Máš pravdu, že věda nás učí o konečnosti vesmíru. Jenže i tak může mít naše zdejší putování smysl a to ve třech případech:

1. S Bohem

To je celkem jasné a asi to nemá cenu zrovna na GS nějak vysvětlovat.

2. Teorie multiversa

Ono to tedy není přísně vzato teorie ale budiž. Model, který znám, počítá s tím, že vznik a zánik vesmírů je cosi podobného kvantovým fluktuacím ale v obrovském měřítku. Vesmíry tak vznikají a zanikají. Některé hned, jiné za z našeho pohledu dlouhou dobu. V některých je život, jiné jsou jen balónem plným vodíku atp.

Je-li tomu tak, pak náš život může směřovat ke dvěma cílům. M. Kiku ve své knize Paralelní světy vyjádřil myšlenku, že stvořit vesmír nemusí být nepředstavitelné. Tuším, že částečně žertem zmiňuje možnost, že náš vesmír není nic jiného než vědeckým projektem v jiném. Skutečným smyslem existence inteligentního života pak může být právě pokračování existence něčeho, tj. dosažení bodu, kdy budeme schopni vyrobit nějaké ty vesmíry, které budou pokračovat i v době, kdy ten náš už nebude.

Obvykle se má za to, že vzájemná komunikace mezi vesmíry není možná. Je to ale hodně mladá teorie a ve vědě už se mělo za to, že tělesa těžší než vzduch nemohou létat, že nejde přistát na Měsíci atp. Naším smyslem tedy nemusí být pouhá tvorba dalších vesmírů. Může jím být "infikování" nějakých dalších mladších vesmírů (třeba samovolně vzniklých, pokud se k tvorbě nedostaneme) životem, respektive jeho zárodky.

V obou případech jde o jev, který vidíme i tady na zemi, tj. snahu rozmnožovat se a přežívat v rámci druhů. K tomu vůbec nepotřebujeme ideu Boha a ani nic duchovního. My máme v genech touhu přežít jako druh - je to vlastně skoro přírodní zákon. V těchto případech mají naše individuální životy smysl pouze jako součást přirozené snahy života přežít. Jsme jako kolečka ve stroji, která plní svoji funkci a po optřebování jsou nahrazena dalšími.

3. Evoluce ducha

To je velmi zajímavá myšlenka. Nemyslím si však, že by taková evoluce vyžadovala plán. Ona nehmotná část může docela dobře souviset s jinou fyzikální nehmotnou veličinou - informací. Celý náš svět, respektive to málo, co známe, je tvořen dvěma věcmi, a to sice energií (hmota sem patří) a informací. Kumulace informací by mohla vést k sebe uvědomění se, tj. tvorbě nehmotných trvalých struktur. V dějinách lidstva jsme svědky právě takové kumulace informací. Ve starověku jsi mohl být výborným odborníkem na medicínu, fyziku, chemii i biologii. Dnes se můžeš považovat za šťastného, pokud jsi opravdu odborník v jednom jediném kousíčku jedné z těch věd. Je pak otázkou, jestli každý z nás nějak přispívá k již existujícímu kolektivnímu duchu (vědomí), nebo jestli můžeme mluvit o individuálním pokračování v nehmotné světě, nebo jestli jsme ještě daleko od tvorby takových struktur.