říkáš že zákon je Kristus. Zní mi to spíš jako zbožná fráze, než vysvětlení. Co to znamená? Když jsem veden Duchem, tak nemůžu zhřešit. Kde je však praxe? Kdo z nás nehřeší? To že zcizoložím se ženou, či po ní "pouze" toužím, rozhodně není správné. Člověk tím zhřeší a ačkoliv mu Kristus za to odpustí, když prosí o odpuštění, rozhodně to jeho činy pro příště neomlouvá. Nemůžu si říct, Bůh mě vykoupil, můžu tedy beztrestně hřešit. Či snad ano? Ježíš říká nehřešte, ale zhřeší-li kdo z vás... My musíme usilovat o to nebýt hříšní, ne se s tím smířit. (Řím 6,1) Hřešíme neustále a dnes a denně, je to však smutné, nikoliv normální. A stejně jako je smutné, že mám doma ženu a toužím po jiné, je i smutné (to není můj případ, jen dávám příklad :-)), že mám Bohem stanovený den, a já dodržuji jiný. List Římanům 14. kap. hovoří o asketických supinách, které spojují jedení a dny. Zřejmě odmítaly určité druhy jídel a pití v souvislosti s konkrétními postními dny... Určitě nemluví text o sobotě, už jen vzhledem k tomu, že Pavel celý život sobotu světil a nově obrácené pohany také v sobotu vyučoval. (Sk 13,42) Stejně jako neodsuzuju katolíka, za jeho uctívání svatých a dle mého modloslužbu, neodsuzuju ani protestanta v nedělní otázce. Protože to není moje věc, nýbrž soudit je věc Boží. Schopný přijmout to jsem, ačkoliv mě samozřejmě hřích světa tíží a ospravedlňování svého vlastního hříchu znásilňováním významu Boží milosti mi ubližuje. Jednou je hřích hříchem, je špatný a je lidskou povinností mít hřích nenávidět. Když hřeším ubližuju svému okolí a sám sobě ve vztahu s Bohem. Člověka hřích musí bolet a ne ho přijmout za součást běžného života.