Pastvina je veliká a má různá zákoutí. Jsou tam tišiny i rokle  a strže, ale žádný ostnatý drát...

Po tmě je každá kráva černá.   Pastvina je veliká a má různá zákoutí. Jsou tam tišiny i rokle  a strže, ale žádný ostnatý drát. Je tma, tedy zřejmě noc a kovboj objíždí své stádo a jak jsem se dočetl v rodokapsech, zpívá mu svou píseň. V té písní jsou slova o všem možném. I o tom, že tma je jen dočasná, že až nastane den, uvidí se každá z krav ve svém plném zbarvení. Honák, kterého mám na mysli totiž dobře ví, že po tmě je každá kráva černá. Proto zpívá o tom, že až tma pomine, spatří se krávy v pestrosti svého skutečného zbarvení, tedy tak, jak je on vidí už  teď. Píseň krávy nabádá, aby ji důvěřovaly, že i pěvec má zkušenosti a že tedy ví o čem zpívá. Že v žádném případě se o nich nedá uprostřed noci říci, že jsou tak černé, jak se samy vidí.  V refrénu se pak zpívá o tom, že černé krávy také jsou, ale že je to veliké neštěstí, když je kráva i na světle černá. Že je to způsobeno vždy špínou, kterou se ta která kráva, v průběhu noci, více nebo méně, umazala. Že je každá trochu ušmudlaná to je jisté, dá se to však prominout. Byla tma a na pastvině bylo tolik možnosti se umazat…Běda však těm, které se ráno ukážou jako celé černé. To pak mytí trvá hodně dlouho a než se k němu stačí vůbec přistoupit, většinou nešťastnice, pro pocit vlastního studu, prchá kamsi do neznáma a dost možná i do nenávratná. A tak tady teď polehávám a přežvykuji a čekám na světlo a trochu se bojím, abych nebyl moc umazán i já. Píseň mě uklidňuje a utišuje, ale do rána je ještě čas a co já vím o jakou špínu se kde ještě otřu. Je tma a vidím se tudíž stejně jako každá jiná kráva. Černě. Vím, že skutečnou barvu uvidím až ráno, ale jistotu o tom jaká bude nemám. Víru a nadějí to ano, ale jistotu si mít netroufám. Je mým hříchem to, že vím, že jsem hříšný?  Ale ta píseň, kterou slyším, je nejkrásnější, jakou znám.