z diskusního příspěvku na Evangnetu:

Sociální experiment aneb studium na Konzervatoři evangelické akademie z pohledu jednoho studenta

Střední škola je pro mnohé z nás nejkrásnějším obdobím našeho života. Máme v sobě životní elán, nadšení, ideály, ale také máme křehkou a tvárnou skořápku, kterou je třeba pečlivě chránit a pěstovat. Proto je naprosto báječné, když se na tomto velkém úkolu může podílet i církev. S těmito myšlenkami jsem plná nadšení vstupovala na Konzervatoř Evangelické akademie. A těšila jsem se, jak mě studium obohatí nejen profesionálně, ale i lidsky. Mladého člověka je však potřeba v tomto ohledu formovat citlivě. A stejně citlivě je potřeba vést takový živý a křehký organismus, jakým je škola, zejména umělecká. Bohužel se občas najde lékař, který bude tvrdit, že v zájmu vyššího dobra je nutné i fungujícímu organismu amputovat hlavu. A že přitom zemře? To už je riziko, které je třeba podstoupit. Nikdy jsem se nenadála, že budu svědkem amputace hlavy…

Reportáž ze Zámku 12. 4. 2011. Je krásný jarní den a za námi do školy přijíždí pan Joel Ruml se svým náměstkem panem Pavlem Kašparem. Účel jejich cesty je, jak sami tvrdí, zmapovat atmosféru na škole. Chtějí se proto setkat s námi studenty a zjistit, jak se věci mají. Studenti se ve 12.00 schází v koncertním sále a v té chvíli ještě netuší, že budou svědkem toho, k čemu tato místnost doopravdy slouží. Po krátkém úvodu a vysvětlení, proč jsme se vlastně všichni sešli, se poprvé za dobu svého studia dozvídám, že atmosféra na škole je hrozná. Chvíli si nejsem jistá, jestli jsem celou dobu náhodou nestudovala na úplně jiné škole, protože z mého pohledu u nás vždy vládly přátelské vztahy, otevřená komunikace a tvůrčí atmosféra. Vzápětí je ale vše vysvětleno – na škole je skupinka lidí, kteří si anonymně stěžovali na vedení a jsou velmi nešťastní. Počet anonymistů zůstává bez přijatelného odůvodnění skryt a mnozí z nás stále nechápou proč. Nicméně nám pan Ruml několikrát opakuje, že je úkolem zřizovatele, aby ve škole byli všichni štastní, protože jsme církevní škola a jako taková máme jít příkladem. V průběhu jednání studenti neustále zmiňují, že na škole žádný problém nezaznamenali, ba právě naopak. Škola postupuje dopředu a prokazatelně se zlepšuje v mnoha oblastech. Pokud si tedy stěžovala menšina, není tedy načase se zamyslet nad věrohodností a motivacemi osob, které si stěžovaly? Načež se dozvídáme, že většina nemusí mít pravdu. Význam sdělení je jasný. Jsem nucena spolknout hořkou pilulku, že jako člen “většiny” jsem očividně zmanipulovaná, což mě osobně dost uráží. Na tomto místě bych ráda podotkla, že na škole je přes 80% studentů starších 18 let, mnoho z nich už chodí na vysokou školu nebo do práce. Jako výstup z jednání si odnášíme to, že atmosféra na škole bude pečlivě sledována a pokud se nezmění, vyvodí z toho Synodní rada personální změny ve vedení školy. Ještě stále netuším, že se záhy ocitnu na Kafkově Zámku…

Do roka a do dne Stejně jako organismus, který se regeneruje po úrazu, tak i situace na škole se pomalu stabilizuje. Jsme šťastní (a není nás zrovna málo), že pan ředitel Fiala zůstává ve funkci a můžeme všichni společně pokračovat v práci, která je pro nás radostí a inspirací. V průběhu následujícího roku sice ještě občas ukápne jedovatá slina z úst pana Kašpara či paní Noemi Batlové (pastorační pracovnice) na adresu školy, ale na to už jsme za ten čas nějak zvyklí. Celý rok probíhá v poklidu, nikdo z nás netuší, že je to ten pověstný klid před bouří. A najednou jako blesk z čistého nebe školou běží zpráva, že pan ředitel je dne 18. 4. 2012 odvolaný. Jsme v naprostém šoku a ústa se nám formují do tvaru jediného krátkého zvolání: “Proč?” Zpráva se šíří jako lavina a nikdo netuší, co je vlastně špatně. Celou dobu byl na škole klid a studovalo se nám výborně. Fungoval u nás pan spirituál, se kterým studenti postupně nacházeli společnou řeč. Pravidelně přispíval i do školního časopisu, který tento školní rok vznikl. V evangelickém kostele se odehrával cyklus koncertů, na kterých jsem já sama několikrát účinkovala. Chystaly se různé projekty a kurzy, konečně jsme měli možnost se zcela umělecky vyžít a uplatnit se. Nemusím snad zdůrazňovat, jak je pro začínajícího umělce důležité veřejně vystupovat. A teď tohle? Absolutně nechápu, co jsme zase udělali špatně. Připadám si jako dítě, které uposlechne příkaz svých rodičů, ale stejně je potrestané. A nejhorší na tom je, že nikdo z ČCE se neobtěžuje s vysvětlením, co se vlastně stalo. A ještě se to odehrává v té nejhorší možné době – čekají nás maturity i absolutoria. Naším hlavím úkolem na škole je studovat. Ale jak máme v klidu studovat, když nám uřezali naši hlavu?

Vítejte v The Truman show Vždycky jsem byla přesvědčená, že všechno na světě má svoji příčinu a vše se dá odůvodnit (dokonce i iracionální jednání). V případě odvolání pana ředitele však zdůvodnění nepřichází a začínám nabývat dojmu, že snad ani neexistuje. Z celé situace pro mě plyne jediné poselství: Když něco výborně funguje, je tomu třeba učinit přítrž. Mám pocit, že svět se převrací naruby. Ztrácím důvěru i k poslední instituci, která má člověku dávat pocit bezpečí a jistoty – k církvi. Už si nejsem jistá vůbec ničím. Ono se pak lehce řekne: “Studuj dál na naší škole a o nic jiného se nestarej”, když bylo zpochybněno jedno z mých základních přesvědčení ohledně férového jednání a transparentnosti církve. Schválně sedám k počítači a prohlížím si stránky www.e-cirkev.cz. Z obrazovky na mě hledí programové prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické, ve kterém se dozvídám, že Synodní rada hodlá “usilovat o otevřenou komunikaci uvnitř církve”. Vyplývá z toho snad, že já si takovou otevřenost asi nezasloužím, protože nejsem “jejich”? Teď už mám tedy v hlavě úplný chaos. A důsledky? Začínám si připadat jako součást absurdní reality show, nebo nějakého divného sociálního experimentu (jiné racionální zdůvodnění mě už nenapadá). Po měsíci života v této zvláštní realitě se mi poplašné požární zařízení začíná jevit jako skrytá kamera…

Co po nás vlastně chtějí? Během posledního roku si neustále pokládám otázku, co tedy po nás vlastně chtějí? A napadá mě jediná odpověď: Něco jiného… Ale co to vlastně je, to “jiné”? To mi zatím nikdo nebyl schopný konkrétně říct. Nejhorší je, že vůbec nevím, co jsme udělali špatně. Nesplnili jsme snad zadání o změně atmosféry na škole? Což by ale znamenalo, že když jsme předtím vnímali atmosféru jako dobrou, měli jsme se v tomto bodě napravit? Během loňské schůze zástupců ČCE se studenty nám bylo sděleno od pana Rumla, že zřizovatel se musí zabývat i malým počtem stížností a jeho úkolem je, aby všichni na škole byli šťastní a spokojení. Vloni se dělal velký poprask kolem pár stížností, letos je nešťastných více než 70% studentů na škole (potvrzuje to i petice, kterou tito studenti podepsali). Možná jsme divní, ale my máme rádi svého ředitele a jsme nešťastní, že byl odvolán. A taky jsme zmatení, protože důvody buď nejsou, nebo spíše nejsou veřejné.

Proto se táži: Opravdu si pan Ruml přeje, abychom byli všichni na škole šťastní? Čím dál víc se cítím jako ve světě povídek France Kafky. Velká literární díla jsou velká právě proto, že mají univerzální výpovědní hodnotu a situace, které identifikovala, se opakují. Konkrétně v Kafkově Zámku je formulovaná jasná myšlenka, kterou lze krásně napasovat na naši situaci: O tom, co se u nás děje, rozhodují lidé odtržení od naší každodenní reality, kteří nevidí naše skutečné potřeby a problémy, a snaží se pouze naplnit nějakou těžko definovatelnou vizi. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč byl pan ředitel odvolán, navíc zrovna v té nejhorší době – v době maturit a absolutorií. Díky termínu odvolání se musel zrušit i projekt “opera”, na který jsme se těšili. Pak se tedy ptám, jestli má zřizovatel opravdu na mysli naše dobro. Školu jsem si vybrala pro její církevní zakotvení, možnost dělat duchovní hudbu a seznámit se s praxí evangelické církve. Vstupovala jsem na tuto konzervatoř jako otevřená bytost, těšila jsem se na spolupráci. Dočkala jsem se však jen políčků v podobě každoročních projevů pana Kašpara a Rumla na zahajovací bohoslužbě. Naše práce je neustále snižována, pochvaly jsme se zatím nedočkali. Přitom by na nás naopak měli být pyšní a podporovat nás v úsilí. Studují u nás výrazné osobnosti, které mají šanci se v budoucnu prosadit a dělat tak dobré jméno i evangelické církvi. Zatím jsme vždy obdrželi jen nepěkné poznámky na naši adresu. Copak jsme vadní? Připadám si jako dítě, které se snaží dobře pracovat, ale dočká se od svého rodiče jen neustálého kárání a žádné pochvaly. Co vyroste z takového dítěte? Člověk, který bude plný komplexů a bude tohoto svého rodiče nenávidět. Takže namísto toho, abych se poučila z poselství, které šíří evangelická církev, zalilo mě obrovské zklamání, znechucení a rozčarování. A moje rozhodnutí? Musím odejít – v zájmu vlastního přežití. Svoji vlastní hlavu si jednoduše amputovat nenechám…

Spletitý příběh konzervatoře shrnul spirituál školy během semináře konaného 22. 5. 2012 do 45minutové promluvy se zpěvy, kterou si můžete poslechnout na Youtube:

(Pokud by vám nefungovaly odkazy, promluvu najdete na www.youtube.com <http://www.youtube.com>; pod názvem

Proč už nebudu spirituálem na konzervatoři.)