Grano Salis - Těžko pochopit

Rozjímám o víře. Rozjímám o věcech, které mi prostě nejdou na rozum. O věcech, které vnitřně nedokážu pochopit...

Tak například křesťanství. Stoupenci tohoto náboženství věří, že existuje bytost obdařená absolutními atributy, tedy všemohoucností, vševědoucností a tak dále, bytost, která mimo jiné stvořila vesmír; říkejme této bytosti tradičně, tedy Bůh s velkým B. No a představte si, že tihle křesťané věří, že se tento Bůh (který má kromě jiného mužské atributy, což v jejich víře ovšem neimplikuje jakoukoli nedokonalost!) stal otcem sebe sama a narodil se jako člověk, jehož údělem bylo hlásat jakési občas poněkud zmatené poselství a poté být popraven jako zločinec a následně vstát z mrtvých, a to všechno proto, aby lidem, kteří tomuhle uvěří byly odpuštěny hříchy a umožněn takzvaný věčný život, ať už to znamená cokoli...

No, a když jim nějaký ateista sdělí, že takovým báchorkám nevěří a ani věřit nemůže, protože má všech pět pohromadě, tito křesťané odvětí, že jeho nevíra v Boha je také jen víra, takže je to vlastně víra proti víře, tvrzení proti tvrzení, jakoby byly obě víry jakýmsi způsobem srovnatelné. Srovnejme tedy výše uvedenou víru křesťanů a víru, že svět vznikl přirozeně, že není žádný Bůh, že když lidé zemřou, jsou mrtví, a že bychom měli věřit především v sebe. No řekněte – opravdu vám obě tvrzení připadají stejně smysluplná? Jestli ano, pak mi vysvětlete, jakým způsobem jste k takovému názoru dospěli, protože mně tedy druhé tvrzení připadá neskonale smysluplnější a pravděpodobnější, než křesťanské vyznání víry.

Nezlobte se, já to vážně nechápu. Pokud něčemu takovému věříte, vysvětlete mi to! Vysvětlete mi, jak je něčemu takovému možné věřit! Řekněte mi prosím, jak to děláte.

Nutno dodat, že nepochybuji o existenci mystických zážitků, prožitků setkání s něčím, co člověka převyšuje. Možná to “něco“ skutečně existuje, možná je to jen oblast v mozku, která se občas aktivuje, a jak by řekl Kant – nemůžeme “to“ poznat. Takže tomu nemůžeme připisovat ani nějaké objektivně platné atributy. Jediné, co říci můžeme, je to, jaké je “to“ pro nás. Jak my to cítíme. Pro mne je “to“ život sám, příroda, evoluce. A když chci být iracionální, stýkám se s “tím“ jako s bohy, ale současně vím, že tito bohové jsou jen mým způsobem, jak “to“ uchopit – jsou to symboly závislé na mém vědomí. Nemají žádnou objektivní, na mně nezávislou, existenci. Dobrá, řeknete, a pro křesťana je takovým symbolem Kristus. “Výborně!“ odvětím. “V takovém případě je vše v pořádku. Proč se však snaží zrovna ten svůj způsob uchopení transcendentna vnucovat druhým na úkor způsobů jiných?“ Navíc křesťan obvykle věří, že jeho víra je založena na skutečných historických událostech a že Bůh tak, jak si jej představuje, existuje objektivně a nikoli jako produkt jeho vlastní tvůrčí imaginace. Mluvím zde o křesťanech, ale totéž samozřejmě platí i pro věřící jiných náboženství. Jenže žijeme v jedenadvacátém století. Nevěříme, že Země je plochá ani v to, že je středem vesmíru. Víme, že Slunce není bůh cestující na ohnivém voze, ale žhavá koule, gigantický termonukleární reaktor, v němž se vodík mění v helium. Víme, že naše planeta je stará 4,5 miliardy let a víme, že život tu je už skoro 4 miliardy let. A všechno to dává smysl. Jak máme za těchto okolností věřit starým mýtům a náboženským vyprávěním jako objektivně platným danostem?

A přesto tomu lidé věří. Dokonce i já jsem tomu jistou dobu věřil. Jen si nedokáži rozpomenout, jak jsem to vlastně dělal. Co zvláštního se to dělo s mým rozumem, že podlehl mýtu jako objektivní danosti?
Pokud bychom, stejně jako jeden věřící, jehož znám, pojímali různá náboženství jako způsoby, jak se vztahovat k “tomu“, jak “to“ učinit pro nás uchopitelným a dokonce jak vztah s “tím“ pěstovat, bylo by všechno v naprostém pořádku. Mýtus, dogma, věrouka... to všechno by bylo takříkajíc záležitostí vkusu a osobního založení a kupříkladu takové náboženské násilí by bylo nemyslitelné. Takto utopicky by vypadal svět, v němž by žili pouze spirituální lidé. Ve skutečném světě však převažují lidé religiózní. Lidé, kteří často nejsou schopni tolerance, lidé, kteří věří, že disponují objektivním poznáním Pravdy, lidé, kteří jsou ochotni za určitých společenských podmínek jít a ve jménu svého Boha, svého dogmatu a své víry zabíjet jiné lidské bytosti. Zde mimochodem vzniká jisté nedorozumění, a nímž se setkávám, kritizuji-li náboženství obecně a křesťanství a islám, coby nejagresivnější náboženské formy, zvláště. Onou námitkou je tvrzení typu: “Znám několik křesťanů a ti jsou tolerantní, chápaví, nic mi nevnucují a respektují mě...“ – ano, nepochybuji o tom, že takoví křesťané existují. Jistě existují i takoví muslimové. Ale domnívám se, a jsem si téměř jist, že právem, že tento typ věřících patří ke spirituální menšině a nikoli k religiózní většině. Proto se nyní veřejně omlouvám všem tolerantním spirituálním lidem všech náboženství: Vás se má kritika netýká a nikdy netýkala.

Co říci závěrem? Jak se mi občas stává, otevřel jsem zde hned několik témat a mé úvahy mne zanesly jinam, než jsem zpočátku plánoval. Budiž tomu tak. Jádrem mého sdělení je skutečnost, že věřím v možnost setkání člověka s něčím, co jej převyšuje, nicméně jsem přesvědčen, že o tomto “něčem“ nemůžeme pronášet žádné objektivně platné soudy. Dále pak jsem se snažil pochopit, jak je možné, že i jinak inteligentní lidé věří v křesťanské (islámské, židovské, párské atd. atd.) dogma jako v objektivní, na člověku nezávislou, danost (o víře v doslovnou pravdu posvátných textů ani nemluvě). Ovšemže znám spoustu různých teorií, jež se to snaží vysvětlit, mně však jde o to představit si, prožít si, jak taková religiózní mysl vlastně funguje. A proč mne to vlastně zajímá (zeptala se moje žena, když si přečetla první verzi tohoto článku)? Proč se zajímám o religiozitu a ne o spiritualitu? Inu proto, odpovídám, že spiritualitu si představit dokáži (dokonce ji občas i prožívám), ale chci také opravdu porozumět myšlení lidí, kteří by mě v jiném čase bez výčitek svědomí nechali pro mé názory přivázat ke kůlu, obložit roštím a upálit...

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace