Beatifikace Karola Wojtyly – Jana Pavla II. 1. května t. r. rozvlnila hladinu zájmu světové veřejnosti nebývalou mírou. Ostatně to byla podstata jeho poslání na římském biskupském stolci při správě světově rozvětvené římskokatolické církve. K hlásání Kristova evangelia se mu stal celý svět největší kazatelnou. K takovému rozměru svého působení byl vybaven charismatem pastýře, učitele i citlivě vnímajícího člověka. Tak jsem jej osobně potkal hned při prvním jednání s ním tváří v tvář v prosinci 1989.

Odletěl jsem do Říma tuším 19. prosince 1989, abych - po zrychleném diplomatickém jednání - navázal nit přetrhaných diplomatických vztahů po roce 1948 mezi Vatikánem a Československem, vybaven pravomocí místopředsedy Federální vlády ČSSR. Avšak vlastním podnětem byla iniciativa biskupa Karla Otčenáška, který se na mne obrátil s žádostí, abych mu oficiálně umožnil návrat do jeho diecéze v HradciKrálové, a to už o Vánocích. Stalo se tak. V těch dnech jsem prováděl první změny v církevně politických vztazích. Bylo v pravomoci místopředsedy Československé federální vlády, abych odvolal šéfa Státního úřadu pro věci církevní. Pro Vatikán to byl signál skutečných změn. Začala tak nová etapa vztahů mezi církví a státem. Součástí této změny byla moje cesta do Vatikánu, nejprve jednání s kardinály Cassarolima Tomkem, potom s Janem Pavlem II. Začal proces o novém MODU VIVENDI mezi církví a státem po radikální politické změně v listopadu 1989. Opatrná vatikánská diplomacie v několika hodinách učinila podobně rychlé rozhodnutí k tomuto důležitému jednání.

Tu začíná moje vzpomínka na setkání a jednání s Janem Pavlem II. Papež byl dobře informován o událostech v naší zemi. Od prvního okamžiku jsem u něho poznal hlubokou sympatii pro Československo. Na pořadu jednání bylo mnoho věcí, včetně otázky jmenování nových biskupů, jeho možné návštěvy v Československu s podnětem jeho stanoviska k Husovu procesu a jeho dílu a také řada dalších situačních pohledů na život církve, která mohla znovu volně vydechnout. Rád bych zmínil jen několik důrazů z tohoto osobního setkání a vzpomínek.  

 První vzpomínka se váže k rozhovoru na počátku setkání. Sdělil jsem mu, že po politické změně v naší zemi má Římskokatolická církev otevřené dveře ke své činnosti liturgické, pastorační, výchovné i charitativní. Obracím se však na něj s žádostí,aby církev začala především obnovovat „katolictví“ s dynamickou hodnotou evangelia, nikoli jen „katolicismus“, který je v ohrožení tvořit jen struktury. Odpověděl, že je to bezpochyby to nejpodstatnější; avšak „nejsme ještě v nebeském království a církev putující potřebuje i strukturu“, sdělil obratem. Odpověděl jsem tak bezprostředně, že každé společenství, počínaje rodinou, obcí, národem určitou strukturu potřebuje. Avšak jen nezbytně nutnou pro rozvinutí vlastního poslání. Měl stejný názor. Velice oceňuji, že při dubnové návštěvě u nás a setkání s ním tváří v tvář po příletu při uvítání, mi sdělil: „… na katolictví a katolicismus pamatuji.“

 Druhá vzpomínka krouží kolem jeho veliké naděje, kterou vkládal při prvním rozhovoru do svého rodného Polska a jemu milého Slovenska po změně politické situace v roce 1989. Viděl v tamní církvi a křesťanech určitý příklad živé víry v Krista v obtížných podmínkách života po celá desetiletí ve srovnání s ochablostí křesťanských církví v západní Evropě. Věřil, že budou inspirací pro obnovu duchovního profilu Evropy. Domnívám se, že tato jeho naděje stojí stále ještě před svým naplněním.

 Třetí moje vzpomínka se týká jeho světové mise. Mám za to, že AGGIORNAMENTO vyšlé z II. vatikánského koncilu pro Římskokatolickou církev pochopil Jan Pavel II. po svém. Především cestováním a setkáváním s lidmi na všech kontinentech. Současné moderní prostředky komunikace učinil nástrojem evangelizace světa. Tento dokonalý technický nástroj dokázal naplnit hutným obsahem evangelia. Statisíce a miliony lidí na těchto setkáních nebyly jeho fanoušky. O fanoušky on nestál. Pod jeho působením vyrůstali svědkové a následovníci evangelia, zvláště mezi mladými lidmi. Jejich životy a svědectví o Kristu – to je ovoce jeho díla.

 Čtvrtá vzpomínka patří jeho touze po dialogu s mimokřesťanskými náboženstvími a duchovními proudy na světě. Současný svět nikdy před jeho érou nebyl tak propojen všemi podobami technických dovedností moderního lidstva. Jan Pavel II. však stál o významnější úkol, který stojí před lidstvem. Byl viditelným poslem touhy o duchovní propojenost i spřízněnost lidí přes hranice ras, kultur, civilizací i náboženských tradic. Toto dílo započal a zůstává úkolem pro jeho následovníky. Bezpochyby nejen ty na svatopetrském stolci.

 Vážil jsem si toho, že na tak velikou životní pouť vykročil po svém zvolení oslovením celého světa z okna Vatikánu jedinečným biblickým poselstvím: „Nebojte se.“ Toto sdělení se rozletělo do světa, který po celá desetiletí byl plný strachu. Je jádrem Kristova evangelia pro všechny časy, protože právě Kristovo evangelium je jedinečný KLAD, ZÁKLAD, POZITIVUM pro život lidstva v moderní nebezpečné době. A když k tomu přidal v další publikaci výzvu, abychom všichni „…překročili práh naděje“, pak ovšem nezbývá než to jediné z jeho posledního publikačního odkazu církvi a světu, abychom „…povstali a vykročili“ směrem,kterým ukazuje celý jeho život.