Grano Salis - Čím víc pruhů, tím víc Adidas

Na tomto portále probíhá mimo jiné debata nad možností ekumenických vztahů mezi křesťanskými církvemi a římskokatolickou církví, Betma, Hyperion a další postupně přestavují jednotlivé bludy a úchylky římskokatolické církve, což je pro hodně křesťanů dobrá práce. Je dobré tyto věci znát a nežít ve falešných představách o některých doktrínách ŘKC. Občas si diskuze přečtu, ale přiznám se, že ta debata jde spíše jen po povrchu, probíhají dohady na vnějších věcech a podstata uniká. Tak bych se chtěl v jednom článku k podstatě problému přiblížit trochu více.

Podstata praktického římsko-katolického života - svátosti

Je dobré si uvědomit, že podstata života běžných křesťanů je radikálně jiná, než podstata církevního života běžných římských katolíků. Jádro problému ve spolupráci, diskuzi a dalších věcech nejsou podle mne ani tak v odpustky, změna desatera přikázání, uctívání obrazů a soch a mnoho dalších povrchní věcí. Tyhle spory jsou jen vnějším, okrajovým projevem mnohem většího vnitřního rozporu, který římsko-katolická teologie vytvořila a vypěstovala.

Římští katolíci, i když to neradi přiznávají, dělí sami sebe na dvě základní kasty: tzv. Praktikující katolíci a ti ostatní. "Praktikující" katolík je ten, který žije tzv. svátostný život. Svátostný život je hlavním bodem praktikujícího římského katolíka. Můžete si to všimnout třeba na postojích v diskuzích - zatímco nekatolíci řeší takové detaily (z pohledu katolíka) jako obrazy, sochy a odpustky, katolík římský řeší věc opravdu důležitou - počet svátostí. Počet svátostí ale veskrze nezajímá zdejší nekatolíky.

Co je to vlastně svátost, ta podstata života římského katolíka? Římskokatolická svátost je úkon, který bychom našimi křesťanskými pojmy nazvali "magie". Základní princip svátosti je tzv. "Ex opere operato", t.j. svátost působí tím, že je udělena. T.j. pokud správná osoba provede správný úkon, je na světě právoplatně provedená svátost, bez ohledu na ostatní okolnosti. Je to takový zvláštní druh hnutí víry: Prostě římští katolíci věří, že ta svátost se děje.

Těch svátostí je jak známo sedm. Nebudu komentovat všechny, jen dvě z nich, na kterých ukážu podstatu, tak jak je pro mne jako římského katolíka zjevná.

Křest a znovuzrození

Pro nás křesťany se člověk stává křesťanem tím, že uzavře smlouvu s Bohem, narodí se znovu z Božího slova a Ducha svatého (viz např. článek Jak se narodit shůry?). Tenhle stav věcí je několika různými způsoby popsán v bibli a vy, kteří jste ho prožili, víte, že znamená vnitřní proměnu popsanou slovy "všechno je učiněno nové". (A potom se většinou ten znovuzrozený člověk nechá i pokřtít)

Pro římské katolíky se stává člověk křesťanem tím, že je pokřtěn. S nějakou vnitřní změnou to může, ale nemusí nijak souviset. S vírou člověka, který je křtěn to souviset může, ale nemusí. Římskokatolické vyznání říká, že křest (ať už miminka, nebo dospělého) je tou změnou, která je popsána těmi slovy, co říkal Ježíš Nikodémovi (nenarodí-li se kdo znovu...). T.j. že křest správně provedený působí tím, že je udělen, tu změnu. Bez ohledu například na to, že je násilně proveden na někom, kdo s tím nesouhlasí.

Moje zkušenosti se svátostmi

Tohle je vlastně ta věc, která mě jako římského katolíka přivedla k hledání Boha. Prostě jsem si už po několikáté četl bibli, a nějak mi to nesedělo. Jal jsem se tedy zkoumat lidi okolo sebe, zvenku jejich chování a uvnitř dotazy. A zjistil jsem nekonzistenci: Lidi, kteří byli "za mala" pokřtěni, byli lautr stejní, jako lidi, co zamala pokřtěni nebyli, a to jak zevnitř (touhy, názory), tak zvenku (chování, skutky). Neobjevil jsem naprosto žádnou korelaci mezi křtem miminka a chováním lidí. Jediný vyjádřitelný vztah se týkal způsobu výchovy. Tenhle výzkum jsem už samozřejmě dělal v době, kdy jsem se dověděl, že existuje nové narození, předtím by mě to nenapadlo.

To mě trochu rozházelo. Pak mi bylo asi dvacet a nastal čas pro další katolickou svátost, a tou je biřmování. V té době už jsem měl za sebou docela dost dlouhý kus aktivního života katolíka s celkem kvalitním samostudiem i kolektivním studiem problematiky. Od biřmování jsem si docela dost sliboval. Biřmování jako svátost by mělo odpovídat křesťanským pojmům letnice, přijetí ducha svatého, křest duchem, ohněm, jak jen si to nazvete. Víte, co se stalo s učedníky Ježíše nebo v Korneliově domě, když "to na ně přišlo". Nebylo to sice nové narození, ale byla to taky změna, která byla vidět. Tak jsem taky očekával.

Biřmování probíhá tak, že přijde speciálně zasvěcený člověk (biskup, obyčejný kněz to může dělat jen ve velmi vyjímečných případech), a provede pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného a řekne tu správnou formuli, "Accipe signaculum doni Spiritus Sancti", při které dá člověku nové jméno. Mě tedy biřmoval rovnou kardinál (což je stejně platné jako od biskupa :-) a tak jsem byl moc rád. Položil na mě ruce, řekl formuli a - nic. Šel vedle, k dalšímu člověku. Položil na něj ruce, řekl formuli - a nic. A tak to šlo dál a dál. No, já jsem si teda říkal, nevadí. Měl jsem v té době fakt silnou, opravdu římsko-katolickou víru. Změna nastane zítra, nějak se ta moc Ducha svatého v životě musí projevit.
Jenže uběhlo zítra, pak i pozítří a popozítří a - nic. Byl jsem lautr stejnej, jako předtím, zvenku i zevnitř. Větší změna uvnitř nastala už jen když jsem se umyl a oholil ...

Nebudu tady líčit zkušenosti se svátostí smíření a eucharistie, už by bylo moc dlouhé a dost podobné.

Tomu se tedy říká římskokatolická svátost. Působí tím, že je udělena. Nezáleží na tom, že "nic necítíš", "nic se nezmění", "nic se neděje", ono se děje, ty to jen nevidíš a musíš věřit tomu, že se svátost opravdu stala tím, že byl proveden správný postup. Odpustky nejsou svátost, ale fungují velmi podobně, jako další věci.

Znovuzrození

Tím větší šok nastal, když jsem se poprvé setkal se znovuzrozením ze slova a Ducha svatého - ze dne na den se ten člověk změnil. Ne zvenku, ale zevnitř a ta změna uvnitř byla okamžitě vidět navenek. A ten člověk o té svojí vnitřní změně svědčil slovy i skutky. Zkoumal jsem "znovuzrozené" lidi a jejich povídání, proběhla delší doba, to by bylo na už tak dlouhé psaní, tak si to třeba přečtěte na mém webu.

A pak se stalo, že jsem se narodil znovu z Ducha svatého i já. Nebyl už to takový šok, ale stejně mě překvapila ta moc v novém zrození a ta změna. Narodil jsem se znovu, i když jsem neprovedl ten správný postup, který jsem si tenkrát představoval jako jediný možný (že půjdu dopředu na výzvu při evangelizaci :-).

Překvapila mě ta proměna. Jeden den jsem šel spát a druhý den jsem se probudil a věděl jsem, že jsem někdo jiný. Ve stejném těle pod stejným jménem byl najednou úplně jiný Cizinec a ten starý Cizinec byl pryč! Byly další šoky - uvnitř v srdci jsem slyšel Boží hlas. Tichý hlas, který jsem nikdy předtím neslyšel, mluvil ke mně. Už jsem měl předtím nějaké okultní zkušenosti s vnitřními hlasy, tak jsem mohl rozeznat, že tahle zkušenost je dost jiná. Další zkušeností bylo to, že zvečera dorána zmizely tři dost podstatné životní problémy, které mě léta trápily. Dva z nich zmizely a už se nikdy neobjevily, jeden se pak mizera vrátil a musel jsem si to s ním v té moci nového stvoření vypořádat :-).

Pak už to byly nějaké detaily, ale podstata byla ta změna, která se stala uvnitř, a kterou mnozí znáte. Taky víte, že s tou změnou přišlo Boží ujištění, že jsem Boží dítě. Jako člověk jsem byl v tu chvíli úplně ve vytržení, nadšený, neuvěřitelně šťastný. Jako římský katolík jsem byl neuvěřitelně pokořený. O tom, čemu jsem rok umě slovně oponoval mnoha křesťanům, a o čem jsem věřil, že neexistuje, jsem se najednou přesvědčil, že je realita. To byl poněkud těžký úkol pro mojí římskokatolicky vychovanou dušičku, která se chtěla za každou cenu zachovat.

Hledání v ŘKC

Jako římský katolík jsem se rozhodně odmítal učit od nějakých protestantů. Na druhou stranu farář v naší farnosti mi jen málo mohl říci, co se stalo a jak dál, protože vůbec nevěděl, která bije. Tak jsem vyrazil za tím člověkem, ve kterého jsem měl největší důvěru, který se o naše společenství léta staral a dokonce mě vzal na křesťanskou evangelizaci, mladým farářem. Ale ani ten mi nebyl schopen říci více!

Tak jsem začal hledat, seč jsem měl síly, někoho v řkc, kdo by mi řekl víc, vysvětlil mi co se stalo, jak dál, ale nenašel jsem. Můj kamarád katolík, který se narodil o pár dní později později, než já, měl úžasný nápad: Vyrazit rovnou na arcibiskupství. Měl takovou ideu: Jestli existuje znovuzrození, tak mi na arcibiskupství musí určitě něco říci, musí o tom něco vědět! A jestli ne, tak jim o tom alespoň řeknu já! Bydleli jsme osud cobydup, jak si řekl, tak udělal. No vrátil se, a nebudu tu popisovat jak dopadl, to by bylo na delší text, jen stručně poznamenám, že ani ani jedna ta idea, kterou měl v záměru, mu nevyšla. :-)

Poněkud flustrován jsem po několika měsících hledání přeci jen narazil na jednu komunitu znovuzrozených křesťanů v ŘKC, kam jsem začal nepravidelně dojíždět na vyučování a do společenství. Jenže během té doby už jsem se také podíval do pár normálnějších církví, a taky se ukázalo, že mám pokoj od zasvěcení života Neposkvrněnému početí, což byl jeden z výsledků výměny život-za-život s Ježíšem.
Takže když jsem viděl, že ty znovuzrození katolíci dělají stejné uctívání a zasvěcování Královně, jakým jsem prošel dříve já, bylo to pro mne v té době už velkým pohoršením. Po těch pár měsících křesťanského života a malinku vyučování v křesťanských církvích jsem byl schopen rozeznat některé úlety, které v té komunitě byly (a na které ta komunita později neslavně skončila).

Zkoumání minulosti

Protože jsem byl katolík římský jako řemen, nastala pro mně velmi radikální otázka: Když existuje něco tak mocného a radikálního, jako je nové narození, PROČ MI O TOM PROBOHA V TÉ JEDINÉ PRAVÉ CÍRKVI NEŘEKLI? Alespoň aby mě před tím varovali, když už nic jiného ... :-)

A tak jsem se to vydal zkoumat. Moje první myšlenka byla: Jsem přeci jenom člověk, určitě mi to říkali, jen jsem to nějak přehlídnul, minul, za těch 20 let, prostě jsem to omylem minul. Nejsem nejchytřejší a omylný jsem jistě.

Asi dva roky jsem pracoval v samizdatové tiskárně, nejdřív u souseda ve sklepě, později u nás doma na půdě. Tiskla se tam literatura pro teologické semináře, různá církevní literatura, ale i běžný samizdat "podzemní církve" a disentu. Seděl jsem u tiskárny a vždycky, než se vytiskla další pětistovka nebo tisícovka, měl jsem dost času prozkoumat, jestli na té předchozí není nějaký překlep nebo problém. Takže jsem si ty stránky taky dost důkladně četl. Po kompletaci jsem si vždycky nechával prvotisky, nebo horší výtisky.

To byla první věc, která mě napadla, jestli jsem to minul, tak to určitě bylo tam! V podzemní církvi, v té nejživější části Jediné Pravé Církve, co jsem znal, nedotčené Pacem in terris (jak jsme se domnívali :-). Vzpomínal jsem, jestli tam bylo něco o znovuzrození, a nic. Tak jsem vyrazil na půdu a pořádný kus těch výtisků jsem si znovu přečetl a k mému šoku jsem neměl pravdu - nespletl jsem se, tady jsem neminul, v té literatuře nebylo o novém narození a moci nového stvoření ani slovo!

Pomalu mě to přestalo překvapoval. Začal jsem vzpomínat: Tolik poutních míst, tolik zpovědnic, tolik farářů, tolik svátostí, to se ani jednou někdo nezmínil? Ani jednou se nezeptal: Máš věčný život? Jsi spasený? Komu patří tvůj život?

Vzpoměl jsem si na jednu událost. Před pár lety jsem studoval Kristologii a Mariologii s p. Zvěřinou, jedním ze známých římských katolíků podzemní církve. Vzpomínal jsem si na dva pocity z té doby: Radost nad tím, že mařím komunismus tajnou podvratnou akcí :-) a potom pocit, že ten p. Zvěřina má uvnitř sebe něco, co já nemám, něco, co mu dává nějaké vyšší rozlišení věcí, které se učíme. Vzpomínal jsem na ten jednoznačný pocit, že mi něco schází, abych dokonale pochopil to, co jsme studovali, a mentální schopnosti to nejsou.

Ale výsledek toho vzpomínání nebyl jednoznačný, bylo to nové narození a život, co jsem tenkrán na něm viděl, nebo nebylo? Jestli to, co měl, bylo nové stvoření, proč nám o tom neřekl? Nedávalo mi to logiku, seděli jsme tam, pár lidí, spostu hodin, učili se a dávali otázky, ze kterých by muselo být znovuzrozenému člověku naprosto jasné, že nemáme věčný život. Kdyby byl znovuzrozený, proč by nám o znovuzrození neřekl? To nedává logiku. Bál by se? Může se znovuzrozený člověk bát církve a nemluvit o znovuzrození? Asi ano, ale je to dost divné.

Závěr

Takhle bych mohl výsledky svého výzkumu popisovat ještě nějakou chvíli dál. Výzkum mé minulosti v ŘKC, výzkum mezi přáteli, rodinou, knězi a dalšími dopadl přibližně stejně. Buď o znovuzrození v Ježíši Kristu a jeho moci nevěděli vůbec nic, nebo jen vzdáleně něco tušili, ale odmítali (no, zděšení je slovo více vyjadřující podstatu). Když sledujete reakce opravdových římských katolíků tady na fóru na toto téma, nebo jinde na internetu, můžete vidět přibližně totéž, co tu popisuji.

Co to tedy je? To, co vidí římský katolík, jsou VNĚJŠÍ VĚCI. Soustřeďuje se na detaily v učení, na postavy historie, na myšlenky, slova, strukturu, jinak řečeno na duševní věci. Pokud jako znovuzrození lidé přijmeme tuhle úroveň dialogu, musí nutně u římského katolíka vzniknout to, co tu popisuje mk o pár článků dříve. Nedorozumění. Pocit nelásky, odmítnutí, nebo nenávisti. Někdy mám taky "tik" diskutovat na téhle úrovni, i když vím, že to v podstatě k ničemu nevede.

Pro křesťana je dobré vědět, že diskuze o sochách a klanění se před nimi či jejich líbání, změnách přikázání, odpustcích a dalších věcech s římským katolíkem je diskuze o vnějších věcech. Zajímavá diskuze, ale nijak se netýká a ani nemůže týkat jádra problému - že se znovuzrozený člověk baví na duševní úrovni s člověkem neznovuzrozeným a snaží se ho přesvědčit o duchovních věcech. Nonsens.

A ekumensimus na téhle úrovni? Co myslíte?

Přirovnání

Před nedávnou dobou tu někdo celou situaci přirovnal k orchestru a píšťalce. Každý hrajeme to svoje, ale ta původní melodie je stejná. Z vnějšku se dají poznat náznaky té původní melodie. To je docela hezké přirovnání, ale podle mě úplně nevystihuje podstatu.

Měl bych trochu jiné přirovnání. Je to, jako kdyby na nějakém místě byly místo obchodů jen vietnamská tržiště a v nich nakupovali lidé zboží se čtyřmi pruhy. Všichni by chodili oblečení a obutí do čtyřech pruhů, od mala až do dospělosti.

A pak by přijel někdo z ciziny v oblečení se třemi pruhy a začal by se divit. Načež by probíhala bouřlivá diskuze na úrovni: Kolik pruhů je teda Adidas? V té domácí zemi jasně platí: Čím víc pruhů, tím víc adidas. Obyčejní lidé mají čtyři pruhy a lepší kasta jich má pět, někteří vyjímeční dokonce šest. Strhla by se těžká hádka o to, jestli tři pruhy, nebo víc.

Všem lidem v té zemi by bylo jasné, že Adidas se přece kupuje v neděli, každý týden znovu, protože ve čtvrtek už se rozpadá a v sobotu je člověk skoro nahý. Naivní cizinec v botách se třemi pruhy starými přes dva roky by na to koukal a nevěděl co říci. Jako člověk přinášející naprosto nové sektářské učení by byl docela odsouzen.

Pokud máte oblečení a boty se čtyřmi pruhy, musíte se pak místo opravdového života soustředit na pohyby cen na vietnamském tržisti, chodit po slevách a akcích a sledovat, jestli jste ještě pořád oblečení, nebo už nahatí. Když se oblečení rozpadne o kousek dříve, než jste čekali, musíte honem rychle vytáhnout z trezoru prachy a běžet koupit nové. Najít obchod, který je otevřen nejen v neděli, což dá někdy docela práci. A ti s pěti a šesti pruhy jsou na tom úplně stejně.

V čem je pak podstata: Tři pruhy, nebo čtyři? Lze na téhle úrovni něco vysvětlit, nějak se dohodnout?

Jedna cesta je ta, že člověk vycestuje z té země do sousední a podívá se do C&A nebo H&M. Jenže to nejde, protože to Vrchní Vietnamec zakázal a při cestě ven můžete umřít mezi hlavněmi kulometů. I když to ten člověk udělá a projde mu to, tak bude samozřejmě velmi obezřetný, protože ví, že zboží se třemi pruhy je velmi, ale velmi podezřelé, i když zvenku vypadá skoro stejně. Další možnost je nakoupit v H&Mku Adidas, přišít k němu dva-tři pruhy navíc a vyrazit do té země zamaskován. To ale riskujete to kulometné pásmo zase vy. :-)

Dovětek.

Tenhle princip nijak extra nesouvisí jen s římskými katolíky. Kdo máte trochu vhled do jiných náboženství, dobře víte, že situace je podobná. Mám velmi blízkou zkušenost s jednou z tradičních evangelických církví, kde je situace úplně stejná, jako v ŘKC. Ta církev teda z ŘKC vznikla, tak by bylo dost divné, kdyby byla ta situace jiná. Ta církev má kostel s bílými stěnami, neuctívá sochy a obrazy, nemá odpustky a další vnější věci. Ale vnitřní věci, které jsem popsal, jsou přibližně stejné. Přibližně stejná úcta k Božímu slovu, přibližně stejné zacházení s ním, přibližně stejná neznalost a odpor k novému narození. Přibližně stejný šok lidí, kteří žijí v této tradici a narodí se znovu.

Ekumenismus na téhle úrovni katolíků a evangelíků? Dřív nebo později nebude problém. Stačí vyřešit pár detailů ve vnějších věcech. Jakmile papež rehabilituje Luthera, trochu se pozmění a dovysvětlí římsko-katolická teologie v některých sporných věcech a militatní katolicko-evangelický spor vymře s jeho zastánci, nebude nejen ekumenismu, ale nejspíše i praktickému návratu evangelíků do lůna církve nic extra překážet.

Anketa

Co by mě zajímalo od čtenářů tady na fóru. Pokud jste katolíci, ať už současní, nebo bývalí: řekl vám někdo někdy v katolické církvi o znovuzrození? Farář z kazatelny, ve zpovědnici, při vyučování, kdykoliv? Pokud nejste katolíci a skoro nikdy jste s ŘKC neměli nic společného: řekl vám někdy někdo z ŘKC o znovuzrození?

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace