Naděje i v nemoci
Bylo mně dvacet čtyři roků a mé dceři čtyři měsíce, když jsem onemocněla a po několika měsících vyšetřování jsem slyšela slova, kterých se lidé tolik obávají: "Onemocněla jste vzácně se vyskytujícím nádorovým onemocněním, jehož příčina i léčba je neznámá. Zkusíme vás ozářit a podat chemoterapii. Prognóza je nejistá - může se také jednat jen o několik týdnů života." V první chvíli to byl šok. Myslela jsem si, že to všechno snad nemůže být pravda. Hledám pomoc Když je člověk nemocný, má jen jedno přání - být opět zdravý. Je jenom přirozené, že začne hledat pomoc. I my jsme hledali pomoc všude, kde se dalo. Obraceli jsme se na významné lékaře u nás i v zahraničí. Absolvovala jsem předepsanou chemoterapii a ozáření - stále bez kýženého zlepšení. Řada přátel nám v dobré víře nabízela různé léčebné prostředky, které měly zaručeně pomoci: např. petrolej po kapkách, různé diety, "švédské kapky", houbu Kombuchu, Béresovy kapky, různé homeopatické léky, výtažky z mexických kaktusů a také léčbu u lidového léčitele... Některé z nich jsme vyzkoušeli, avšak můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Jsme s manželem křesťané. Věříme, že Pán Bůh má náš život ve své ruce a že nás vede i v běžných záležitostech lidského života. Musím se však přiznat, že i když jsem věřila v Boží pomoc, přece jsem více spoléhala na pomoc lidskou. Jednoho dne jsem četla v Bibli, v knize proroka Jeremjáše, tato slova: "Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu". Tato slova mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Najednou se mně otevřely oči a já jsem poznala, že problém nebyl v Pánu Bohu, ale ve mně a mém přístupu k nemoci. Věřila jsem Bohu jen napůl. Prosila jsem Boha o odpuštění a rozhodla jsem se podřídit jeho vůli s tím, že On povede můj život tím nejlepším směrem. Byla to zvláštní chvíle, ve které jsem pocítila Boží dotek a prožívala hluboký vnitřní pokoj a radost. Od té chvíle došlo ke skutečnému zlomu. Už jsme to nebyli my, kteří horečně hledali největší lékařské kapacity, ale Pán Bůh sám nám začal posílat do cesty lékaře, kteří měli určité zkušenosti právě s touto nemocí. Navrhli nový způsob léčby, po které se můj zdravotní stav během několika měsíců výrazně zlepšil. Nesmím však opomenout to nejdůležitější: každá léčba byla provázena mými modlitbami, modlila se za mne také celá moje rodina a mnoho dalších věřících lidí. Skutečný zázrak Od vypuknutí mé nemoci uběhlo již téměř dvacet dva let. Během této doby jsme zažili v naší rodině mnoho zázraků. Zmíním se o jednom z nich. Jednoho dne, bylo to asi sedm let od začátku mé nemoci, jsem se začala cítit velmi podivně. Při následném vyšetření na onkologii jsem se dověděla, že mám ke svým dosavadním problémům ještě navíc v děloze velký nádor nebo cystu. Šla jsem na ultrazvukové vyšetření. Tam mně paní doktorka, která nic o mé situaci nevěděla, při vyšetření klidně oznámila: "Je to dvacátý týden těhotenství - tady vidím ručičky, nožičky." To byla skutečně šokující zpráva. Vždyť v důsledku narušené hypofýzy mně vlivem onemocnění už několik let hormonální funkce takřka nefungovaly. Navíc jsem na počátku těhotenství byla na vyšetření u zkušené a pečlivé gynekoložky, která však těhotenství nepoznala. V té době jsem prodělala také rentgenové vyšetření břicha. Zpětně jsme si uvědomili, že také rentgenolog i zkušený internista přehlédli na snímcích známky, svědčící pro těhotenství. Nikdo nemohl uvěřit, že jsem již pátý měsíc v jiném stavu. Bylo to na jedné straně radostné zjištění, ale na druhé straně jsme věděli, že právě v prvních měsících těhotenství jsem brala chemoterapii a byla rentgenována. Lékaři nás upozornili, že pravděpodobnost, že se dítě narodí zdravé, je minimální. Naopak se dá předpokládat, že se nějaký orgán vůbec nevyvine nebo bude poškozený. Spolu s manželem jsme poklekli k modlitbě a prosili o Boží pomoc a vedení. Od modlitby jsem oba vstali s vnitřním ujištěním, že si dítě necháme a přijmeme je takové, jaké bude. Cítili jsme, že nemáme právo nechat těhotenství ukončit. Za čtyři měsíce a osm dní od chvíle, kdy jsme se dozvěděla o svém těhotenství, se narodil náš syn. Vážil 4,25 kg a byl na tom lépe než mnohé děti zdravých matek. Lékaři při velmi podrobném vyšetření našeho syna neshledali sebemenší zdravotní problémy a s pohnutím tento neobvyklý případ označili za "zázrak". Náš syn v plném zdraví nedávno oslavil své patnácté narozeniny. Naděje i v nemoci V současné době stále bojuji se svou nemocí. Není to lehké, ale stále mohu vyznávat, že žiji s vnitřním pokojem, který má svůj původ v Bohu a není závislý na vnějších okolnostech. Vždyť jediná věc, které jsem se kdy v životě bála, bylo to, abych nebyla nějak vážně nemocná. Poznala jsem však, že když mám Pána Ježíše v srdci, nemusím se bát smrti. On mi odpustil mé hříchy a díky jeho oběti na kříži mohu být ospravedlněna a smířena s nebeským Otcem. Vím, že kdyby mne Pán Bůh z této země odvolal, půjdu k němu do Božího království. Náš Bůh je skutečně mocný a slavný Pán, který vyslýchá modlitby. Vyplatí se mu důvěřovat.