poslal Nepřihlášený
Vážení členové Koordinačního výboru „Memoranda za nápravu vztahů státu a církví v ČR“,
obdržel
jsem Vaše memorandum i Váš průvodní dopis a dovolte mi, abych Vám
poděkoval za důvěru, s níž jste se se svou výzvou obrátili i na mě,
přestože jste si vědomi, že jejím primárním adresátem jsou vláda,
parlament a politické strany, neboť jim v prvé řadě náleží právo o
Vašich požadavcích rozhodovat.
Píšete, že svou důvěru
v prezidenta republiky opíráte o jeho slib, že svůj úřad zastává v zájmu
všeho lidu. Chci Vás ujistit, že právě to je zásadním východiskem,
s nímž přistupuji k obsahu Vašeho Memoranda a k požadavkům v něm
obsaženým.
Dobře rozumím tomu, že máte velmi jasnou, až
kategorickou představu o požadovaných změnách ve vztazích státu a církví
a chápu také to, že se Vás stále bolestně dotýká perzekuce, jíž byli
církve a věřící vystaveni za dlouhá léta komunistického režimu. Alespoň
zmírnit křivdy, které v období totality nepostihly pouze církve, ale
prakticky celou naší společnost, bylo a je cílem naší obnovené
demokracie po roce 1989.
Souhlasím s Vámi, když píšete, že
„po pádu totalitního režimu demokratický stát zjednal zásadní nápravu.
Církve tak mohly začít svobodně a v celém rozsahu vyvíjet svoji činnost
v pastorační, školské a charitativní oblasti.“ Jsem přesvědčen, že toto
je pravdivá charakteristika postavení církví v naší současné
společnosti.
Ve světle toho cítím nemalý rozpor Vašich
výše uvedených slov s kategorickým požadavkem na „nápravu poměrů“ mezi
státem a církvemi v podobě majetkového vyrovnání, ratifikace smlouvy se
Svatým stolcem a změny novely zákona o církvích, které prezentujete jako
chybějící základní podmínku ochrany práv a svobod náboženského vyznání.
Pokud jde o nápravu křivd, které církve v minulosti utrpěly, domnívám se, že nikdo, ani stát nemůže tomuto požadavku dostát v plném rozsahu. Tím spíše to platí ve společnosti, jejíž všechny – a to musím zdůraznit – součásti byly ve větší či menší míře v komunistickém režimu postiženy.
Proto jsou nereálné požadavky různých společenských skupin na
absolutisticky chápaný návrat do majetkových poměrů před tím či oním
datem, tak jak by to právě bylo nejvýhodnější pro ně. Bohužel, v našich
silách bylo a je křivdy minulosti pouze zmírnit, nikoliv plně odstranit.
Jinak hrozí, že budeme nutit jednoho poškozeného odškodňovat poškozeného jiného.
Pokud
jde o financování církví, naším společným cílem musí být, aby byl na
základě širokého politického a společenského konsensu nalezen takový
model financování církví, který umožní nejen fungování církví, ale
i financování obnovy a údržby církevních památek a který – na druhé
straně – znovu neznejistí vlastnické a právní poměry v zemi a nevytvoří
nové problémy a nespravedlnosti pro další subjekty. Obávám se, že
kategoricky nastolený požadavek fyzického navrácení církevního majetku
takovým řešením není. Pokud bychom šli tímto směrem, pak bychom museli
být důslední a provést naprostou odluku církví od státu. Stát by pak
musel nejen zcela zastavit jakékoli toky peněz daňových (i nevěřících)
poplatníků, ale i přestat uznávat plnohodnotnost církevních sňatků,
zamezit začlenění církevních škol do sítě atd.
Nesdílím
ani pocity či přesvědčení, že podílení se státu na financování církví je
v samotném principu ohrožením svobody náboženského vyznání, jak bývá
někdy současný stav desinterpretován. Myslím, že nikdo nemůže uvést
věrohodný příklad toho, že by ze strany jakéhokoliv státního orgánu
v našem demokratickém státě k podobnému protiústavnímu zneužití státní
moci skutečně došlo.
Jestliže přijmeme absolutistické
nároky některých církevních aktivistů, pak musíme pohlížet na církve
jako na zcela privátní instituce zabývající se pouze intimními potřebami
svých členů bez širšího společenského významu. Nelze totiž požadovat
totální „majetkové vyrovnání“ se státem a současně žádat vzájemné
partnerství.
Rovněž bych se přimlouval za všestranně
věcnější a klidnější debatu o novele zákona o církvích a o smlouvě se
Svatým stolcem, které jsou podle mého názoru rovněž obětí předsudků a
snahy dosáhnout prosazení dílčích zájmů namísto hledání konsensu a
respektování obecných priorit. Jsem si nejen jist, že zamítnutý text
této smlouvy je pro český stát nepřijatelný, ale rovněž soudím, že ji
věřící ke svému duchovnímu životu nepotřebují.
Právě
proto, že se snažím zastávat zájmů všech občanů, musím si všechny tyto
otázky klást a kladu si je znovu i nad textem Vašeho Memoranda. Kladu si
i otázku, proč mi podobná memoranda neadresují nesčetní občané
katolického vyznání, se kterými se běžně setkávám při nejrůznějších
veřejných akcích. Proč mi je neadresují vrcholní představitelé katolické
církve, se kterými mluvím velmi pravidelně a kteří by k tomu měli dost
příležitostí, ať už je to opat premonstrátů Pojezdný, biskup Duka nebo
třeba teolog Skalický, kterému jsem loni udělil státní vyznamenání. Jsou
snad menšími katolíky než Vy? Nebo jsou jen menšími aktivisty? Jsem
přesvědčen, že pouze vzájemná důvěra, ochota si naslouchat a pochopit
argumenty druhé strany nám může pomoci nalézt řešení, která budou jak ku
prospěchu církví a jejich věřících, tak celé společnosti. K vytváření
takové atmosféry a usnadnění dialogu jsem vždy připraven napomoci.
Se srdečným pozdravem
