poslal Nepřihlášený Evoluční teorie a křesťanství - reakce na článek
Jde to dohromady? (Odpověď P. Javornického F. Jetmarovi)
Prosíme čtenáře, aby se vrátili k článku "Evoluční teorie a křesťanství - jde to dohromady?" (ZOD 104, Duben 2010, s. 18) a znovu ho důkladně prostudovali spolu se článkem „Teze na podporu kreacionismu“ (ZOD 105, Červenec 2010, s. 33).
Odpověď Filipu Jetmarovi
Článek shora uvedeného titulu nebyl
vysloveně recenzí mé knížky, ale protože z ní cituje a na mé názory
reaguje, byl bych rád, kdyby ji ocitoval plně a uvedl správně její
titul, aby si ji zájemce mohl opatřit. Jmenuje se Když se víra s vědou nehádá, má 200 stran a vyšla v Charitativním vydavatelství Testament (vydavatel Jaromír Pachl) v Praze r. 2008.
Filip Jetmar se rozhodl ve svém článku pro jednostranný postoj: Odpovědi
hledám v Bibli, argumentuji biblickými texty a důkazy z oblasti
přírodních věd mě pro tuto chvíli tolik nezajímají. Je tu ovšem jeden
zásadní problém: Rozumím biblickým textům správně? (s. 18–19).
Myslím, že autorovo rozhodnutí pro tuto jednostrannost je na škodu věci,
ale důsledně se ho stejně nedrží.Na jeho zásadní problém si dovolím
odpovědět: O správné porozumění biblickým textům zápasíme všichni
po celý život.
Hned na počátku říká Jetmar něco, co stěží nalezne v některé křesťanské věrouce: Genesis
je základním stavebním kamenem celého křesťanství. Pohněte s ním a celá
křesťanská víra se zhroutí jako domeček z karet (s. 19). To není svědectví Písma ani církve. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už jest položen, a to je Ježíš Kristus (1 K 3,11).
Genesis není ani základem víry Židů – tím je Boží smlouva s Abrahamem
a Mojžíšův zákon. První kniha Bible a zvláště její první kapitola jsou
ovšem úžasné texty, které vysoko vyčnívají nad úroveň literatury své
doby. To jsem se snažil vyjádřit ve své knize na s. 71–80. Nesou
zřetelné známky Boží inspirace, i když pohled na svět a výrazivo jsou
lidské a odpovídají své době.
Aby věta, kterou jsem ocitoval z Jetmarova článku, byla pravdivá, museli bychom v ní nahradit slova křesťanství a křesťanská víra snad slovy fundamentální kreacionismus.
A že ten nelze ztotožňovat s celkem křesťanství dokazuje sám autor,
když v těchto otázkách odmítá soudobou katolickou a většinu
protestantské teologie. Jetmarův postoj lze ovšem pochopit. Nad celým
jeho článkem se vznáší zvláštní obava a nejistota: Pro mnohé
rozumově založené křesťany, k nimž patřím i já, bylo odmítnutí evoluční
teorie cestou k přijetí Boha. Boha jako Stvořitele. Kdyby se potvrdila
platnost evoluční teorie, mnohé by pro nás ztratilo smysl a možná bychom
za nějaký čas dospěli k závěru, že k vysvětlení čehokoli vůbec Boha
nepotřebujeme… Pokud ztratíme pro naši víru rozumové argumenty, potom se
máme čeho obávat (s. 19).
To je přesné vyjádření postoje, kterému
se říká „Bůh mezer“, „God of the gaps“. Ten tvrdí, že až bude vše
rozumově vysvětleno, nezbude místo pro víru v Boha. Tady ovšem nejde
o víru v biblickém smyslu: „…aby se vaše víra nezakládala na moudrosti
lidské, ale na moci Boží“ (1 K 2,5). Víra v Boha a v Boží zjevení
v Kristu a v Písmu není nelogická a proti rozumu, ale zároveň není
založena na rozumových argumentech, na přijetí nebo zamítnutí jakékoliv
vědecké teorie.
Bude-li z kořenů vyvrácena Darwinova evoluční teorie –
což se nestalo za 150 let jejího trvání – neotřese to mou vírou v Boha
Ježíše Krista. Chci se však vyrovnávat se vším, co lidské vědění
přináší, a objevuji v tom mnohé, co moji víru jen posiluje, jak to pěkně
vystihl astrofyzik Jiří Grygar: Troufám si tvrdit, že věřící
přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv
nad podivuhodným řádem materiálního světa…“ Všimněte si slov
„kvalifikovaný údiv“, tedy nejde o důkazy. Opírání víry o důkazy, např.
o zázraky a všelijaká zjevení, bylo vždy málo účinné.
F. Jetmar hází mne s mnoha
znamenitějšími do pytle „teistické evoluce“. Prosím, teismus je
podle definice vírou v Boha, který zasahuje do dění světa i do života
člověka, v Boha zázraků. Hlásím se však k označení Hledisko plně obdarovaného stvoření Howarda J. Van Tilla (Třikrát evoluce versus stvoření, Návrat domů 2004: 171–237)
nebo, možná srozumitelněji, k víře v evoluční stvoření. Řečeno stručně:
První atomy hmoty byly obdařeny v Božím plánu ke stvoření života
a člověka tak, jako jsou dvě nepatrné rodičovské buňky obdařeny plánem
ke vzniku nového originálního člověka. To vše ovšem probíhá v prostředí
ovládaném přírodními zákony, jež jsou Božím stvořením a Božími nástroji.
Vývoj může proběhnout přesně podle plánu, nebo může být pokažen či
úplně zničen tam, kde jsou tyto zákony porušovány. Podobně je větší
pravděpodobnost, že se zdravé dítě narodí rodičům, kteří dbají
na pravidla a hygienu rodičovství.
Známým argumentem proti evoluci je
otázka smrti jako odplaty za hřích. Přírodní věda považuje smrt
za součást života celého společenstva, kde jedni dělají místa druhým.
Jetmar odmítá rozdíl mezi smrtí těla a duše. Nevím, jak potom rozumí
pojmu druhá smrt ve Zjevení 21, 8. Považuje duši za totožnou
s životem, takže mu mizí rozdíl mezi člověkem a živočichy. Tvrdí, že
z Bible nevyplývá oddělitelnost duše od těla. Pak si nutně musí vykládat
příběh o bohatci a Lazarovi (Lk 16) jako pouhé podobenství (v žádném
jiném svém podobenství Ježíš nedává člověku jméno), Kristovu odpověď
lotru na kříži bychom pak měli považovat jen za povzbudivou nadsázku (Lk
23,43) a Pavlovu touhu Toužím odejít a být s Kristem (Fp 1,23)
za nadčasovou hyperbolu. Přitom se jedná o texty, které jsou
pro křesťanskou víru mnohem základnější než Genesis 1. Zjevení 6,9–11 je
potom pouhá vidina – a tam jsou dokonce duše oblékány, aniž by už
proběhlo všeobecné vzkříšení.
Autor se navzdory Novému zákonu připojil
k racionalistickému popírání neumírající duše (k němuž se mimochodem
současná psychiatrie pomalu vrací), ale zastáncům evoluce vyčítá, že
kvůli evoluci …pitvoří Bibli a křesťanství (s. 27). Sám mlčky
přechází skutečnost, že se všichni křesťané naučili chápat některé texty
jako dobově podmíněná vyjádření, když vědy odhalily jiné pochopení
některých přírodních jevů. Zřejmě nepochybuje na základě Žalmu 104,5
o tom, že Země volně pluje vesmírem, neočekává, že se kosmonauti jednou
ponoří do nebeského oceánu vod na základě Gn 1,7 a nedoufá, že bude
zpětně obhájen geocentrický názor podle Joz 10,12–13.
Otázku doby stvoření řeší Jetmar
podivným kompromisem: Stvoření vesmíru mohlo prý trvat miliardy let, ale
Země a život na ní až po člověka byly prý hotovy za týden. Pokud Boží
nezávislost na čase chápe jako výplod 19. století, měl by si přečíst
Augustinova Vyznání. K otázkám, zda je dovoleno přemýšlet o Písmu a srovnávat je s ostatním poznáním, doporučuji Basilův Hexaemeron: Oba autoři pocházejí ze 4. století a přijímala je ochotně i reformace. Zvláště si cením Basilova výroku: Tím,
že napsal „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, přešel svatý pisatel
mnoho věcí mlčením… Tímto mlčením chce tento záznam vychovávat aktivitu
naší inteligence a dává nám jen neurčitý bod začátku, aby nás donutil
poznávat pravdu. Nebo jinde: Bůh není tvůrcem figur, ale stvořitelem samé podstaty bytostí.
Za nepřípustný považuji Jetmarův příklad proměnlivosti přírodovědných
teorií, kterým argumentuje proti spoléhání se na radioaktivní dataci
stáří hornin a zbytků života. Mimochodem tato datace je výsledkem velmi
přesných měření, ne tedy pouhá teorie. Jako příklad vratké spolehlivosti
vědy uvádí Jetmar vyvrácení „vědecké teorie abiogeneze“, tedy
přesvědčení, že se někteří živočichové (červi, žáby, hmyz) mohou
samovolně líhnout z prachu či bahna. Abiogeneze nikdy nebyla vědeckou
teorií, ale tradovanou mylnou domněnkou Aristotelovou. Tedy příklad
s rozpadem radioaktivních prvků naprosto nesrovnatelný. Mimochodem
Jetmar není ve svém názoru na dobu stvoření důsledný. Připouští
existenci zkamenělých organismů ve vrstvách pod horninami vyvřelými
před milióny let (s. 25).
Ještě leccos by se dalo rozebírat. Např.
je zajímavé to, že ani Pán Ježíš, ani apoštol Pavel nemluví o stvoření
ženy z Adamova žebra. K tomu bych uvedl poznámku žijícího klasika
evangelikální teologie J. R. W. Stotta: Přijímám Adama a Evu jako
historické postavy, ale zůstávám agnostikem, co se týká některých
detailů tohoto příběhu (Understanding the Bible, 1979). Za důležitější však považuji, že se znovu v závěru článku ozývá autorova nejistota: Jako
biolog vnímám, že argumenty moderní vědy jsou mnohdy silné
a přesvědčivé a že v některých případech velmi znesnadňují věřit tomu,
co je v Písmu napsáno (s. 27).
Rozumím této nervozitě a myslím, že
uzavřít se do skořápky fundamentálního pojetí Bible je proti ní nedobrou
obranou. Kloním se k víře, která se nebojí poznávat, poznané uznávat
a těšit se z toho, že Stvořitelova schopnost je ještě mnohem větší, než
mohli chápat bibličtí autoři a věřící lidé před objevy moderních věd; že
nic z objevů vědy nemůže tuto Stvořitelovu velikost zpochybnit; že
Bible má stránku Božího zjevení, ale také lidských názorů
a vyjadřovacích prostředků; že stojí za to zkoumat a rozlišovat a dívat
se přitom pozorně na obě, ba na všecky strany, nechtít jenom vykládat
Bibli Biblí.
V závěru svého článku nás staví autor
před to, co nazval Van Till zničující volbou. Jetmar píše: Každý si musí
vybrat, čemu dá přednost a čemu chce věřit, ale „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24).
Pán Ježíš považoval za protibožského pána mamon, tj. peníze. Vím, že
bratr Jetmar vyučuje biologii a chemii a je prý také znamenitým
ornitologem. Jistě za svoji práci dostává peníze. Já jsem sloužil
biologii zhruba 20 let a bral jsem za to také plat. Pak jsem se s pomocí
Boží rozhodl sloužit na plný úvazek církvi a tedy – doufám – Bohu.
Ještě dnes si však biologií přivydělávám k důchodu. Nikdy jsem však vědu
nepovažoval za „mamon“ a modlu, ani u sebe, ani u F. Jetmara. A musím
říci, že mě poznatky přírodních věd o víru nepřipravily, naopak mi
sloužily ke svědectví lidem, kteří do církve těžko přijdou. K tomu
slouží i citovaná knížka a mám z toho radost. Stavím se s plným vědomím
na stranu již citovaného fyzika Van Tilla, podle něhož jde o nebezpečná
falešná dilemata: Já se nechci podílet na vyvolávání tohoto nuceného
a zbytečného výběru mezi křesťanskou zvěstí a vysoce důvěryhodnou
vědeckou koncepcí (s. 192).
O toto přesvědčení, zkušenost i radost
mne osobně nepřipraví ani na závěr Jetmarova článku nesprávně použitý
citát Alexandra Fleminga, požehnaného objevitele penicilinu: Nenechte svůj mozek zatemnit panujícími vědeckými názory.
Fleming rozhodně nedoporučoval odmítat vědu z pozice víry, ale šlo mu
o to, oč každému poctivému vědci: jak si něco vykládáme dnes, nemusí být
nutně pravdou zítra. Znáš-li vědeckou pravdu, ven s ní, třeba proti
klasikům, jakým je Darwin. Tak věda postupovala a bude postupovat, pokud
není ovládána nějakou mocenskou mafií. A to v současné době u nás,
díky Bohu, není.
Pavel Javornický
Zdroj: časopis Zápas o duši - leden 2011 (číslo 107)
