poslal Nepřihlášený Státní smutek je podle mého divná věc.
Říká, že za a) prezident je
víc než učitelka, za b) cena života stovky lidí je větší než cena
dvacítky mrtvých.
A za c), že to, zda být smutný, nebo ne, určuje i
vzdálenost, a to nejen zeměpisná. Nedrželi jsme státní smutek za zabité
z letadla Concorde ani za oběti nehody u Nažidel nebo zemětřesení v
Číně, v Íránu či na Haiti.
Proč některá smrt stojí za státní
smutek a jiná ne? Je snad smutnější a významnější, a tedy hodna státního
smutku?
Po každém zemřelém zůstane smutno. Každý měl někoho, kdo
ho má rád. Smutek je velmi osobní věc. Tak osobní, jak jen může být.
Nelze nařídit jeho podobu, každý si smutní po svém.
Někdo pláče
doma do polštářů, jiný se modlí v kostele a další uspořádá hostinu,
svůj smutek přetaví v smích, aby byl schopný se s ním vůbec vyrovnat.
Pro
pozůstalé je totiž stejně smutné, ať byl zemřelý americkým prezidentem
nebo rwandským klukem. Co byste odpověděli rodičům afrického chlapce na
otázku, zda vám připadá jeho smrt méně smutná než smrt státníkova?
Chápu,
není možné, aby všichni truchlili za všechny.
Z úcty k mrtvým
navrhuji: Zrušme státní smutek.
O autorovi| Klára Mandausová,
redaktorka Marianne
Mladá Fronta DNES, 19.4.2010
