Jako kněz jsem opravdu věřil, že když přivedu lidi ke svátostem, přivedu je k samotnému Kristu. Ve všech farnostech, kde jsem sloužil, jsem obcházel dům od domu a povzbuzoval lidi, aby přicházeli do církve křtít děti a ve své poslední hodině volali pro kněze. Když jsem mohl lidi dostat ke svátostem, myslel jsem si, že je dostávám ke Kristu. V této kapitole se budu věnovat zejména těmto svátostem: křest, biřmování a pomazání nemocných. Křest jsem považoval za vstupní bránu k věčnému životu a také ke všem dalším svátostem. Ty, kteří procházeli obtížnými lety dospívání, jsem vyučoval, že biřmování z nich učiní silné, mladé a dokonalé křesťany. Když jsem nalezl lidi žijící v hříchu, bylo pro mě velkou útěchou, když jsem mohl takového umírajícího člověka pomazat svatými oleji, takže skutečně mohl tímto způsobem nakonec dojít ke Kristu. Předpoklad pro toto jednání jsem nosil ve své mysli. Je zapsán v Katechismu katolické církve:

„Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti.“

Přesně tomu jsem věřil a také jsem to vyučoval. Věřil jsem, že milost Ducha svatého přichází skrze svátosti. Logicky vzato, když lidé přijímali svátosti, přijímali tedy milost Ducha svatého. V mé mysli i v myslích a srdcích lidí, byly svátosti, Ježíš Kristus a Duch svatý spojeni do jednoho svazku.

Když jsem pomazal člověka oleji, a on pak umíral a proklínal při tom Boha, struny v mém nitru rozezvučela realita. Když mladí, které jsem pečlivě připravoval na biřmování, skončili v drogách, smilstvu, krádežích a depresích, tato věrohodná fakta se mě dotýkala. Když jsem viděl, že děti, které jsem pokřtil, vyrostly a jsou stejné jako jejich hinduističtí či buddhističtí vrstevníci, pochyboval jsem, zda „svátostná milost“ je skutečně milostí Ducha svatého. Zatímco zde hovořím o těchto třech svátostech, modlím se o světlo a pravdu svatého Ducha, abyste mohli poznat to, co mi zabralo mnoho let hledání, než jsem porozuměl. Písma zobrazují slavného Ježíše Krista v Jeho díle a oběti jako objekt víry. Pro duši je nahrazení Boha rituálem ničivé. Jak je možné, že jsou tyto úkony tak přitažlivé a lidé je stále vyžadují? To právě musíme v pravdě a lásce našeho Pána analyzovat.

Během jedenadvaceti let jsem pokřtil průměrně okolo třiceti dětí za měsíc. Ujišťoval jsem matky a kmotry, že se jejich děti staly dětmi Božími. Podle „náležité slovní formy“ kněz ke konci obřadu křtu dítěte říká: „Drazí milovaní, toto dítě bylo znovuzrozeno křtem. Je nyní nazýváno dítětem Božím, a tím také je.“ Pro dospělého je to ještě přitažlivější. Nejenže mu je zaslíben nový život v Bohu, ale také je ujištěn o odpuštění všech hříchů. Slova, která to zaručují, jsou zapsána v katechismu: „Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.“

V ostrém kontrastu k Vatikánským ustanovením jsou slova vzkříšeného Krista v evangeliu naprosto jasná: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je klíč ke spasitelné milosti, a nevíra je hlavní hřích vedoucí k odsouzení. Víra je pro spasení nezbytná a křest víru následuje, je jednoduše jejím potvrzením. Důkazem pro toto tvrzení je vynechání druhé části verše. Není zde: „kdo se nepokřtí, bude odsouzen,“ ale „kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je natolik nezbytná, že i když je člověk pokřtěn, ale nevěří, bude odsouzen. Hříšník je odsouzen pro svou hříšnou podstatu a své vlastní hříchy. Spočívá na něm Boží odsouzení. Nic kromě zachraňující víry v Ježíše Krista nemůže usmířit Boží spravedlnost. Tato víra skrze Boží milost s sebou přináší i ospravedlnění.

Vatikánem přislíbená moc svátosti jen oklamává lidi a zesměšňuje spravedlnost i milost Boží. Podle Bible víra přichází ze slyšení a slyšení skrze Boží Slovo. Ve službě apoštola Pavla vidíme žalářníka, který se v těžkém duchovním boji ptá: „Pánové, co musím udělat, abych byl spasen?“

Jasnou a přímočarou odpovědí apoštola Pavla a Silase bylo: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i dům tvůj.“ Žalářník i jeho domácí Slovo Páně nejprve slyšeli, aby mohli následně uvěřit. „A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ Oficiální vatikánské učení o křtu je zjevně falešnou náhražkou pravé zachraňující víry. Víra v Ježíše Krista je spasení a život. Podle slov apoštolů je křest důležitý, protože jej Pán přikázal. Je svědectvím zachraňující víry a veřejným prohlášením o dokončeném díle Krista na kříži ve vztahu ke konkrétní duši. Víra je to, co je nezbytné ke spasení, ale křest, i když je důležitý, není základem pro spasení. Pán Ježíš řekl: „kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

pokračování: http://www.prokrestany.cz/

Otevírám katolíkům své srdce, protože vím, že křest je návnadou, která vede k mnoha dalším katolickým obřadům. Během 21 let, kdy jsem byl farním knězem, jsem viděl mnoho mladých matek, které toužily, abych pokřtil jejich děti, jen aby je mohly dostat do katolického vzdělávacího systému. V Trinidadu to nebyli jen katolíci, kteří přicházeli křtít své děti, ale také hinduisté, buddhisté a nezřídka přinášeli své děti ke křtu i muslimové. Někteří předstírali, že jsou katolíky, jiní narovinu řekli, že chtějí potvrzení o katolickém křtu, aby jejich děti mohly jít na katolickou základní školu a později i do dalších škol. Katolický vzdělávací systém je spjat se křtem dětí, takže jsou touto cestou do katolické organizace přivedeny mnohé rodiny. Strategií Říma není jen jednoduše vylévat svátosti. Svátostné úkony fungují spíše jako slavnostní vstupní brána, která má přilákat mnoho lidí do katolického vyučovacího systému a nemocnic.

Když začal Řím jednat s protestantismem vítězícím nad katolicismem ve Spojených státech amerických, byl ustanoven plán na přilákání protestantů skrze vzdělávání, medicínu a svátosti. Římskokatolický biskup Bruté o této strategii roku 1810 napsal:

„Konverze protestantů. Je nezbytné pamatovat na tyto druhy konverze: 1. skrze přímé učení, 2. vzděláváním mezi katolíky, 3. skrze smíšená manželství, 4. skrze pobyty v nemocnicích nebo na pokraji smrti…
…Nejprve stručně podotýkám, že ve Spojených státech od Americké revoluce konvertovala velká část protestantů. Od roku 1810, kdy jsem sem přijel, … přijaly všechny naše školy - jak chlapecké, tak dívčí - velký počet protestantských studentů. Účastní se veškeré náboženské praxe ve škole a neustále slyší stále stejná nařízení. Následně jejich předsudky před tímto novým světlem ustupují. Mnozí z nich se touží stát katolíky a obdržet souhlas svých rodičů.“

Žel, tyto humanistické plány na rozhojnění moci Říma a počtu lidí uvnitř jeho systému byly poměrně úspěšné. Takovéto nebiblické intriky jsou ale zcela v protikladu ke způsobům, jakým se buduje Boží království podle učení Písem. Ježíš Kristus prohlásil: „Mé království není z tohoto světa.“ Jeho království není politickou institucí, která je ovládána světskými zákony. Je spíše duchovním režimem, řízeným pravdou. Prostředek, který Pán užívá pro rozšiřování království, je Jeho milostiplné evangelium.