Tento článek vlastně vznikl jako odpověď Studentovibible .Rád bych se s vámi podělil o svou zkušenost
Děkuji ti za to, že mě nazýváš náboženským člověkem, neboť jím vskutku jsem. Mým náboženstvím je křesťanství, mým Pánem je Kristus. Taky mě odvedl z ŘKC, i když asi jen využil toho, že jsem chtěl odejít. Teď mi však pomalu ukazuje cestu k návratu.

Vezmu to, ale od začátku. V Boha jsem uvěřil ve 12-ti letech. Byla to moje reakce na evoluční teorii. Moje babička byla katolička, takže to prostředí jsem znal. Bylo proto jen přirozené, že jsem skončil v katolickém kostele. Mnozí si totáč asi pamatujete a tak víte, že Bible k dostání běžně nebyla. Já jsem svůj hlad po Písmu řešil tím, že jsem často chodil na mše.  Bydlel jsem v Olomouci, tak nebyl problém, i ve všední den ráno navštívit dvě mše. Obíhal jsem kostely, je jich tam dost. Hltal jsem čtení a kázání. To ostatní jsem moc nechápal. Pak mě oslovil jeden kněz a začal se mi věnovat. Půjčil mi katechizmus a vysvětlil mi, o co jde. Připravil mě ke zpovědi a naučil mě modlit se.

Gymnázium jsem studoval v Praze, kde jsem poznal spoustu katolíků, ale i křesťanů jiných církví, zvláště z Jednoty Bratrské. Do JB jsem začal chodit i na setkání mládeže. Katolická mládež se svobodně scházet nesměla, zatímco mládež JB mohla. Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že oni jako následovníci Komenského se scházet mohou. Bylo to fajn, ale taky se dost často naváželi do katolíků, tak jsem tam chodit přestal.

Během těch let se mi dostala do ruky kniha Hovory na nemocničním lůžku, kterou napsal Jiří Mrázek. Jako vědec se zabýval kosmonautikou. Ta kniha byla o jeho umírání. Oslovila mě a otevřela mi svět Františkánské spirituality.

Oženil jsem se a oba se ženou jsme vstoupili do Sekulárního řádu sv. Františka. Ten řád existuje od 13. Stol. Je určen lidem, kteří žijí ve světě, ale chtějí víc žít podle Evangelia a rozhodněji následovat Krista. Narodily se nám 4 děti. Pracoval jsem v Charitě s nepřizpůsobivými občany. Často jsem prožíval stresové situace a tak jsem začal pít. Následoval rozvod. Dál jsem chodil do kostela a účastnil se mší.  V Charitě jsem poznal lidi z KS a přišli mi opravdoví. Často jsme diskutovali. Navíc jsem byl svědkem obrácení svého kamaráda, který Ježíše dřív moc nemusel, měl raději Marihuanu a v KS uvěřil. Znal jsem i jejich pastora, kterého považuji za člověka Božího.

V té době na mě při mších začala padat těžká deka. Necítil jsem se tam dobře. Nevím, jak to přesně popsat. Četl jsem Bibli a dospěl jsem k rozhodnutí, že z ŘKC odejdu. Jednoho rána jsem se probudil a rozhodl se, že zajdu za tím pastorem z KS a požádám o křest. Jenže když jsem dorazil na shromáždění, zjistil jsem, že se koná jinde. A než bych tam dorazil, přijdu pozdě. Hodně blízko má modlitebnu AC. Tak jsem šel tam. A už jsem tam zůstal. Nechal se pokřtít a přijmout za člena sboru. Z Františkánského řádu jsem se nechal vyloučit. Z ŘKC jsem byl exkomunikován automaticky. Tady by můj příběh mohl skončit, ale bohužel neskončil.

Loni kolem listopadu jsem začal pociťovat, že mi v AC bohoslužbě něco chybí. Uctívání a klanění. Chvály jsou fajn, kázání taky, modlitby v jazycích rovněž. Jenže pořád mi něco chybělo. Tak jsem jednoho dne opět po roce zavítal na mši. A bylo to ono. Najednou jsem pocítil ten rozdíl: V ŘKC je Kristus viditelně přítomen v Eucharistii. Věřící se scházejí kolem svého Krále a vzdávají mu úctu, která mu náleží. Jsou jím živeni. Kristus je v ŘKC skutečně Hlavou i Životem. Šel jsem ke zpovědi a kněz mi řekl, že nemohu ke stolu Páně, pokud se nerozejdu s AC. Šel jsem za pastorem a oznámil mu, že odcházím. On mi řekl, že si myslí, že Bůh není Bohem zmatku, a že když mě přivedl do AC, měl bych zůstat, ale ať si to rozmyslím. Rozmyslel jsem si to. Šel jsem domů a vyházel všechny katolické knihy a předměty, které mi zbyly. Nějakou dobu byl klid. Abych proces dokončil, nechal jsem se z ŘKC vypsat.