké parametry má mít církev k nabytému majetku, tak je třeba znovu připomenout, že způsobem upraveným v návrhu zákona se taková restituce uskutečnit nemůže.

Celá procedura vydávání nemovitostí, jakou zákon navrhuje, je naprosto nevyhovující. Nikdo není schopen říci, co se vlastně bude vydávat, jakým způsobem bude u těchto ohromných hodnot stát zajišťovat kontrolu kromě snad schvalování dohod pozemkovými úřady, což lze považovat za formalitu. Finanční náhrady jsou veřejnosti vládou a médii předkládány zkreslujícím způsobem, jako konečné částky vyplývající z § 15 odst. 1 návrhu, aniž by se jakýmkoliv způsobem prezentovala skutečnost, že podle § 15 odst. 5 se po vyplacení první splátky výše nesplacené částky finanční náhrady každoročně zvýší o míru roční inflace.

My, poslanci, sice o této skutečnosti obecně víme, ale nikdo z nás není schopen konečné číslo alespoň přibližně stanovit, a to není zjevně schopno říci ani Ministerstvo financí či kultury. Církve mají dostat finanční náhrady podle způsobů výpočtů zcela odlišných a daleko výhodnějších než restituenti, fyzické osoby, které také utrpěli křivdy přinejmenším srovnatelné s křivdami, které postihly církve. Tito občané, restituenti, dostali podle vyhlášky Ministerstva financí z roku 1988 za metr čtvereční mnohonásobně méně, než mají nyní dostat církve resp. církev katolická. Navíc finanční náhrady pro církve jsou stanoveny podle zcela nejasných výpočtů a tyto výpočty jsou ve skutečnosti rozdílem dvou odhadnutých a nedefinovaných hodnot.

A nyní bych se zastavil u článku pana profesora Pavlíčka a budu z něj citovat a také tu a tam komentovat.

Chtěl bych říci, že v tom svém minulém vystoupení v rámci prvního čtení jsem použil citace z vyjádření profesora Karlovy univerzity prof. Hobzy.Jen tak mimochodem, tento šéf katedry mezinárodního práva Karlovy univerzity byl jmenován ještě císařem Karlem, nikoli Klementem Gottwaldem. Pan Benda, prostřednictvím předsedajícího se na něj obracím, charakterizoval tohoto člověka jako přisluhovače komunistického režimu. Použil jsem také na podporu svých tvrzení slova císaře Josefa II. Tak tady zase pan Benda pro změnu řekl, že to byl absolutistický panovník, takže dnes budu vycházet ze slov váženého profesora Karlovy univerzity.


Cituji: Předkladatelé tvrdí, že nemohou přesně určit rozsah majetku, který se má vydávat. nehodlají to však před přijetím zákona učinit, ani nic měnit na vyplácených částkách, určených těmto náboženským sdružením. Takto skutečností neovlivnitelný rozsah údajně nahrazovaného majetku katolické církve je značně vyšší, než uváděl arcibiskup Beran v roce 1948 v souvislosti s revizí první pozemkové reformy. Tehdy se také uskutečňoval soupis tohoto majetku za účasti církve. Zákon tak otevírá prostor opětným soudním sporům.

Prohlašovaným cílem těchto majetkových opatření je budoucí odluka církví od státu. Neexistuje však žádný doklad o tom, že by mezi tímto darem a odlukou byl nějaký vztah a že takového cíle bude dosaženo. Zkušenosti ze států střední a východní Evropy, které takové opatření provedly, svědčí o opaku. Církve tam nadále požadují od státu příspěvky na opravu církevních budov, jako kulturních památek.

Tady si dovolím osobní poznámku. Zcela nepochybně tomu tak bude i u nás, že kromě průměrné roční náhrady budou poskytovány ještě dotace na údržbu církevních památek.

Pokračuji v citaci: Předkladatelé neuvádějí žádný stát západní Evropy nebo amerického kontinentu, kde by se uskutečnila odluka cestou, kterou má jít navrhovaný zákon. Zřejmě by jej nenalezli. Po dobu 17 let bude stát pokračovat v platbách pro potřeby církví jako dosud a zároveň po dobu 30 let budou získávat další finanční náhrady, které jen u římsko-katolické církve činí mimo inflační doložky a dalších částek 47 miliard 200 milionů korun a dále blíže neurčené množství nemovitostí. Pro takový zásah do tradičního státního nebo veřejného majetku není žádný ústavní základ.

Smlouvy mají být nevypověditelné a ani parlament, zvolený v budoucích volbách, jako představitel suverénní vůle lidu nemá mít právo na takových závazcích nic měnit.To je skutečný důvod uzavírání smluv místo rozhodnutí parlamentu. Smlouvu s katolickou církví bude schvalovat Vatikán, což by ani monarchie spojená s církví v rámci své vnitřní suverenity nepřipustila. Vládní koalicí byl odmítnut požadavek, aby o takovém zásadním majetkovém zásahu, zatěžujícím stát na dvě generace, rozhodl lid v referendu (autor tohoto textu to navrhoval a publikoval již v době návrhu zákona předloženého vládou M. Topolánka). Lze důvodně předpokládat, že přijetí zákona zvýší dále sociální napětí ve společnosti, povede k většímu rozhořčení mezi občany a dlouhodobě poškodí náboženská sdružení, která tento dar na úkor sociálních potřeb občanů získají. Není ani jisté, že vyjmenovaná náboženská sdružení, zejména ta méně početná budou za deset či dvacet let sdružovat nějaké věřící. Zákon to neupravuje a nemá prostředky kontroly.

Ve skutečnosti ani z právního hlediska nejde o restituce, tedy o návrat k předchozímu stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Pokud by cílem těchto opatření mělo být obnovení (částečné nebo úplné) stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát znovu majetkem veřejným a také k veřejným účelům používaným a stát by hospodaření s ním musel kontrolovat, jak tomu bylo v době monarchie i republiky do nastolení tzv. diktatury proletariátu. Nejde o odstranění křivd způsobených dřívějším režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nepatřil v době republiky ani před zahájením 1. pozemkové reformy. Nejde o opatření odpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě. Navrhovatelé to ostatně připouštějí, když tvrdí, že je to plně věcí českého práva, nikoliv práva evropského. Připravovaná právní úprava však má otevřít možnost, aby český stát byl na základě tohoto zákona před evropskými orgány znovu poháněn k odpovědnosti za tvrzené neplnění vlastních zákonů a smluv, jako se to stává v jiných restitučních případech, kdy je namítána nerovnost v zacházení s různými subjekty.

Katolická církev jako celek neměla ve vnitrostátním právu právní subjektivitu, měly ji jen její složky v hranicích státu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu a získávala jej jako subjekt moci z veřejných zdrojů a také v důsledku konfiskací, nátlaku na jednotlivce, působením inkvizice apod. Veřejným potřebám měl tento majetek sloužit po josefínských reformách. Nekatolická náboženská sdružení a církve měly naopak jen malý nemovitý majetek a byly subjekty soukromého práva. Jejich majetek vesměs pocházel z darů a finančních příspěvků příslušníků těchto sdružení., nikoliv z prostředků veřejných.

Představitelé katolické církve i vlády prohlašují, že uvedené majetkové přesuny nejsou žádnou milostí, ale nastolením spravedlnosti. Pro koho však mají být takové převody a náhrady za velká latifundia, o nichž bylo rozhodnuto po roce 1918, spravedlivé? Jistě ne pro vyznavače Nového zákona, kde se uvádí: "Nemůžete sloužit Bohu a mamonu".

Právnickými osobami veřejného práva byly různé součásti katolické církve, jako biskupství, farnosti, řády apod. V nedávné době, např. v petičním výboru Poslanecké sněmovny, prohlašovali představitelé katolické církve, že ani Biskupská konference a její předseda nemohou jednat za takové subjekty jako jsou řády a řehole. Nemohou tedy ani zavazovat smlouvou tyto subjekty.

Majetek subjektů katolické církve požíval také veřejnoprávní ochrany. Zájmy subjektů katolické církve hájila v soudních sporech finanční prokuratura státu. Nejvyšší správní soud rozhodoval např. o kompetencích prokuratury v případě soudních sporů při provádění pozemkové reformy, kdy by na obou stranách vystupoval tento představitel státu. Jen v případech majetkových dispozic s hodnotami nepatrnými mohly církevní subjekty s tímto majetkem volně disponovat, jinak jen se souhlasem státu.

Základem právní úpravy postavení katolické církve do tzv. církevních zákonů z roku 1949 byl zákon č. 50/1874. Z privilegované veřejné korporace do této právní úpravy v období diktatury proletariátu se stala soukromá právnická osoba. Soukromé vlastnictví bylo v té době diskriminováno a diskriminováni byli i věřící občané vzdor opačným ústavním formulacím. Tvrdými zákony byly postiženy zejména řády a trestní i administrativní represe postihla církevní představitele. Důvodová zpráva tvrdí, že 60 let byly církve a náboženské společnosti závislé finančně na státu, což má zákon změnit. Ani to není pravda.

Již do úpravy z r. 1949 stát financoval některé potřeby církví včetně katolické církve také tzv. kongruovými předpisy.Veškerá právní úprava týkající se katolické církve vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církví. Znovu to bylo potvrzeno ve smlouvě mezi vládou a Vatikánem nazvané Modus Vivendi z roku 1928, která řešila práva státu při obsazování vedoucích funkcí v katolické hierarchii a v článku 2 vytvořením dvou komisí také spory o některých majetkových otázkách. V důvodové zprávě k zákonu č. 50 z roku 1847 se postavení katolické církve výslovně označuje jako postavení privilegované veřejné korporace. V obsahu tohoto pojmu v oblasti majetkové se mimo jiné uvádělo, že jde o "zvláštní státní péči o církevní jmění a o účast úřadů při nejdůležitějších záležitostech jeho správy". Konec citace. Zároveň se uvádělo, že stát nemůže církvi ve státě působící přiznat stejné postavení jako má sám, dokonce snad nějakou svrchovanost. Zákon tehdy odmítl přiznat katolické církvi, tedy v roce 1874, má nepatrná poznámka k tomu postavení privátní korporace, jež by mohla znamenat volnou dispozici s majetkem. To má změnit tento zákon spojený s převodem obrovského nemovitého majetku na katolickou církev, jejíž hospodaření má v podmínkách volného trhu být naopak podporováno pravidelnými dotacemi ze státního rozpočtu.


Katolická církev se stane privilegovaným soukromoprávním subjektem v takovém systému, což sotva obstojí před právem Evropské unie. Představu, že stát a katolická církev mají každý svou suverenitu, jež jsou souměřitelné a mohou uzavírat navzájem vnitrostátní smlouvy, rázně zamítl také Nejvyšší správní soud například svým rozhodnutím z 10. ledna 1923, když odmítl ve vztahu ke katolické církvi uznávat předpisy takzvaného práva církevního, neboť stát z podstaty suverenity nemůže dopustit, "aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro všechny platné prohlásí nebo uzná". Tolik tedy citace z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 1923.

Ani tento právní názor nevybočoval z předchozího práva a praxe monarchie, tedy habsburské monarchie, která například vypověděla konkordát s Vatikánem poté a z toho důvodu, že první vatikánský konsil prohlásil neomylnost papeže. Zákon č. 50 z roku 1874 reagoval i na vypovězení tohoto konkordátu. Ačkoliv navrhovaný zákon se hlásí k restitučním principům, o obsahu a vývoji tohoto dříve platného stavu se nezmiňuje a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala majetkem soukromým, který jí byl odebrán. Nezmiňuje se ani o obsahu Modu Vivendi a suverenitu státu svým pojetím omezuje. Ke skutečné "privatizaci některého majetku katolické církve došlo až v socialistické etapě státu, kdy pojem veřejné vlastnictví byl zrušen a soukromé vlastnictví se jen připouštělo, jak to bylo posléze upraveno v hospodářském zákoníku." I za tohoto stavu si však stát ponechal právo dozoru nad tímto majetkem. Náhradou za zestátněný majetek mělo být plné placení výdajů církví a dalších náboženských společností dříve řešených také kongruovým zákonem.

Ideologické zdůvodňování takzvaných církevních restitucí sloganem "co komunisté ukradli, musí být vráceno" při pozorném čtení návrh zákona vyvrací. Majetek se nemá vydávat původnímu veřejnoprávnímu subjektu a nemá sloužit k veřejnoprávním účelům. Katolické církvi má být tímto zákonem odevzdán také další majetek například majetek Náboženské matice, jež byla založena Josefem II. jako veřejný fond a spravována jako subjekt veřejného práva orgány státu. I majetek Náboženské matice byl tehdy zastupován finanční prokuraturou, například podle zákona č. 97/1933. Církvi se má uhradit nebo údajně "vrátit" majetek vyvlastněný podle zákona č. 142/1947 o revizi první pozemkové reformy. Připomínám, že o tomto zákonu bylo rozhodnuto ještě před únorem 1948, to je moje poznámka, o tom tedy nebylo rozhodnuto v totalitní moci po únoru 1948.

Pokračuji v citaci. Do majetkové podstaty započítané do tohoto náhradového opatření se zahrnuje i majetek rozdělený podle první pozemkové reformy z roku 1948 a 1919. Vyplývá to z porovnání rozsahu majetku uvedeného v důvodové zprávě k tomuto zákonu a podle aproximativního odhadu "arcibiskupa Berana z února 1948 uveřejněného v publikaci církevní komisi ÚV KSČ 1949 až 1951". Podle arcibiskupa Berana bylo před pozemkovou reformou z roku 1918 až 1919 v Čechách a na Moravě církevní půdy zemědělské cca 50 tisíc ha, lesní půdy cca 150 tisíc ha, drobné zemědělské a lesní, farní a kostelní cca 10 tisíc ha. Pozemkové reformě podléhalo cca 200 tisíc ha. Podle tohoto dokumentu v důsledku první pozemkové reformy ubylo cca 30 tisíc ha zemědělské půdy a cca 10 tisíc ha lesní půdy.

Předkladatelé tvrdí, že podle zákona z roku 1947 nedošlo k vyplacení finančního odškodnění církvi z tohoto titulu. Uvedená edice dokumentů uvádí něco jiného. Mezi příjmy arcibiskupství olomouckého ze zprávy Ministerstva zemědělství v dubnu 1949 se uvádí získání 20 mil. korun jako náhrada v souvislosti s touto revizí pozemkové reformy. Rovněž uváděná cena v navrhovaném zákoně je sporná. Logická by byla cena z doby převedení na stát. Arcibiskup Beran s odkazem na zákon o revizi pozemkové reformy vycházel z ceny z roku 1914. V tabulce 4 důvodové zprávy ohledně základu pro poskytování náhrady k tomuto zákona se ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72 202 ha, lesní půdy přes 181 tisíc ha, vodní plochy 3 600 ha, ostatní plochy téměř 3 900 ha a dále plochy zastavené a další nemovitosti.

V tabulce 5 důvodová zpráva uvádí, že Lesy České republiky evidovaly k 20. 2. 2011 ve své zprávě 151 tisíc ha původního majetku církví a náboženských společností, tedy více než podle arcibiskupa Berana církvi patřilo před první pozemkovou reformou, a to včetně půdy, na kterou se pozemková reforma nevztahovala. Z toho vyplývá, že vláda navyšuje ve svém návrhu tento majetek katolické církve, neboť nepředpokládám, že by údaj arcibiskupa Berana byl výrazně nepravdivý. Není ostatně bez zajímavosti, pokud jde o předání lesní půdy ocitovat stanovisko profesora Karla Engliše, významného národohospodáře a pravicového politika proslovené na sjezdu Národně demokratické strany v roce 1919, kde doporučoval jen "zespolečenštiti vlastnictví, kde jest eminentní zájem národa, aby spravovány byly v zájmu celku a ne v zájmu jednotlivce, jako jest u lesů, na nichž nám záleží, poněvadž mají význam klimatický a jiný, jako jest to u dolů a jiných pramenů přirozeného bohatství, jako jest to také u průmyslu, pokud jest úplně monopolistický." Konec citace Karla Engliše. Englišovy názory a jeho postoje byly trvale protikladné názorům socialistickým nebo dokonce komunistickým. Zájem státu na hospodaření s lesy odpovídá myšlence o obecném zájmu daném důvody ekologickými. Nejsou dnes méně naléhavé než v době Englišově.

Dámy a pánové, vyslechli jste rozsáhlou citaci v článku profesora Pavlíčka, který byl zveřejněn v denním tisku 18. dubna. Chtěl bych v závěru svého vystoupení říci. Takovýto návrh, který je zde předložen, je proto vyloučeno upravit pozměňovacími návrhy do přijatelné podoby.Celá jeho koncepce je chybná a národně socialističtí poslanci tedy nemohou pro něj hlasovat a podpoří návrhy na jeho zamítnutí.