Každá nepravost je hřích, ale je hřích, který není k smrti.


Smysl je zcela jasný.
Je velmi účinná modlitba za bližního, za jeho drobné nedostatky, pochybení, zlozvyky. Zde Bůh pomáhá velmi spolehlivě a účinně, protože u dotyčného samého nechybí dobrá vůle a touha po nápravě. V tomto případě je obrovská možnost si vzájemě mezi křesťany pomáhat v duchovnímu růstu. Modlitba za bližního je Bohu nejmilejší. Bývá snázeji vyslyšena, než když se člověk modlí sám za sebe.

Člověk, který vězí ve hříchu ke smrti, je na tom neskonale hůř.
Je duchovně mrtvý, jako v kómatu, sám už ani netouží po nápravě. Stal se služebníkem vládce tohoto světa.
(Ř 6,16)
Nevíte snad, že když se někomu vydáváte za služebníky, abyste ho poslouchali, pak jste služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti, nebo poslušnosti ke spravedlnosti?

U takového člověka je návrat k Bohu daleko, daleko obtížnější, nikoli však nemožný.  Je smrtelně klamnou iluzí, že křesťan nemůže spáchat hřích ke smrti. Když v závažné věci poruší Boží řád, ztrácí společenství s Bohem a upadá do duchovní smrti. Mojžíš přikázal takové kamenovat, aby si lidé uvědomovali, že smrt duše nelze nijak brát na lehkou váhu.
Kristus i pro takové přináší své odpuštění hříchů - pod podmínkou pokání a nápravy dalšího života ( "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš." - J 8,11)

Každý hřích, i ten největší zločin, i to největší rouhání, kterého opravdu litujeme a vyznáme ho před Bohem a před církví (nebo v okamžiku smrti alespoň před Bohem), je Bůh ochoten odpustit a Kristus ho smyje svou krví. Není tak velikého hříchu, aby na něj Kristova oběť nestačila. To je třeba si uvědomit.

Podstata hříchu proti Duchu svatému spočívá v zarputilém postoji hříšníka, který o odpuštění nemá zájem.

Porovnejme, co o tom říká Augustin ve čtvrtém století:
Smrti těla se bojí každý člověk, smrti duše jen málokdo. O smrt těla, která určitě přijde, se starají všichni a snaží se, aby nepřišla. Člověk, který jednou umřít musí, se stará, aby nezemřel, a člověk, který má žít věčně, se nestará, aby nehřešil. A když se namáhá, aby nezemřel, namáhá se zbytečně, neboť jen docílí odkladu smrti, ale nevyhne se její nevyhnutelnosti. Když se však vyhýbá hříchu, nebude mít žádnou starost a bude žít věčně.

Jestliže praví Pán: "Kdo hřeší proti Duchu svatému" nebo: "Kdo řekne slovo proti Duchu svatému", nemíní tím všechno, co se řekne slovem a činem proti Duchu svatému, nýbrž docela určitý a zvláštní hřích.
Je jím zatvrzelost srdce až do konce života, pro kterou se člověk vzpírá přijmout odpuštění hříchů v jednotě těla Kristova, oživované Duchem svatým.

Neboť když Pán řekl svým učedníkům: "Přijměte Ducha svatého", připojil ihned: "Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (J 20,22).


Kdo tedy odporuje tomuto daru milosti Boží a vzpírá se mu, nebo se mu až do konce života vzdaluje, tomu nebude nikdy odpuštěno, ani v tomto ani v budoucím životě.