poslal Nepřihlášený Na sklonku roku 2007 se církve
společně domluvily a vláda předložila zatím nejrozumnější plán na
vyrovnání mezi státem a věřícími sdruženými v církvích a náboženských
společnostech. Za povšimnutí stála ta vzájemná shoda účastníků domluvy.
Plán
ale padl potupným způsobem až v Parlamentu, protože se ukázalo, že
zákonná úprava není průchodná. Můžeme se domnívat, že to byl jen
politický nezdar. Možná to tak mělo vypadat. Pravdou zřejmě bude, že
takové vyrovnání by nebylo výhodné pro ty, kteří s majetkem dnes
nakládají. Blokace zákonem se totiž dá obejít. Když dojde k dohodě,
zablokovaný majetek se běžně prodává.
Stát nijak nespěchá s novou verzí,
vlastně se začíná od začátku a sportovec, zubař a ministr kultury v
jednom si dělá svůj obrázek o věci. Obecně zatím není prostor pro úplné
osamostatnění církví a náboženských společností, protože veškerou
pozornost vzala škrtforma, která postihla také rozpočtově závislé
duchovní všech církví.
Ke koncepci je daleko. Nový
římskokatolický arcibiskup smířlivě několikrát opakoval, že na vyrovnání
církev nijak nespěchá a dal příklad tím, že ustoupil od sporů o
katedrálu. Jaká je skutečnost přípravy ze strany státu, to teprve
uvidíme. Jisté je, že ani církve a náboženské společnosti nezapracovaly
na koncepci budoucnosti. Většinou odpovídají, že je to dělení krocana
ještě před tím, než byl uloven a než se dostane na pekáč.
To
může být pravda, ale když představa o budoucích poměrech zůstává na
jakési spoluúčasti na platech duchovních, pak je to žalostně málo.
Nejsou žádné varianty řešení, takže se nevede také žádná diskuse. Věřící
si zatím nepřipouští, že by převzali celý provoz. Vše je v určité
nejistotě. Kdyby vše v nejbližších měsících náhle spadlo, velice bychom
se podivili, kdo přežil a kdo ne.
Co je tedy nutné udělat? Především zpracovat vlastní koncepci úplného financování náboženského provozu v několika verzích.
První
by mohla být „apoštolská“, ve které by se nepočítalo se stavbou chrámů a
samozřejmostí by byla laická služba duchovních, ve které by za svou
budoucnost nesli odpovědnost oni sami. Takovou verzi je třeba domyslet a
diskutovat, protože by počítala s jistotou, že stát nic nedá či že
peníze od státu věřící odmítnou.
Jiná verze by mohla být
„instituční“, kde by se počítalo s pokračováním trendu, který vládne
dosud. Jak ve stavbě kostelů, tak v tabulkovém odměňování duchovních a
minimální aktivizaci věřících. Tato verze by počítala s masivním
přísunem peněz ze státu, které by navýšily nepříliš průhledný majetek a
rozdělovaly se spíše neznámým způsobem.
A třetí verze dejme tomu
„dynamická“, která by počítala s pokrytím strategických míst naší země,
shromažďovacími místy by byly víceúčelové prostory, ve kterých by
církev byla jen jednou z aktivit, duchovní by byli odměňováni podle
skutečně odvedené práce. V této verzi by se nečekalo na to, jak se stát
rozhodne nebo nerozhodne. Případné prostředky z vyrovnání by zapadly do
příslušných kapitol a pouze by navyšovaly to, co by sama církev
shromažďovala.
Daly by se najít ještě další alternativy, které
by vycházely z charakteru církve či náboženské společnosti. Jisté však
je, že diskuse o takové koncepci neprobíhá a už jenom rozhovor by
věřícími silně zatřásl.
Ve vztazích církve a státu věřící čekají
na vládní a parlamentní diskusi, jakési řešení shora, případně společný
rozhovor. To je v Čechách typické. Ale nijak nás to neosvobozuje od
potřeby mít jasný přehled a připravená řešení.
Daniel Kvasnička
Zdroj: článek „Vztah církve a státu?“ v časopise Církve bratrské „Brána“ č. 10/2010
