a. Přeslechnuté varování Antonína Boháče před J. L. Hromádkou

Až do konce svých dní se Hromádka upřímně domníval, že může Kristu a Leninovi sloužit zároveň. Že odpadl od Krista k Leninovi, nikdy si neuvědomil. Je ovšem nutno přiznat, že evangelíci ho na to začali upozorňovat s velkým zpožděním, a že to činili málokteří.

Vzdělanostní elita ČCE místo toho, aby si povšimla Hromádkova úpadku, a nakonec zhroucení, a to úpadku zároveň morálního i náboženského (profesora teologie úpadku ve víře), vytvořila si hromádkovský mýtus, o kterém (neuvěřitelně) dodnes neví, takže se z něho stále ještě nemůže začít uzdravovat. Je to mýtus o údajně velkém teologovi J. L. Hromádkovi. Kdyby byl Hromádka poctivý teolog, nemohl by se propůjčit k tomu, že založil a do všech světadílů rozšířil „Křesťanskou“ mírovou konferenci, která od začátku byla pečlivě dirigována ze zločineckého Kremlu. Zakladatel této skrz naskrz prolhané organizace, který po deset roků byl jejím suverénním předsedou, byl podle svých ctitelů v pořádku po morální stránce. A navíc byl prý velkým, pozoruhodným, významným teologem. Nebyl prý nemorální, a proto prý nemůže být spravedlivě srovnáván s „říšským biskupem“ Ludwigem Müllerem, prominentním německým hitlerovským protestantem, ani s římskokatolickým komunistickým kolaborantem Josefem Plojharem.

Komunistickou rakovinou Hromádka onemocněl (jak se ukázalo, nevyléčitelně) v r. 1920. V témž roku, v kterém byl jmenován mimořádným profesorem nedávno založené bohoslovecké fakulty.

Ve svých Cestách protestantského theologa z r. 1927 přetiskl J. L. Hromádka (na str. 88-97) delší článek, který mu v Kostnických jiskrách vyšel o sedm let dříve, v listopadu 1920. Z tohoto článku cituji (ze str. 95):
Přiznávám se, že jsem už nadšeně na ulici zpíval Internacionálu, třeba ji ještě dobře neumím. Cítil jsem při tom smutek, jak nekřesťané přicházejí s velkou ideou mezinárodnosti a jak doopravdy jsou jejími ochránci před šovinistickým prostředím. Nepochybuji ani trochu, že v tomto českém internacionalismu je vyjádřen mnohem pronikavěji český duch než ve vlasteneckém běsnění Českobratrských hlasů ... a než ve všeobecném našem strachu před mezinárodním socialismem.

Po necelých třech desetiletích, a sice v r. 1948 (patrně v říjnu), napíše dělník J. Adamec, člen evangelického sboru v Čáslavi, Hromádkovi toto (cituji z rubriky IV, z poznámky p_1):

Pane děkane, ...a potom musíte ven z evangelické církve, neboť jí děláte jen zlo a zlo. Vy jste falešný prorok a rozrušujete blahé společenství.

Už na podzim 1948 vyjádřil evangelický dělník naivním, neumělým slovníkem (rozrušujete blahé společenství), co čeští evangeličtí intelektuálové, a vůbec celá vedoucí vrstva ČCE (funkcionáři od presbyterů až po synodního seniora a synodní kurátorku, a fakultní učitelé, a přispěvatelé do evangelického tisku) nepostřehli dodnes: Že už tehdy, tedy nyní před šedesáti lety, Hromádka ČCE zaváděl, klamal, sváděl (Vy jste falešný prorok), zevnitř rozvracel (rozrušujete blahé společenství), a navenek diskreditoval (Je na čase aby slovo Hromádka nevzbuzovalo pohoršení!), a vůbec ji ve všech směrech poškozoval (neboť jí [evangelické církvi] děláte jen zlo a zlo), a že se ČCE proto měla děkanu Hromádkovi vzepřít a jeho škodlivé působení nekompromisně odsoudit (musíte ven z evangelické církve). Stručné vyjádření čáslavského evangelíka nemělo chybu. Nevidím nejmenší důvod, proč by měla být zpochybněna toho vyjádření jednak poctivost, jednak závažnost.

Dělník J. Adamec v r. 1948 také Hromádku obvinil, že ignoruje bibli (neznáte ani desatero Božích přikázání) a že má špatný vliv na studenty bohosloví (stavíte se do popředí výchovy našich mladých lidí). Bratr Adamec také přesně (byť neuměle) vyjádřil, v čem mělo morální zhroucení a skandální působení děkana evangelické bohoslovecké fakulty původ: Byl to Hromádkův příklon ke komunistům. (Vy - čítánkový komunista. Intelektuál by napsal: salonní socialista.)

Ale na to, že Hromádka vnáší do ČCE zlo a zmatek, upozornil už v dvacátých letech významný církevní představitel, PhDr Antonín Boháč. Zakládající (sjednocující) sněm Českobratrské církve evangelické (toto jméno dostala sjednocená církev v r. 1919) zvolil Boháče do devítičlenného synodního výboru (a jako jednatele do pětičlenného prezidia) nové církve. Od r. 1921 byl Boháč volen do každého šestičlenného synodního výboru a od r. 1931 do každé šestičlenné synodní rady ČCE. R. 1939 byl zvolen synodním kurátorem, tedy nejvyšším laickým představitelem církve, a zůstal jím do své smrti 27.12.1950. Původně středoškolský profesor, od r. 1919 byl Boháč vedoucím pracovníkem, a od r. 1934 viceprezidentem Státního úřadu statistického, a docentem UK v Praze. V r. 1921 zorganizoval a zpracoval první sčítání lidu v ČSR.

Hned na první straně Úvodu k svým už zmíněným Cestám cituje Boháče sám Hromádka (na str. 5):
Na jaře 1925 napsal Dr. Boháč ...: „V loňských článcích byla obsažena zlá slova Hromádkova, obrácená do českého evangelického světa. ... Vzdálenému pozorovateli se zdá, že v českém evangelickém táboře jest myšlenkový chaos. Nemohu zbaviti profesora Hromádku tvrdé výtky, že jest to on, který k tomuto zmatku přispěl nejvíce.“
Už v r. 1920 Boháč poznal, že Hromádka mate církev svým nadšeným doporučováním komunismu. O tom píše sám Hromádka, opět v Cestách (str. 94, v zmíněném článku z listopadu 1920):
Dr. Boháč trochu nejasně mi připisuje touhu po sociální revoluci a neinformovaný čtenář má dojem, jako bych stavěl vedle sebe Ježíše a Lenina a v revoluci viděl jediný lék pro společnost. „Oč jest lepší křesťan, který věří v revoluci, než ten který v ni nevěří, ať mi laskavě poví kazatel,“, píše dr. Boháč.

Mohl Boháč, člen synodního výboru, v r. 1925 obvinit Hromádku ostřeji, než jak to učinil, když napsal zlá slova Hromádkova, obrácená do českého evangelického světa? Ale dělník Adamec obviní o necelá tři desetiletí později téhož profesora teologie podobnými slovy (napsal: že evangelické církvi děláte jen zlo a zlo).

Oba také, v r. 1920 významný vědecký pracovník a státní úředník a v r. 1948 dělník, shodně pojmenovali původ Hromádkou do církve vneseného zla: Byl to profesora teologie příklon ke komunistům. Jako bych stavěl vedle sebe Ježíše a Lenina, stěžoval si Hromádka na Boháčovo údajně křivé obvinění v roce, kdy byl jmenován mimořádným profesorem teologie.
b. Ještě větším problémem než JLH je dnes celá vedoucí vrstva ČCE

Boháčovu kritiku, důvodnou a předvídavou, Hromádka odmítl. Ale Boháč v ní nepokračoval, a nikdo v ČCE nepřevzal (od redaktora Kostnických jisker) v kritizování Hromádkova rakovinného filokomunismu štafetu. Ale ani později (v republice třetí a čtvrté) nikdo v církvi tu Boháčem upuštěnou štafetu nezvedl.

Jak to bylo možné! Když už se jedním zločinným Marxovým učedníkem nadchl mladý a úspěšný profesor teologie, aniž se tím tajil: Jak bylo možné, že se levicovému intelektuálovi, odpovědnému za výchovu teologického dorostu, v ČCE otevřeně nevzepřela ani jedna skupina (či jenom skupinka) farářů nebo laiků. Nebo slyšitelně aspoň jednotlivec. A to ani před únorem 1948 (v krátké republice třetí) ani po něm (v dlouhé republice čtvrté), ačkoli tehdy Hromádkovo usilovné sloužení komunistickým režimům (především sovětské „říši zla“) nabylo skandálních rozměrů.

Ukazuje se stále jasněji, že daleko obtížnějším a závažnějším problémem než JLH je ČCE. Ani nyní, dvě desetiletí po zhroucení zločinného režimu, s kterým Hromádka horlivě kolaboroval, nezačala tato církev s napravováním obrovských morálních škod, které si Leninovým ctitelem nechala způsobit. Dokonce odmítá tyto škody vidět, vzít je na vědomí, přiznat si je.

Příčin pozoruhodné zaslepenosti vedoucí vrstvy ČCE je celá řada. Aspoň na některé z nich chci postupně upozornit.

27. 09. 2010