Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nedělám to často, nicméně chci hned na začátek uvést, že tento článek píšu na objednávku. A přistupuji k němu s velkou bázní. Vlastně se necítím příliš oprávněn tento článek psát, a to hned z několika důvodů. Předně do charismatického hnutí sám patřím, a tudíž si nemohu činit nárok na to, že jsem nestranným a objektivním pozorovatelem. Za druhé už sedm let stojím spíše stranou. To mi sice umožňuje objektivnější pohled „zvenčí“, na druhé straně mé kontakty s vedoucími jsou velmi omezené a ne vždy znám jejich motivy. A konečně je tu třetí, nejvážnější důvod: Vědomí, že je jediná bytost, na jejímž mínění doopravdy záleží, a tou je sám Bůh.

Pokud se přesto pustíme do tak nebezpečného podniku, jako je hodnocení charismatického hnutí, narazíme hned z počátku na nesnadnou otázku: Kdo do charismatického hnutí patří a kdo už ne? Jak lze charismatické hnutí definovat?

Pokud bychom do charismatického hnutí zařadili všechny sbory, které (byť často pouze teoreticky) počítají s tím, že se na jejich shromáždění budou projevovat nadpřirozené dary (např. proroctví, dar jazyků nebo slovo poznání), pak bychom k němu museli připočíst i letniční církve, tedy u nás Církev apoštolskou. To by jí ale nemuselo být milé: Letniční církve se oddělily od ostatních počátkem 20. století (do značné míry ne vlastní vinou: Mnohdy byly z tradičních – či tradičnějších – církví vytlačeny). Charismatickému hnutí, které se objevilo zhruba o dvě generace později – někdy vyčítají jistou neurčitost, případně nedůslednost.

Nicméně platí, že rozdíl mezi letničními a charismatickými sbory je v praxi často minimální – mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem v posledních letech kázal v řadě letničních i charismatických sborů. Jsem přesvědčen, že vnější nezúčastněný návštěvník by nemohl nikterak rozpoznat, zda je ve sboru letničním či charismatickém – na to by přišel, až kdyby se začal aktivně zajímat o „církevní politiku“.

Dalším problémem při vymezování, které sbory jsou či nejsou charismatické, je, že v denominacích, které se rozhodně k charismatickému hnutí nehlásí, se mohou v jednotlivých sborech charismata s větší či menší intenzitou projevovat. To platí v naší zemi o Církvi bratrské, Bratrské jednotě baptistů, Evangelické církvi metodistické, ale i o některých sborech Českobratrské církve evangelické. Charismatické hnutí některé sbory těchto denominací zasáhlo, ovšem vedení těchto denominací by asi protestovala, pokud bychom celé denominace spojovali s charismatickým hnutím.

Mnozí lidé z evangelikálních kruhů zaujímají vůči charismatickému hnutí postoj, který by se dal charakterizovat slovy „Já nejsem proti duchovním darům, ale…“ Po slůvku ale zpravidla následuje upozornění na různé nepravosti, které se v souvislosti s charismaty v některých sborech děly. Tyto námitky jsou v jednotlivostech často oprávněné. Problém je v tom, že postoj „já nejsem proti“ není zcela biblický. Písmo říká: „Horlivě žádejte duchovních darů…“ (1K 14,1 dle Kr., ČSP má „dychtěte“, ČEP „usilujte“, B21 „horlete“. To je poněkud jiný přístup než „nebýt proti“. Má zkušenost je, že tam, kde „nejsou proti“, vesměs proti jsou, jenže to nechtějí otevřeně přiznat.

Konečně třetí problém s vymezením je vůči tomu, čemu se říká „Hnutí víry“. Není snadné určit, kde Hnutí víry začíná a kde končí. Sám mám dvě odlišovací znamení, podle kterých poznám, co už je dle mého porozumění Písmu „za hranou“: Nepřijatelné je pro mě tvrzení, že Job si za své utrpení mohl sám, a tvrzení, že každý člověk, který má správnou víru, bude uzdraven. (Mezi těmito dvěma tvrzeními je pochopitelně snadno rozpoznatelná vnitřní souvislost.)

Přiznám se, že Hnutí víry hodnotím dosti negativně, ale uvědomuji si, že mohu být zaujatý. Ve své praxi jsem se totiž stále setkával s lidmi, kteří žili (a mnozí z nich dosud žijí) dvojí život: Chodí do Triumfálního centra víry (nebo nějakého podobného sboru), kde „vítězí“ a „prosperují“ a snaží se tyto prvky vnést třeba do nějakého sboru Křesťanského společenství či některé z evangelikálních denominací, a pak se čas od času vracejí k nám, aby hledali pastýřskou pomoc ve svých manželských či jiných problémech – nebo aby si vypůjčili peníze (případně se o to alespoň pokusili).

Co mě nejvíc zaráží, je naprostá neschopnost tuto dvojakost reflektovat. V některých případech tato dvojakost trvá celá léta. Mám za to, že „chvály“ či „kázání“ v takových „vítězících“ sborech působí na tyto lidi jako jakási droga, bez které nemohou být, ale která jim na druhé straně znemožňuje se na svůj život realisticky a pravdivě podívat. Znovu ale opakuji – mohu být zaujatý, protože jsem se setkával spíše s těmito lidmi, kteří se pohybují v obou světech. V každém případě mě netěší, pokud jsou tyto sbory zařazovány do charismatického hnutí.

Nyní se tedy budu věnovat vývoji hlavního proudu charismatického hnutí.

Vidím v něm jevy pozitivní a negativní.

Jako pozitivní vidím péči o prorockou službu a její rozvoj pod vedením Miloše Kačírka a Davida Louly. Toto dílo se rozvíjí již mnoho let a díky němu charismatické sbory nepřestávají být charismatické. (Ke ztrátě „charismatičnosti“ či jiného významného duchovního náboje dochází vzhledem k jakési všeobecné „duchovní entropii“, kterou je možno pozorovat ve všech segmentech církve. Patrně jde o určitý sociologický jev, který je možná svým způsobem nevyhnutelný.) Na „Orlích sletech“, jak se říká schůzkám a týdenním pobytům těchto prorockých lidí, se pečuje o kultivaci daru proroctví a příbuzných darů a do určité míry se tím omezují excesy, které tuto službu často kompromitují v očích necharismatiků.

Rovněž mám za to, že charismatické sbory výrazně přispívají k vcelku dobré mezidenominační atmosféře v naší zemi, protože vesměs nepěstují výlučnost a nepřistupují k ostatním částem církve konfrontačně. Vedení sborů se vesměs snaží čelit různým sekularizačním vlivům a vykonávat rozumnou pastorační péči.

Jsou zde ovšem i mnohá ohrožení. A největší jsou ta, která jsou plíživá a nesnadno postižitelná.
Nejvýraznější z nich zřejmě ohrožuje veškeré křesťanstvo v západní civilizaci. Mám na mysli konzumní přístup ke křesťanství obecně a k církvi zvlášť. Tento konzumní přístup v posledním dvacetiletí neustále sílil a do značné míry prostoupil i relativně zdravé sbory.

Člověk s konzumním přístupem si neklade otázku „Čím mohu přispět k budování těla Kristova v konkrétním místním sboru“, ale „Jak sbor naplní mé duchovní či emocionální potřeby“. Jako máme určitého providera mobilního připojení a určitého providera internetového připojení, máme i určitého providera duchovních (ve skutečnosti ale spíše emocionálních) potřeb. Pokud mi jeden provider nevyhovuje, přejdu k jinému.

Jsem rád, že přestup z jedné denominace do druhé není chápán bezmála jako zrada Krista, jak tomu bylo v generaci mých rodičů. Nicméně současná fluktuace mezi sbory již přesahuje únosnou hranici. Vedoucím velmi ztěžuje jakékoli smysluplné úsilí o zbudování něčeho trvalejšího a dostává je pod ještě větší tlak, aby se jako takoví „provideři“ také chovali. Připravenost opustit sbor při sebemenší vztahové lapálii ovšem hluboce souvisí s neschopností světa navazovat smysluplné (a tedy i v určitém smyslu závazné) vztahy.

To, že lidé opouštějí sbor, jakmile jim něco přeletí přes nos, má stejný kořen, jako to, že lidé opouštějí své manžely, manželky nebo děti. Tím kořenem je soběstřednost a neochota se obětovat. Musíme si ale přiznat, že jsme-li soběstřední a nejsme-li ochotni se obětovat, pak nám uniká, co „život v Kristu“ vlastně je. Následovat Krista znamená právě nebýt soběstředný a být ochoten se obětovat. Obávám se, že co se týče skutečně kristovského života, nejsou na tom charismatické sbory o nic lépe než sbory evangelikální, ba někdy ani než sbory „tradiční“.

Domnívám se, že právě v této věci musí jít církev proti proudu. A vyhlížím jakési obnovné hnutí, jehož příznivci si nebudou klást otázku „Kde mě budou mít více rádi“, ale „Jak se naučím mít více rád“.

19. března 2011

http://dan.drapal.org