Žárovka je také oblíbenou rekvizitou k vysvětlení podstaty některých náboženských řádů. V místnosti sedí čtyři mniši a praskne žárovka. Benediktin se dál modlí poklidně Breviář  který drží v ruce přestože na něj nevidí. Zná ho nazpaměť. Dominikán pronese kázání na téma boj světla a tmy. Františkán padne na kolena a pokorně prosí Boha o dar světla. Za chvíli se žárovka rozsvítí a jeden mnich v místnosti chybí. Jesuita. Šel vyměnit pojistky.

Oběťmi jedovatých ropuch obrovských (Bufo marinus) jsou v Austrálii ještěrky, hadi, psi i kočky. Jedu ropuch podléhají zejména masožraví tvorové, kteří na ropuchu zaútočí a do několika minut je prudký jed vylučovaný z kůže zabije. Počty těchto obětí se počítají ve statisících a stále rostou, úměrně tomu, jak stoupá populace smrtících  ropuch. Dva druhy hadů, černého Pseudechis porphyriacus a zeleného stromového hada s latinským jménem Dendrelaphis punctulatus, se s tít však nehodlaly smířit. Vyvinuli si totiž proti jedovaté hrozbě zvláštní účinnou obranu.
 
Stačilo zmenšit hlavu a byl klid
Stále se zvyšující populace ropuch způsobila, že v místech kde žijí ropuchy obrovské, nežijí už žádní z menších obojživelníků, kteří jsou jinak základní potravou obou druhů hadů. Hadi se tedy postupně začali přizpůsobovat. „Byla to změna tělesných rozměrů. Základem bylo zmenšení jejich hlav v poměru k tělu nebo zvětšení těla v poměru k hlavě, vyberte si,“ říká přírodovědec Ben Phillips z univerzity v Sydney. Jestliže má had menší hlavu, bude schopen konzumovat jen menší kořist a ne velkou ropuchu obrovskou. Hadi, jak víme konzumují svou kořist vcelku a velikost kořisti je tedy přímo úměrná velikosti jejich hlavy. Generaci za generací se velikost hlav těchto hadů zmenšuje a dnes už téměř nejsou schopni na ropuchu obrovskou zaútočit. Zatím nevíme, jak ony genetické změny probíhají, zda zde hraje hlavní roli určitá schopnost organismu pamatovat si nebezpečí a snažit se mu předejít. Nicméně v systému přirozeného výběru přežívají ponejvíce hadi s malou hlavou a jejich populace pak narůstá.

Příroda si poradí sama
Nejvýznamnější na tomto příkladu je poznatek, jak rychle může adaptabilní schopnost organismu zareagovat na změněné podmínky. Ropucha obrovská byla zavlečena na australský kontinent v roce 1935 a za pouhých sedmdesát let se stačila u oněch dvou hadích druhů změnit celková tělesná konstituce. Doktora Phillipse to však příliš nepřekvapuje. „Musíme mít na paměti, že život hadů je krátký, v průměru dva až tři roky, což znamená, že za oněch sedmdesát let se vystřídalo na 20 – 25 generací. To je zcela dostačující pro určité evoluční změny,“. Odborníci s tím souhlasí a dodávají, že je pro nás povzbuzením když vidíme, jak si ekosystém dovede rychle poradit s novým útočným druhem. Je povzbuzující vidět, jak se příroda dokáže postarat sama o sebe.