poslal Nepřihlášený Jednou jsem slyšel pozoruhodné rčení, že každá cesta má dva příkopy: pokud vidíme jenom jeden příkop, znamená to obvykle, že v tom druhém se právě nacházíme. Jedním z učení, které dnes vězí ve škarpě nebo se dokonce dostalo za okraj silnice, je učení o „poslušnosti tzv. delegovaným autoritám.“ Toto učení nebylo českému protestantismu nikdy vlastní a objevilo se někdy v první polovině devadesátých let. Klasičtí letniční mají k tomuto učení rezervovaný postoj, nicméně neo-letniční a sbory hlásící se k Nové apoštolské reformaci toto učení implementují do systému své věrouky.
Model, kterým se často ospravedlňuje „panování“ autorit, je příběh Saula a Davida. Učí se, že i když chtěl Saul Davida zabít, David jej ušetřil, ctil, respektoval a nevztáhl na něho ruku. Nakonec dokonce zabil muže, který mu zvěstoval, že zabil Saula. Tento příběh je vykládán tak, že Saul je dnes roven pastorům sboru a jejich kritika by znamenala „sáhnutí na Pomazaného“. Je proto nutné poslouchat vedoucí jako krále a raději trpět křivdu a ani slůvkem se neozvat. Vedoucí je pak třeba podpořit takřka za každé situace, bez ohledu na své svědomí a své poznání.
Jeden ze stoupenců Nové apoštolské reformace k tomu říká:
„Snad největší příklad pochopení podřízení se autoritě pochází z Davidova života. Je tu mladý muž, který je prorokem Samuelem pomazán za krále Izraele; protože Bůh zamítl současného krále, Saula. Saul v rebelii vůči Bohu se stával stále víc duševně nemocným a bez varování ohrozil Davidův život tím, že po něm vrhl kopím. Budoucí král musel utéci, aby si zachránil život. Události, které následovaly, se stěží hodily pro krále. Žil v jeskyních, přebýval na skalách s vlky, musel předstírat duševní chorobu mezi svými nepřáteli, aby si zachránil život, a nakonec musel žít mezi svými utlačovateli. A navzdory všemu tomu si David uchovával svoji podřízenost autoritě. Když měl David dvakrát možnost připravit Saula o život, neudělal to (viz 1 Samuelova 24,26). Byl oddán tomu, že se nedotkne Božího pomazaného. Přestože osoba jeho autority se mýlila, nezměnilo to jeho oddanost vůči ní.“
Přiznám se, že těmto učením jsem řadu let věřil. Jenže při bližším pohledu je toto učení silně zdeformováno a překrouceno. Podívejme se proto na příběh z bližšího pohledu. O co vlastně v příběhu jde?
Úřad krále
Tak předně: Starozákonní král není dnes roven ani starším ani kazatelům ani biskupům, či superintendentům. Naším králem je Hospodin. Již staří Izraelci odmítali institut Hospodina jako krále, a proto si vynutili takového krále, kterého by viděli, mohli se ho dotázat a nemuseli by jej hledat na modlitbách nebo v postech. Vzorem pro jejich jednání byl světský úřad krále, který viděli u pohanských národů. Když si na Samuelovi lid vynutil úřad krále, Bůh sám to viděl jako důkaz neposlušnosti a řekl k tomu:„Ale Samuelovi se to nelíbilo, že řekli: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ I modlil se Samuel k Hospodinu. A Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“ (1S 8,6–9)Hospodin pak lidu sdělil, že jejich volba, kterou se rozhodl respektovat, je špatná a že ponese své následky v tom, že král bude lidu vládnout a přisvojí si mnoho z jejich svobod, práv i soukromí:
„Pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: "Nikoli. Ať je nad námi král!“ ( 1S 8,11 – 19)
Z tohoto úseku je více než zřejmé, že Hospodin nechtěl dát lidem autoritu, která by je ujařmovala a způsobovala jim strádání a hmotné ztráty. Lid přesto chtěl nad sebou autoritu z masa a kostí. Lidské srdce se jednoduše vzpírá odpovědnosti, kterou spolu přináší svoboda, a chtěli krále, v kterého by nemuseli věřit a který by byl vždy po ruce, bez hledání, bez víry a který by jednoduše rozhodoval (namísto Hospodina) za ně.Na druhou stranu je třeba dodat, že Hospodin toto jednání lidu předvídal a již na poušti dal Izraeli instrukce, jaké má mít král pravomoci. Bůh jednoduše, jako mnohokrát před tím, věděl, jak se lid zachová, a proto práva budoucího krále sdělil již Mojžíšovi:„Až vejdeš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, obsadíš ji a usadíš se v ní. I řekneš si: „Ustanovím nad sebou krále jako všechny pronárody kolem mne.“ Ustanovíš tedy nad sebou za krále jen toho, koho si vyvolí Hospodin, tvůj Bůh. Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem.“ (Dt 17, 14–15)
Všimněme si, že to ale není rozhodnutí Boží. Bůh zde jen předvídá. „I řekneš si: „Ustanovím nad sebou krále jako všechny pronárody kolem mne.““ Není to přímý Boží pokyn. Bůh zde naopak ukazuje, že jde o touhu lidu být jako ostatní národy. Nicméně toto rozhodnutí lidu respektuje a udílí instrukce pro úřad krále mnoho let před tím, než lid tento úřad na Hospodinu vyžaduje. Zdá se, jako by to dokonce bylo nutné zlo, protože bezbožní lidé, kteří nad sebou nemají vládce, jednají bezohledně a sobecky a nakonec dochází k tzv. „ochlokracii“ nebo-li vlády lůzy. Výstižně to dokumentuje kniha Soudců, kde se píše: „V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ ( Sd 17,6)
V žádném případě to ovšem není verš, kterým by bylo možné ospravedlnit institut lidského krále neboť králem Izraele byl vždy Hospodin, kterého ovšem po celou dobu lid nerespektoval. Bůh zde úřad krále dopustil, ale neinicioval.Když už si ale lidé úřad krále vynutili, sám Bůh je vedl k tomu tento úřad respektovat a stavěl se za krále proti vzpurnému lidu. Řada judských a hlavně izraelských králů, jejich osudy a osudy lidu, jsou pak smutnou ukázkou toho, jak to dopadne, když se lid rozhodne vložit moc do lidských rukou. Většina těchto králů totiž tuto svěřenou moc zneužívala, vedla lid k modloslužbě a byli proti nim stavěni proroci, kteří je otevřeně napomínali. Jeden z nich, Jehú, byl dokonce Bohem veden dva krále odpravit. I když jsou dnes velké spory o tom, zda úřad krále měl v Izraeli pozitivní, či negativní roli, jedno je jisté. Když si lid krále vynutil, byl to Bůh sám, kdo jej povolal.Tento model autority ale v žádném případě není modelem, který by šel přenést do Nového Zákona v tom smyslu, že stejně jako bylo nutné poslouchat krále, je dnes potřebné poslouchat vedoucí. Jestliže již tehdy viděl Bůh lidskou touhu po autoritě člověka jako odmítnutí Jeho jako krále, oč více bude dnes vidět stejnou touhu lidí po takovéto lidské autoritě jako odmítnutí Krista, Syna Davidova. Našim králem je přece Kristus a není nikde psáno, že On svou vládu přenesl na lidi. Ano, ustanovil správce a vymezil jim pravomoci, ale nikoliv místodržitele. Bůh svou vládu nikdy lidem nepředal. Ale i kdyby na tom někdo trval, pak i tito králové byli Bohem káráni a napomínáni skrze proroky, bylo možné se jejich nezákonným nárokům vzepřít jako Nábot Achabovi a dokonce bylo možné je v krajním případě na Boží pokyn skrze neposlušnost Zákona usmrtit a obdržet za to Boží požehnání (2 Kr 9,6–10,30).
Příběh Davida a Saula
Pokud se podíváme na příběh Davida a Saula, pak i zde nalezneme, že ze strany Davida se nejednalo o nějakou poslušnost démonizovanému a od Boha odpadlému Saulovi. Respekt ještě neznamená poslušnost! Nikde v Písmu není ani zmínka o tom, že bychom měli poslouchat nebo následovat bezbožné autority, které se protiví Bohu! David sice vedl za krále Saula mnoho výprav, byl svému králi věrným, ale neustále musel aktivně čelit jeho výpadům, které byly způsobeny žárlivostí na jeho úspěchy. Není pravda, že by Saula nekritizoval nebo o něm mluvil jako o někom, koho je třeba proti svému svědomí poslouchat. Pokud bychom chtěli vidět Davidovo počínání jako vzor jednání s „nespravedlivou“ církevní autoritou, která proti nám útočí, pak bychom předně museli vyvodit, že je třeba ji okamžitě opustit a utéci do jiného sboru, chránit si své duševní a duchovní zdraví a ještě ostatní varovat a pomáhat dalším běžencům.
Pokud tedy dnes nějaká autorita vyžaduje vůči sobě stejnou podřízenost, jako Saul vůči Davidovi, pak je třeba podívat se na několik důležitých veršů:„Saul promluvil se svým synem Jónatanem i se všemi svými služebníky o tom, že by měl být David usmrcen. Saulův syn Jónatan si však Davida velice oblíbil. Proto Jónatan Davida varoval: Můj otec Saul usiluje o to, aby tě usmrtil. Tak se měj prosím ráno na pozoru. Schovej se a zůstaň v úkrytu!“ Já vyjdu a postavím se vedle svého otce na poli, kde budeš ty, a promluvím o tobě se svým otcem. Když něco zjistím, povím ti to." (1S 19,1 – 3)Pokud učitelé o tzv. delegované autoritě chtějí v tomto příběhu hledat poučení pro jednání s vedoucími, pak je tedy třeba spojit se s lidmi, kteří jsou vedoucímu blízko a vypracovat strategii vlastní ochrany před jejich útoky.„Saul chtěl Davida přibodnout kopím ke stěně. Ten však před Saulem uskočil, takže Saul zabodl kopí do stěny. David té noci utekl a unikl.“ (1S 19,10)
David zde nejeví ochotu k poslušnosti nechat se usmrtit. Naopak, svůj život chrání a dokonce Saula opouští. Neřekl si, jen mne zabij, můj život je skryt v Bohu, mám hojnou odměnu v nebesích. Nepoložil své tělo Saulovi na oltář, ale aktivně se útokům vyhýbal. A nejen to, dokonce střádal plán na svoji ochranu ve své rodině: „Míkal spustila Davida oknem a on prchl pryč a unikl.“ (1S 19,12) David na svou obranu využívá spojenectví se Saulovými příbuznými a pomocí lsti se dostává z jeho vlivu a ospravedlňuje svoji nevinu.„David uprchl z prorockého domu v Rámě a přišel si Jónatanovi postěžovat: „Co jsem provedl? Jaký je můj zločin? Jaký je můj hřích vůči tvému otci, že mi ukládá o život?“ (1S 20, 1)David si opět na Saula stěžuje u Saulova syna a následující verše nám ukazují, že David s Jonatánem vymýšlí důmyslné „krycí manévry“ proti Saulovi a jeho úskočnému a bezbožnému jednání. „I uzavřel Jónatan s Davidovým domem smlouvu: „Ať Hospodin volá Davidovi nepřátele k odpovědnosti.“ (1S 20,16) Zde je další důležitý verš, kdy se David i Jónatan odvolávají k Bohu a dokonce žádají soud pro Davidovi nepřátele, mezi něž bezesporu Saul patřil. Dále se pak Jónatan s Davidem domlouvá na tom, jak se vyhnout Saulovi a volí další lest. Aby nemusel stolovat se Saulem, vymýšlejí spolu příběh o tom, že David odcestoval do Betléma, na obětní hod. Když se David od Jónatana dozvěděl, že ho Saul chce zabít, utíká a dokonce před knězem vymýšlí příběh, že je poslán od Saula, aby získal pokrm. Nakonec volí úkryt, aby se úplně vymanil ze Saulova vlivu:„David odtud odešel a uchýlil se do jeskyně Adulámu. Když o tom uslyšeli jeho bratři a celý dům jeho otce, sestoupili tam k němu. Také se kolem něho shromáždili všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. Stal se jejich velitelem. Bylo s ním na čtyři sta mužů.“ (1S 22,1 – 2)
A toto je něco, s čím musí mí učitelé tzv. delegované autority velký problém. David nejenže uprchl, spřádal za zády Saula plány s jeho nejbližšími a modlil se za soud nad svými nepřáteli, ale dokonce u sebe shromažďoval všechny, kdo měli se Saulovou bezbožnou vládou a jeho osobou problém. Neřekl jim: „vraťte se k Saulovi, poslouchejte ho, ctěte a respektujte ve všem.“ Nic takového! Začal z těchto odpadlíků společnosti budovat armádu a vzal pod svou ochranu i kněze Saulova království.„Zůstaň se mnou, neboj se. Kdo ukládá o život mně, ukládá o život tobě. U mne jsi pod ochranou." (1S 22,23) V mnohých útrapách a pronásledování zůstává David ve spojení se Saulovými příbuznými, přijímá a vítá je a domlouvá se s ními na době, až Saul bude odstraněn.„Jónatan, syn Saulův, se vypravil a šel za Davidem do Choreše. Ve jménu Božím mu dodal odvahy.“ Řekl mu: „Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhým po tobě. Také můj otec Saul to ví.“(1 S 23, 16–17) A nyní nastává chvíle, kdy se Saul ocitl v Davidových rukou. Zabloudil do jeskyně, kde byl ukryt David s později slavnou armádou, vykonat potřebu. David nevztáhl na Saula ruku, nezabil ho, ale aktivně se postavil na obranu jeho života. Jednoduše se nechtěl osvobodit vlastní rukou a sáhnout na úřad krále. Zachoval proto Saulovi život.
To ovšem neznamená, že by se mu nyní dobrovolně podrobil, nechal se zatknout a nakonec zabít. Naopak, David činí něco neobvyklého:„Potom vstal i David, vyšel z jeskyně a volal za Saulem: „Králi, můj pane!“ Saul se ohlédl. David padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. David Saulovi řekl: „Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný. Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě. Uvaž a pohleď, že na mé ruce nelpí žádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale ty mi ukládáš o život, chceš mi jej vzít. Ať nás rozsoudí Hospodin. Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude. Jak praví dávné přísloví: »Svévole pochází od svévolníků, ale má ruka proti tobě nebude.« Proti komu vytáhl izraelský král? Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. Ať přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.“ (1 S 24,9–16)
David se před Saulem obhajuje, dokazuje svoji nevinu a dovolává se Boží pomsty nad ním. To by dnes učitelé o tzv. delegované autoritě považovali za opovážlivost.Ke druhé, podobné události, dochází, když David později sestoupil do Saulova tábora a sebral Saulovi ve spánku kopí a džbánek a odešel s ním do bezpečí. Když tak učinil, volá před celým Izraelským táborem:„Saul poznal po hlase Davida. Otázal se: „Je to tvůj hlas, můj synu Davide?“ David řekl: „Je to můj hlas, králi, můj pane.“ Dále řekl: „Proč vlastně můj pán pronásleduje svého otroka? Vždyť čeho jsem se dopustil? Co je na mně zlého? Nechť nyní král, můj pán, vyslechne slova svého otroka. Jestli tě proti mně podněcuje Hospodin, nechť přijme vůni obětního daru. Jestli však lidé, ať jsou prokleti před Hospodinem. Vždyť mě dnes zapudili, abych se nemohl podílet na Hospodinově dědictví, jako by řekli: »Jdi sloužit jiným bohům.« Kéž má krev nevyteče na zem daleko od Hospodinovy tváře. Vždyť izraelský král vytáhl, aby hledal pouhou blechu, jako by honil po horách koroptev.“ (1S 26, 17–20)
Opět se tady David z vlastní iniciativy veřejně hájí před celým Izraelským táborem a dovolává se kletby nad lidmi, kteří Saula popuzují, aby mu usiloval o život. David tedy nebere věc do svých rukou, ale znovu využívá příležitosti k prokázání svojí neviny, a to jasně a veřejně, před Saulovými nejbližšími stoupenci. Saul je samozřejmě démonem dál puzen a hnán, aby Davida zahubil, ale nakonec hyne, dokonce spolu s Jónatanem, rukou nepřátel.Po Saulově smrti složil David na Saula žalozpěv a zabíjí muže, který se sám prohlašoval za toho, kdo Saula „dorazil“ v jeho smrtelném zápase. Nejedná se o žádnou poslušnost, ale o respekt nad Božím povoláním vzhledem k přesile nepřátel, která obklopuje Izrael.
David nedává průchod své zlosti, pomstě ani nevyužívá oslabení Saulova tábora k získání vlivu, ale trpělivě očekává, až Bůh naplní to, k čemu ho povolal. Je si dobře vědom, že Saula povolal a pomazal Hospodin. Domnívám se, že protože David dokázal přikrýt a tolerovat Saulovu zlobu a neodplácet, stejně tak se Bůh zachoval k němu v dobách jeho pádů. Respekt k Božímu povolání ovšem Davidovi nikdy nebránil v tom se veřejně bránit a dovolávat se proti Saulovi samotného Boha.Pokud by David Saula poslouchal, žádného krále Davida bychom dnes neměli…
Závěr
Lze si tedy něco vzít z tohoto příběhu do dnešní doby? Jistěže. Třeba to, že nemáme usilovat tělesnými prostředky o likvidaci svých nepřátel, chcete-li autorit, ale vše vkládat do rukou Bohu. Podle Nového Zákona je dokonce máme milovat a žehnat jim.
Máme však chránit svůj život a dokonce aktivně vystupovat, jako David, na obhajobu správné věci, jako je naše nevina, jsme-li pomlouváni a máme-li tu možnost. Ani apoštol Pavel v zájmu dobré věci nerezignoval na obhajobu svého úřadu. Můžeme se spojit s lidmi, kteří jsou manipulováni proti nám a dávat jim pravdivé informace a dokonce se můžeme stýkat s těmi, kteří jsou v daných společenstvím perzekuováni. Můžeme vystupovat s kritikou vůči vedoucím, ale přitom respektovat úřad, ve kterém stojí. Jinými slovy můžeme kritizovat to, co kazatel káže, ale nikoliv samotnou skutečnost, že vůbec káže. Můžeme kritizovat, když sbor například nepoužívá správně finance, ale už ne to, že vůbec financemi disponuje. Nebudeme přitom usilovat o likvidaci úřadu, ale můžeme aktivně vystupovat proti svévoli, lži a manipulaci.
Máme jednat v lásce, ale říkat pravdu.Já osobně nejsem přesvědčen, že by se člověk musel za každou cenu obhajovat (což David nečinil) nebo aktivně vyhledávat disidenty (což David také nečinil). Využil však příležitostí, které přijal z Boží ruky. Servilitu Saulových nepřátel naopak jednoznačně odmítal a trestal. Pokud je pro učitele o tzv. delegované autoritě tento příběh modelem, nemohou jednoduše tyto – v celém příběhu zásadní věci – obejít.
www.apologet.cz
