poslal Nepřihlášený Vládní koalice schválila návrh zákona, který se běžně označuje jako zákon o církevních restitucích. Uveďme hned zpočátku, že se o restituce nejedná. Udělejme si však nejprve stručnou rekapitulaci vývoje vztahu mezi státem a církví na našem území. Ve středověku byla církev nadnárodní institucí, která byla silnější než jednotlivá království či knížectví. Teprve postupem staletí se víc a víc prosazovala státní moc a tím zápas o to, čí právo na území státu platí.
Podotkněme, že církev se řídila kanonickým právem, které bylo jednotné pro celou nadnárodní katolickou církev Vztah ke státu procházel proměnami: za času osvícenství a nejpozději v okamžiku vzniku tzv. suverénních států už nebylo možné, aby na jejich území platilo právo jiné instituce. Čili spor mezi kanonickým právem a právem suverénních národních států nakonec vyhrály národní státy. Za času Josefa II. v 18. století už nebylo pochyb, že církev je podřízena státu a stát vymezoval jak vztah církve k sobě, tak i vztahy uvnitř církve. V Rakousku-Uhersku to posléze stanovil zákon č. 50 z roku 1874 o vnějších poměrech katolické církve, který platil i za 1. republiky. Opět stručně : Nad tak tzv. církevním majetkem neměla církev plné dispoziční právo. Stát vycházel z konceptu, že majetek byl církvi svěřen k tomu, aby plnila pro stát důležité funkce, např. vedení matrik, pořádání sňatků atd. a dispozici s majetkem omezoval. Např. chtěla-li církve majetek prodat, potřebovala k tomu souhlas ze strany státu.
Za 1. republiky se na přání Masaryka uvažovalo o odluce ze státu od církve. Ovšem pokud by Masaryk na odluce trval, mohlo by to vyvolat odtržení Slovenska, takže nakonec ani k pokusu o odluku státu od církve nedošlo. Komunistický režim také církevní odluku nechtěl. Naopak, církev ke státu ještě více připoutal. Pokračoval ve vyplácení kongruy tzn. uhrazoval jí mzdy. Přitom vedl útok proti řádům. Jenže v roce 1991 přijalo nově zvolené Federální shromáždění zákon 308/1991 o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Noví poslanci nevěděli nic o tom, že církev dřív neměla nad svým majetkem plné dispoziční právo, že prostě její majetek neměl soukromoprávní charakter. Tímto zákonem církve dostaly plné dispoziční právo nad majetkem, které de facto nikdy historicky neměly. Kupodivu zpočátku katolická církev majetek nechtěla. Biskupové se předháněli v ujišťování, že kromě výčtového zákona, přijatého v roce 1990, kterým se vracely majetky řádům a kongregacím, žádný majetek chtít nebudou.
Kauza Voršilky, kdy chybou v zákoně řád dostal provozní budovu Národního divadla, a místo, aby ji vrátil, ji za směšnou částku prodal, mohla církev varovat. Nevarovala. Zřejmě za asistence KDU-ČSL církev názor změnila. Prý co bylo ukradeno, musí se vrátit. Nezdá se mi, že by majetkové nároky církvi prospěly, spíše naopak. Na konci komunistického režimu měla církev vysoký společenský kredit, který v letech tahanic o majetek prohospodařila.
Do zákona o půdě se dostal blokační paragraf, který bránil manipulaci s církevním majetkem. Nepříjemnou situaci, která blokovala rozvoj řady obcí, se pokusily vyřešit jak vláda Mirka Topolánka, tak Petra Nečase. Nevzaly to za šťastný konec. Proč nemělo jít o restituci církevního majetku? Zaprvé proto, že restituce je uvedením do původního stavu. Vzhledem k tomu, že v původním stavu církev měla nad majetkem omezené dispoziční právo, o restituci se vlastně nejedná. Navíc restituční model použitý v devadesátých letech neobsahoval žádné finanční kompenzace. To může vyvolat spoustu sporů dřívějších restituentů se státem. Zákon by bylo třeba přepracovat na zákon o použití církevního majetku a náhrad k zajištění odluky církve od státu. To předpokládá Listina základních práv a svobod.
Popišme si, co se v zákoně zajišťuje. Stát se dohodl s církvemi, že církve nebudou požadovat majetek, který je v současnosti v držení obcí a krajů. Vydá jim pouze majetek, který je v držení státu, tedy Pozemkového fondu a Lesů České republiky. Bude jim současně vyplácet ročně finanční náhrady, aby v budoucnosti mohly platit svůj provoz a částečně i péči o objekty, které jim budou svěřeny. Postupem času stát přestane vyplácet částky na platy duchovním, jejichž počet roste a stát nad ním nemá kontrolu.
Je to pro církve riskantní řešení, protože velké finance k nim připoutají pozornost spekulantů. Nejen to. Jak upozornil evangelický duchovní Miloš Rejchrt, velké finanční prostředky, mohou vážně ohrozit i poměry uvnitř náboženských komunit. Ovšem jak si se svěřeným majetkem a finančními prostředky poradí, bude už zcela jejich věc. Konečně se nastaví průhledný vztah mezi stát a církve. Pro budoucí vývoj jak církví, tak státu to může být dobře.
Poslech: http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2543331&drm=
