„Ve své encyklice ‚Redemptoris misio‘ jsem napsal, že dar spásy je určen nejen těm, kteří věří v Krista a náleží jeho církvi. Vysvětlil jsem, že pro mnoho lidí je prakticky nemožné přijít s Kristovým poselstvím do styku.  To ale, co jsem právě řekl, nikterak neospravedlňuje relativistický postoj těch, kteří tvrdí, že je prý možno dojít spásy v kterémkoli náboženství, jež si člověk vyvolí a oblíbí, dokonce prý nezávisle na víře v Krista Spasitele. Dialog různých náboženství prý dává dostatek důkazů pro mnohoznačnost cest ke spáse. To však je v naprostém rozporu s Evangeliem, které vybízí k hlásání Krista jakožto jediného Spasitele všech lidí a jednoznačně potvrzuje, že mimo Krista není spásy. Proto Církev nesmí slevit ze svého misijního poslání a naopak vyvinout maximální úsilí, aby Kristovo evangelium bylo hlásáno v každé době, na každém místě a v každé kultuře.

Musí být jasně řečeno, že cesta spásy pro ty, kteří Krista neznají, není cestou mimo Krista a Církev. Kristus nabízí spásu prostřednictvím svého mystického Těla - Církve. Proto cesta spásy, kterou formuloval už ve 3. století sv.  Cyprián, náleží ke křesťanské tradici a stala se pro katolíky závaznou - dekretem IV.  Laretánského koncilu, bulou ‚Unam sanctam‘ Bonifáce VIII. a dekretem Florentského koncilu.  To znamená, že ti, kterým není neznámo, že Církev pochází od Boha skrze Ježíše Krista, mají povinnost, chtějí-li být spaseni, do ní vstoupit a setrvat v ní až do smrti. Ti však, k nimž Kristovo evangelium nepřišlo, mohou být spaseni silou Boží milosti jakožto důsledku Kristovy vykupitelské oběti na kříži bez vnější příslušnosti k Církvi, ale nikdy ne bez vztahu k ní. Spásu přinášející milost, aby mohla skutečně působit, vyžaduje věrné spolupůsobení, jisté ‚ano‘ k nabídce Božího daru. Tato věrnost je alespoň skrytě zaměřena ke Kristu a Církvi.  Proto lze uvedený výrok interpretovat také tak, že bez Církve není spásy. Příslušnost k Církvi, alespoň skrytá a tajemná, je bytostnou podmínkou spásy.

Proto neztrácí na aktuálnosti misijní činnost Církve. Naopak, dnes je možná potřebnější než dříve. I ten, kdo Krista bez vlastní viny nezná, a přece bude spasen, i přesto bez Něho zůstává ve stavu tmy a duchovního hladu, často s negativními důsledky v kulturní a morální oblasti.

Misijní činnost Církve mu tak může zprostředkovat podmínky k plnému rozvinutí spásné milosti Kristovy ve všech oblastech.“ Tolik slova Sv. Otce. Zbývá jen otázka, proč je právě tato pravda v důsledku falešně chápaného dialogu odsouvána bokem nebo zcela zamlčována?