Grano Salis - Poklad církve.

Zástupnost je pro lidskou společnost typická.

V minulém článku jsem trochu nastínil, jak je možné, že katolická církev disponuje jakýmsi „pokladem“.
Byl jsem připraven na posměšky, ale ono nic. Usuzuji z toho, že jste to buď už pochopili (a snad i přijali?), nebo bylo dostatek jiných vábivějších „cílů“, do čeho se strefovat.
Pokusím se vystihnout podstatu tohoto tématu, která spočívá v lidské zástupnosti a je samou podstatou křesťanství. Kdo popírá tuto možnost zástupnosti jednoho člověka jiným, popírá zároveň i Kristovu zástupnou oběť za nás za všechny.

Kristus přišel na svět, aby na sebe vzal naše hříchy, aby za nás trpěl až na smrt.
Spravedlnosti je učiněno zadost, ale je přemožena láskou.
(Iz 50,6)
Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, svá líce těm, kdo rvali můj vous. Neskrývám tvář před hanou a slinou …

Vypráví se příběh o jednom vládci, který proslul svou spravedlností.
Ten vydal zákon a za jeho porušení určil počet ran bičem. Však první, kdo tento zákon porušil, byla jeho vlastní matka. On, jako soudce, ji odsoudil, aby na ní byl vykonán trest a spravedlnost se naplnila. Pak si ale svlékl košili a místo matky přijal rány bičem na svá záda …

Zástupnost je neoddělitelnou součástí lidského života a bývá obvykle spojována s láskou.
Bývá to láska mateřská, otcovská, která motivuje rodiče, aby rozhodovali jménem svých dětí. A Bůh toto respektuje, vždyť on sám je autorem přirozeného řádu, kdy děti existenčně závisí na péči a lásce rodičů. Jen proto je možné křtít malé děti, když víra rodičů a víra společenství místní církve zastoupí jejich víru.
Zástupnost uznává i světské právo.
Když dítě dědí, správcem tohoto majetku až do dospělosti bývá určen jeho poručník. V monarchii když zemře panovník a dědic není plnoletý, vládne jeho jménem určený správce - regent.
Rodiče mají být v otázce víry také takovými regenty víry dítěte. Až dítě dospěje do schopnosti samostatného uvědomělého vztahu (což bývá poměrně brzy), ujímá se samo správy svého dědictví - daru věčného života.

Ale zpátky k pokladu víry.
Apoštol Pavel nám dává zářivý příklad v následování Kristovy lásky k bližním. Je si plně vědom své odpovědnosti za ty, které mu Bůh svěřil, plně vědom svého správcovství jemu svěřených „dětí“.
(Kol 1,24-25)
Nyní se tedy raduji ve svých utrpeních pro vás a svým tělem doplňuji to, co zbývá z Kristových soužení pro jeho tělo, jímž je církev.
Jejím jsem se stal služebníkem, vzhledem ke správcovství, jež mi bylo pro vás dáno od Boha, abych naplnil Boží slovo.(Ř 12,1)
Proto vás vyzývám, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste vydali svá těla jako živou oběť, svatou a příjemnou Bohu, skrze vaši rozumnou službu.
(1 Kor 9,27)
Raději své tělo tužím a podrobuji do služby, abych snad, když kážu druhým, nebyl sám vyřazen.

Mimo apoštola Jana, všichni ostatní apoštolové zemřeli mučednickou smrtí za nepředstavitelných bolestí. Potřebovali snad to své utrpení pro sebe? Vždyť přece i tak žili svatým životem! Nebo snad toto utrpení bylo zbytečné, jaksi navíc?
Svatý Polykarp ve svých 86 letech byl postaven na hranici k upálení. Když se od něho plameny odkláněly a odmítly ho strávit, polili ho vojáci olejem, aby lépe hořel! Dovedete si někdo představit, co to byla za bolest? Apoštol Pavel byl pro víru sťat, Petr ukřižován. A tak bychom mohli pokračovat až do dnešních časů. Maxmilián Kolbe – kněz v koncentráku, dobrovolně zastoupil otce rodiny a nechal se místo něho popravit.
Všichni tito lidé žili svatými životy a byli by určitě spaseni i bez tohoto utrpení, bez této oběti, ale jim záleželo více na záchraně ostatních, než na sobě. Mají nyní právo toto své utrpení nabídnout na smazání trestu někoho jiného, aby se spravedlnost naplnila a přesto zvítězila láska? Chápete už, co to znamená vládnout spolu s Kristem?

A dostali jsme se k pokladu církve, který byl vytvořen utrpením Krista a svatých mučedníků.
Římský biskup je správcem církve a proto na základě moci svazovat a rozvazovat vyhlašuje podmínky „hospodaření“ s tímto pokladem, podmínky získání odpustků.
Oběť v lásce za jiné je stěžejním sloupem křesťanství.
Takové oběti se však člověk musí postupně naučit, musí do ní dorůst, to nikomu nespadne jen tak do klína. Musí se to v životě „trénovat“ , podrobovat tělo do služby.
Spojovat modlitbu s půstem.
Aby člověk dorostl k velkým věcem, musí se nejdřív naučit dokázat si odříct věci malé. Opravdové lásce se člověk učí, ta vyžaduje oběti, námahu a často i utrpení.
Žádný člověk není ostrov. Jsme společenství a neseme do jisté míry i odpovědnost za druhé. Máme kráčet k Bohu společně a ve vzájemné lásce. Stát se jednou po naší smrti součástí "oblaku svědků" v Kristu. Dokážeme za druhé zaplatit jejich dluhy, vzít jejich trest na sebe? Měli bychom to dokázat, pokud si říkáme křesťané. Kristus přece právě toto pro nás učinil a my ho máme ve všem následovat. Nebo jsme jen „papíroví“ křesťané, takoví, kteří sem chodí jen mlátit prázdnou slámu?

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace