poslal demagog V souvislosti s děsivým, strašlivým útokem
v Norsku se v médiích začínají objevovat diskuze ohledně nebezpečí
tzv. křesťanského fundamentalismu. Pan Jiří Pehe v jednom svém článku
dokonce hodil všechny fundamentalismy do jednoho společného pytle.
Dnešni mediální pojem "křesťanský fundamentalista" vznikl jako
odvozenina z pojmu "islámský fundamentalista" jednak nepochopením,
jednak novinářskou zkratkou a nutností pojmenovat "nový" jev. Jestliže
totiž islamští fundamentalisté používají k prosazení svých zájmů
násilí, jak tedy pojmenovat křesťana, který se stejnými prostředky
snaží prosadit názory ty své? ***
Jenomže,
slovo fundamentalismus znamená návrat k základu, respektivě trvání na
základech. Jedná se o snahu chápat určitou víru či ideologii stejně,
jako ji chápala ta první generace, ti první učedníci. A proto je
obrovský rozdíl mezi křesťanským a islamským fundamentalismem.
Srovnejme chování prvních křesťanů a muslimů!
Zatímco muslimové během
prvních sto let válečnickým uměním dobyli celé jiní africké středomoří i
se španělskem, šířila se křesťanská víra prvních sto let existence
zcela jinak. Zatímco Mohamed byl mocný, kmenový vůdce, Ježíš v podstatě
chudým, venkovským kazatelem, rabbi. Ježíš Kristus, ač pocházel z
královského rodu, se nenarodil v královských palácích, ale ve stáji,
na hnojišti, mezi krávami a kdo ví možná i prasaty. Křesťanství přišlo
jako bezbranný novorozenec. Úloha Krista vrcholila na kříži: V oběti,
ve slabosti, v bolesti, v umírání, v položení života za druhé.
Křesťanství má přímo ve svém "DNA" tuto bezbranost, zdánlivou slabost a
obětavost. Světským pohledem není bezbrannější bůh než ten, jehož ruce
jsou z každé strany přikovány ke kříži. Ale právě naopak v této
slabosti je Nejvyšší síla (2Kor 12,9)
Křesťanský
fundamentalismus tedy znamená stát vírou na této Kristovi oběti a
spočívá v přijetí této bezbrannosti (Mat 10,16; Luk 10,3) Křesťanský
fundamentalista je volán k respektování a loajalitě k moci, ať už
vládne kdokoliv (Řím 13, 1-5), naproti tomu se neúčastnit skutků tmy
tohoto režimu, ale jednat podle Boží Vůle (Sk 5,29). Nepřítel se má
milovat jako bližní (Luk 6,27), láskou, která - v protikladu s
nesnášenlivostí - "všechno snáší" (1Kor 13, 7). Zde není prostor pro
prosazování sebe a svých názorů mocenskými a násilnickými prostředky
(Mat 26, 52). Meč rozdělení, který Ježíš přinesl, není meč
pronásledovatele, ale pronásledovaného (Mat 10, 24).
Islám
se v prvních staletích rozšiřoval tím, že vládnul. Islám rozlišuje mezi
"domem míru" - t.j. svět, kde vládnme islám, od domu války - t.j.
svět, který má být ovládnut. Islám touží skrze vládu a zákony změnit
svět k lepšímu. Křesťanství se však v prvních staletích šířilo tím, že
sloužilo, tím, že projevovalo lásku, přijetí a pochopení. Islám chce
změnit svět srkze moc, křesťanství však skrze lásku a službu.
Křesťanství se nešířilo "od pěsti k pěsti," ale od srdce k srdci.
Jistě, v době Konstatntina křesťanské církev ochutnala omamnou chuť
moci, opila se jí a zvlášť ve středověku rezignovala na tyto své
počáteční ideje. Středověká církev byla všechno možné, jenom né
bezbranná. Církevní pohlavári, místo aby sloužili, si sami nechávali
sloužit. Ale jestliže se někdo vrací k takovémuto náboženství, ke
křesťanství templářů, zmasakrovaného Jeruzaléma, křížových výprav, pak
nemůžeme říci, že by se vrátil ke kořenům křesťanského náboženství,
které byly "civilizačním" vývojem opuštěny. Protože ony kořeny
křesťanského jednání s bližními a nepřáteli je někde zcela jinde.
"Nebezpečí"
křesťanského fundamentalismu, tedy toho pravého, by podle světského
pohledu neměl spočívat v tom, že by násilnickým terorismem bojoval
proti nastupující islámsko - marxistické tyranii, ale spíše v tom, že
násilnými, vojenskými a mocenskými prostředky by proti takovémuto
příchodu nebojoval vůbec. Jenomže takovýto křesťanský fundamentalismus
je v rámci celého křesťanského hnutí ve zcela výrazné menšině...
Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/23951-nebezpeci-krestanskeho-fundamentalismu.html
