poslal Krestan
Neradostná historie psychiatrie
Duševně nemocní lidé to nikdy neměli jednoduché. V dávných dobách byli považováni za osoby posedlé zlými duchy nebo démony, za příslušníky čarodějnického stavu nebo za ty, kteří upadli v nepřízeň bohů. Podle toho s nimi bylo i zacházeno, nejeden takový člověk byl upálen na hranici.
Některé národy prováděli u svých duševně nemocných trepanaci lebky, odstranění části kosterního krytu. Duch způsobující nemoc měl tudy vyjít z těla ven. Řecký filozof Hippokrates se domníval, že duševní chorobu může způsobovat nadbytek jedné z tělesných tekutin: krve, flegmy, žluté nebo černé žluče. Tak například melancholik měl mít nadmíru černé žluče. Léčba se uskutečňovala prostřednictvím koupelí, diet nebo přípravku způsobujících zvracení.
První samostatná nemocnice pro duševně nemocné vznikla v Evropě začátkem 15. století ve Španělsku. Přesto byl osud těchto nemocných většinou neveselý. Byli považováni za osoby morálně pokleslé, neschopné se ovládat. Odpovídala tomu i léčba. Nemocní byli házeni do ledové vody, trýzněni na jednoduchých centrifugách a svazováni. Pokrokem bylo už i to, že nedostávali okovy ale jen kožená pouta.
Jistá naděje svitla nemocným v 18. a 19. století. Choromyslní začali být považováni za pacienty, prováděla se první klasifikace duševních chorob a ustupovalo se od drastických léčebných metod. Ještě o něco později se postupně začala prosazovat hypnóza a psycho-analýza.
Velký pokrok přineslo 20. století, a to jak na poli farmakologické léčby, tak i psychoterapie. Byl objeven příznivý vliv elektroléčby na těžké depresivní stavy a začaly se používat první psychofarmaka (chlorpromazin). Hlavně rozvoj farmakologie vedl k tomu, že mnoho psychických chorob dnes není příčinou sociální
